Z okna svého kabinetu se díval na Vltavu…
… a na letenské svahy měnící se s ročními obdobími, na tramvaje brázdící Čechův most. Nad červeným konferenčním stolkem v jeho kabinetu se vznešeně rozpínal Corvinův triptych Via Regia. Impozantní Collegium maximum, mramorové obklady na širokých schodištích, skleněná střecha propouštějící do novoklasicistní budovy měkké světlo – vše majestátní a zároveň čisté… Byl tady přes šedesát let.
***
I když se děda nerad fotí (je u toho patřičně nervózní a křečovitý, jako by měl pocit, že si nezaslouží být středem pozornosti objektivu), šlo nám to spolu myslím docela hezky. Jsme na sebe, někdy určitě, vnitřně napojeni a víme to tiše o sobě.
Kdybych měla vyobrazit nejdůležitější místa v jeho životě, bylo by to vedle babičky, pak s Brunem v lese, s hlavou v korunách šumavských stromů, u zurčících pramenů… A potom právě tady, na právnické fakultě UK, kde děda začal studovat v dávném roce 1959, hned po vojně se sem vrátil jako asák a brzy tu začal přednášet.
Málokdo si dovede představit, kde všude je děda zakořeněný, jak hluboce a opravdově na ta místa patří. Fakulta je jedním ze světů, které jsou neoddělitelně jeho vnitřní součástí. Musím přiznat, že jsem tam za ním nikdy nebyla.
Vydali jsme se sem tentokrát spolu – já poprvé, on naposled.
