Blanka Říchová

Politolog a politik ve veřejném prostoru

Dnes již nezpochybnitelné začlenění politologie mezi společenskovědní disciplíny neznamená, že by její poznávací hodnota neměla být předmětem zájmu samotných politologů. Stále zůstává prostor pro diskusi o tom, jaký vztah má politologie k reálné politice, zda může – a má vůbec – ovlivňovat politickou sféru. Ke komu vlastně politolog mluví? K jiným politologům, k politikům či k veřejnosti? Všechny tyto otázky zůstávají relevantní, ba mohlo by se zdát, že čím více politologové poznávají předmět svého zájmu, tj. zákonitosti fungování politiky, tím méně je jejich činnost „srozumitelná“ politickým aktérům. Cyklicky se rovněž vrací do této diskuse i téma metod, jichž obor užívá, a povzdech nad tím, že „věda o politice“ nedisponuje fakticky žádnou vlastní metodologií, nemá žádné specifické metody poznání a „pouze rozvíjí a faktograficky doplňuje, rozšiřuje a prohlubuje“ již známé poznatky jiných společenských věd.

To, že pochybují společenští vědci a politologové sami, však není nic ve srovnání s tím, jak „pochybují“ politici, kteří fakticky – ať si to přiznáváme nebo ne – rozhodují o existenci oboru tím, že na něj poskytují finanční prostředky. V názorech politiků se tak setkáváme s představou, že pokud již politologie existuje, pak by měla být především nástrojem pro reálné použití, nikoli zdrojem dat pro kritiku jejich aktivit. Najdeme však i výjimky, jichž je třeba si o to více cenit. Jednou z nich je bezesporu Petr Pithart, právník a politik, jehož široké znalosti v oblasti společenských věd i historie ho výrazně odlišují od mnoha jeho současníků, s nimiž se podílel na utváření, ne-li přetváření českého politického života. Ve všech svých pracích i veřejných vystoupeních vždy dokládal rozsáhlé znalosti i schopnost koncepčního přístupu, jakož i ochotu o problémech diskutovat a vystavovat se tak i nesouhlasným stanoviskům. Je nadbytečné připomínat jeho podíl na „revizionistické“ koncepci českých, respektive československých dějin, jak ji představil společně s Petrem Příhodou a Milanem Otáhalem v Podivenovi, „pokusu o zrcadlo českých dějin“ pod názvem Češi v dějinách nové doby. Stejně tak v dalších Pithartových textech – jež si i přes jejich namnoze esejistickou formu troufám označit za politologicky orientované, formulované se záměrem interpretačním a koncepčním – bylo a je možné nalézat pasáže, které získávají na věrohodnosti osobním autorským vkladem, až neopatrnou upřímností, sebekritickým přístupem. V tom je jejich nesporná, možná doposud nedoceněná hodnota: stojí tu před námi aktivní politik schopný sebereflexe. Stávajícím i budoucím politologům (a nejen jim) se tu nabízí možnost konfrontovat teoretická a konceptuální východiska s politickou praxí, na jejíž utváření se Petr Pithart osobně podílel. Právě tento jeho „odborný“ přínos politologii, byť nepochybně nikoli zamýšlený, má ještě jednu, důležitou dimenzi: onen cit pro dějiny a vědomí, že probíhající děje musí být uchovány v kolektivní paměti. I proto byl Pithart také inspirátorem sběru pramenů k listopadovým i polistopadovým událostem, které dnes slouží jako zdroj poznání jak historikům, tak politologům, jimž nabízejí nejen faktografii, ale umožňují jim uvědomit si, že bez širšího konceptuálního rámce („vědomí souvislostí“) není jejich výzkum ucelený a má jen omezenou interpretační hodnotu. Propojení historického bádání a politologie je nezbytností, o němž Petr Pithart nikdy nezapochyboval, což ale mnozí politologové bohužel stále nejsou ochotni dostatečně akceptovat. Jestli je něco na škodu české politologii, pak právě to, že tuto „životně důležitou“ mezioborovou vazbu ignoruje.

Důvodem k zamyšlení o stavu české politologie však je i praktická stránka, a to výchova budoucích generací politologů. V situaci, kdy se jako jeden z důsledků demografických trendů projevuje zřetelný pokles počtu vysokoškolských studentů, není „boj o studenty“ pouze bojem o peníze pro vzdělávací instituce, ale především nastoluje otázku, co vlastně studijní obor politologie nabízí společnosti a proč by si jej mladí lidé vůbec měli vybírat pro svá studia. Posiluje se tak i periodicky se objevující povzdech nad marginalizací tohoto oboru v rámci učebních programů. Následující úvahy jsou inspirovány promýšlením současných společenských pohybů, jak se je vždy snažil právě Petr Pithart prezentovat (a troufám si toto Pithartovo napřažení dosvědčit i z vlastní zkušenosti, z našich společných snah v časopisu Přítomnost zkraje let devadesátých), ale současně chtějí být výzvou k zamyšlení a diskusi, kam by právě politologové měli zaměřit své profesní úsilí.

Politologie vs. politika

Obor politologie sám dnes zaměstnává tisíce odborníků, milióny pak se s jeho výsledky setkávají více méně nepřímo. Téma propojení, respektive odlišení politologie a politiky bylo jako závažné pociťováno již v samých institucionálních počátcích tohoto oboru. Stačí připomenout názor jednoho z prvních prezidentů APSA (American Political Science Assotiation) Woodrowa Wilsona z let 1909-1910, který ve své Presidential Address¹ vyzdvihoval přednostně analytickou orientaci politologie, kladl důraz na „lokální ukotvení“ oboru oproti tehdy populárnímu univerzalismu. Podle jeho názoru mělo být hlavním smyslem politologie její napojení na reálnou politiku; je-li politika z logiky svého fungování krátkodobá (jakkoli postavena na dlouhodobých konceptech reprezentativní vlády), musí i politologie tento fakt zohlednit a stát se svého druhu „experimentálním uměním“.² W. Wilson volal rovněž po orientaci na studium „okolností“ a „ducha prostředí“, v nichž konkrétní politika funguje. Dle jeho názoru tak měli studenti politologie studovat nejen práce politologů a teoretiků, ale i takových autorů jako byl William Shakespeare. Jde o „alternativní cestičky“ jak odhalit a porozumět duchu národa, způsobům chování a uvažování, politické morálce, předsudkům, rigiditě i politickým důvodům, které ovlivňují rozhodování. K tomu by mělo sloužit přímé pozorování, které W. Wilson pokládal za specifickou kritickou metodu vhodnou pro politologický výzkum.

Wilson však neopomenul ani další kontextuální stránku politologického poznání, a to názor veřejnosti, respektive jednotlivců na politiku. Podle jeho názoru by se obyčejný člověk, který je prakticky v každodenním (začasté nepřímém či nevědomém) kontaktu s vládou a její činností, měl naučit rozumět myšlení „lidí v politice“. Přičemž nutno zdůraznit, že tento Wilsonův přístup k politologii je výrazně ukotven v důrazu na právo a jeho uplatňování. Toto právo se ale musí měnit s tím, jak se mění podmínky, v nichž je uplatňováno. Stavět na obecnosti politické teorie by tak podle jeho názoru bylo zavádějící a idealistické a politologie budovaná na tomto podkladě by byla spekulativní a doktrinářská. Přestože šla následně politologie přesně opačnou cestou, než jakou jí Wilson doporučil³, platí doposud, že se jako obor musí stále vyrovnávat především s vlivem „reálné moci“ a je tak trvale a více než jiné obory ve dvojím tlaku: Musí formulovat takové odborné cíle v podobě projektů, aby kolegové z jiných, a to i společenskovědních oborů byli „ochotni“ část na výzkum vyhrazených prostředků alokovat do politologických výzkumů, a zároveň přesvědčit politiky o tom, že má smysl takové prostředky oboru vůbec poskytovat. Může nás, ve středoevropském prostoru sice částečně uklidňovat, že pochybnosti vyslovují především kolegové z řad tradičně silných a vůdčích akademických pracovišť ve Spojených státech a Velké Británii⁴, ale mělo by nás to současně varovat a přimět k zamyšlení.

Relevantnost oboru

Relevantnost politologie je ukryta v odpovědi na otázku, jaké poznání politologie jako společenskovědní disciplína přináší, čím přispívá k rozšíření znalostí o fungování mocenské sféry v různých typech společností, především z pochopitelných (i historických) důvodů společností demokratických. Nelze však nevidět skutečnost, že oborově „existenciální otázky“ si kladou spíše příslušníci starší generace odborníků, z nichž většina již má za sebou rozsáhlou publikační činnost a „na stará kolena“ se postupně, jako by na závěr své profesní kariéry zamýšlejí nad tím, k čemu to, čemu věnovali značnou část své životní energie, vlastně je či bylo. Tak se tázal v polovině padesátých let minulého století již Harold Lasswell (prezident APSA v letech 1955-1956) ve své Presidential Address přednesené na výročním setkání APSA ve Washingtonu, D. C., v září 1956.⁵ Jeho odpověď byla jednoznačná: relevance politologie se projevuje ve schopnosti přiblížit se praxi. Navázal tak prakticky na již připomínaný názor W. Wilsona z počátku 20. století. Větší přiblížení politologie politické praxi obhajoval počátkem devadesátých let rovněž Alexander George,⁶ byť východiskem pro jeho hodnocení relevantnosti politologie byly výzkumy v oblasti mezinárodních vztahů. A počátkem 21. století obdobnou otázku formuloval rovněž Robert D. Putnam, prezident APSA v letech 2001-2002, a také on, padesát let po Lasswellovi odpověděl stejně: politologie by měla klást větší důraz na svou „veřejnou roli“. Otázkou ale je, jak to mají akademikové dělat, jaké cesty a prostředky mohou či mají využívat a jaké nástrahy se ukrývají v různých zprostředkujících médiích. Je nesporné, že volba konkrétního komunikačního média do značné míry ovlivňuje nejen formu, ale i obsah sdělení.

Dnešní velmi rozvinuté studium role masových médií je nesporně oblastí, kterou by čeští i slovenští politologové neměli při svém studiu opomíjet. Stačí připomenout názor Karla W. Deutsche⁷ zformulovaný na počátku šedesátých let 20. století o tom, že modely komunikace a kontroly mohou zvýšit naši vnímavost k aspektům politiky, jaké byly v minulosti často přehlíženy nebo podceňovány. Připomíná současně, že takto metodologicky obohacený výzkum umožňuje formulovat otázky, na něž se může politolog soustředit, pokud přijmeme tezi, že vlády a politické strany, respektive politické systémy jakožto „sítě rozhodování a řízení“ jsou závislé na komunikačních procesech komunikace a že na sebe berou jisté rysy „lidské” komunikace.

Masová média nejsou ale pouze zprostředkujícím článkem komunikačního kanálu, svým „přirozeným“ charakterem, zcela v intencích Deutschova konceptu, ovlivňují i typ informací, které zprostředkovávají: především na televizních obrazovkách se politolog často mění na „jiného komentátora“, je tím, kdo má oživit sdělení, přičemž nemá diváka příliš zatěžovat. Prostor pro sdělení je limitující a záleží i na schopnosti každého politologa se s tímto pro něj nesporně „nepřirozeným“ prostředím profesně vyrovnat. Často se tak setkáváme s tím, že i když má politolog co říci, neumí to učinit srozumitelným způsobem – jeho znalosti nejsou přístupné vzhledem k jazyku a formě, kterou je prezentuje. Navíc se dostává do přímé konfrontace s jiným „profesionálem“, investigativním žurnalistou. Ten většinou bývá na místě, kde se „něco děje“, on je tím, kdo jako první získává, někdy i s nasazením života, informace, jaké následně, a tedy z druhé ruky využívá politolog. Otázkou pak je, jaký je vlastně rozdíl – je-li vůbec nějaký – mezi politologem a investigativním žurnalistou. Snad nejlepším příkladem pochybností tohoto druhu je tu práce Michala Klímy o české politické scéně počátku 21. století.⁸ Je ukázkou téměř absolutního ponoření se do „pramenů“, jimiž jsou informace získané investigativními žurnalisty. Těm Klíma přikládá tak zásadní hodnotu, že se jeho text mění na přehled „zajímavostí z terénu“. Jeho práce tak plní především onu „zábavní“ roli, tolik prosazovanou a propagovanou masovými médii; je prostou ilustrací dějů, které sledovali a doložili investigativní novináři, nikoli autor sám. Jak odlišný pak je přístup Vladimíry Dvořákové, jejíž práce Rozkl(r)ádání státu⁹ prezentuje negativní jevy veřejné politiky odborně analytickými prostředky. Děje se tak profesně fundovanou sondou do nestandardních postupů při hodnocení studijních výsledků studentů Právnické fakulty Západočeské univerzity, kterážto kauza se stala nejen výrazně medializovaným tématem, ale i předmětem soudního jednání. V tuzemské politologii je to unikátní zpracování „tématu“, které je na rozdíl od Klímova textu dokladem schopnosti politologa promlouvat srozumitelně a jednoznačně k současnosti. Ráda tu v této souvislosti připomínám, že také Vlaďka Dvořáková byla spolu s Jiřím Kuncem (1947–2006), výjimečným politologem a latinoamerikanistou, součástí naší politologické „sekce“ v redakci Přítomnosti v raných letech devadesátých.

Druhou stranou mince nedostatečně oceňovaného významu teorie komunikace v politologii je vědomí toho, koho akademici výsledky své odborné činnosti vlastně oslovují, respektive oslovovat chtějí. Vedle veřejnosti jsou to nesporně politici, kteří však od politologů vyžadují jiné informace než veřejnost a masová média. Někteří politologové, jako Ronald Rogowski,¹⁰ tak na základě analýzy současného stavu oboru dospěli k názoru, možná až příliš provokativnímu, ale rozhodně hodnému zamyšlení, a to že konkrétních příkladů „relevantnosti politologie je spíše mnoho než málo“, a že pokud politikové volají po tom, že je jí málo, pak tím pouze vyslovují své domněnky, včetně té, že politologové svými výzkumy nenabízejí potvrzení jejich postojů a názorů. Za výroky o obecném nedostatku dokladů relevantnosti politologie se tak často skrývá především osobní nespokojenost politiků. Podobně R. D. Putnam¹¹ se jednoznačně hlásí k názoru, že politolog musí hovořit „s lidmi, nikoli k lidem“. Důvodem je snaha přispět k pochopení toho, v čem žijeme a jak ne/můžeme ovlivňovat svůj svět a budoucnost. Úkolem politologa není řešit problémy společnosti, ale „osvětlovat je“.

V této souvislosti je třeba připomenout rozdíl mezi politologií a historií, neboť základním problémem politologie – na rozdíl od historie – spočívá v tom, že interpretuje děje, které nejsou ukončené, že tedy nezná výsledky procesů, které tvoří stěžejní výzkumné téma. Současnost se však přirozeně jeví jako změť událostí, jako chaos; jedná se vždy o multikauzální výsledek činnosti lidí. Interpretace těchto dějů se tak může měnit v závislosti na tom, na jaké otázky se klade důraz, jaká data jsou zahrnuta do analýzy (podstatná je i problematika samotné dostupnosti dat). Politologové pak musí volit mezi snahou hledat nová fakta a snahou hledat kauzální souvislosti a objasňovat problémy. I pro politology platí, že žádná rekonstrukce minulých procesů nemůže být považována za trvale platnou a dokonalou, musí být neustále revidována. Je to integrální a neoddělitelná součást intelektuálního růstu, součást vzdělanosti.

Metodologická jednota vs. fragmentace oboru

Relevantnost jako hodnota však může být vztažena rovněž k integritě oboru samotného. Hlavním problémem pak je možné spatřovat v „konfliktu zájmů“ různých oborových subdisciplín a s tím spojených, respektive tuto skutečnost odrážejících témat výzkumu, tedy již připomínaná fragmentace oboru. Důvody tohoto konfliktního vnitro-oborového napětí jsou často označovány za přímý důsledek politiky financování politologického výzkumu, a to především prostřednictvím grantových agentur. Alokování finančních prostředků dle kritických pohledů amerických politologů, abychom poukázali na obecnost daného stavu, proti sobě staví odborníky z různých subdisciplín oboru. Ti pak přirozeně bojují mezi sebou, což ve svém důsledku vede ke snižování relevantnosti oboru jako celku.¹²

Svůj odraz nachází tento „boj“ i v rovině metodologické. V předních oborových časopisech se často objevují výlučně texty, které jsou psány na základě dobově převažující metodologie. Takový přístup je pak zcela přirozeně předmětem kritiky představitelů jiných metodologických směrů, kteří poukazují na restriktivní přístup k „jinakosti“ ve výzkumu a jeho ochuzení jak po stránce metodologické, tak tematické. K nim se však přidávají i ti, kteří se zamýšlejí nad stavem oboru a možnými cestami nápravy. Přisuzovat však tuto kritiku „přirozené“ publikační konzervativnosti předních politologických časopisů nebo ji spojovat pouze se současnou diskusí o perspektivách oboru by bylo neoprávněné. Například podle Bernarda Cricka¹³ veškeré obavy, že obor nebude pokládán za relevantní, vedou ve svém důsledku k zakonzervování určitého typu přístupu k volbě tématu, ke kladení otázek a následnému hledání řešení. Vznikají tak metodologické „mantry“, které prakticky rozvoj oboru blokují. Důsledkem tohoto ochranářského přístupu je faktické oslabování profesního charakteru oboru jako celku. Crickovy půl století staré obavy sdílejí prakticky beze změny i současní kritikové stavu politologie jako Paul M. Kellstedt a Gui D. Whitten.¹⁴ I oni nacházejí v dnešním charakteru politologie výrazné rysy konzervativní „oborové ochranářské logiky“, která ve svém důsledku nedává prostor pro uplatnění nových přístupů. Příčinou je podle nich obava, že by větší otevřenost vůči novinkám mohla vést ke zpochybnění dosavadních profesních kvalit oboru. Změny se tak prosazují velmi pozvolna a politologie tak opět zaostává jak metodologicky, tak z hlediska vztahu k praxi. Svým způsobem srozumitelný ochranářský přístup může naopak obor oslabovat.

Výrazným a v současnosti značně kritizovaným problémem politologie je její vnitřní rozrůzněnost a fragmentace, členění oboru na četné subdisciplíny a metodologicky zaměřené školy. Přesto by bylo mylné domnívat se, že se jedná výlučně o problém politologie, neboť se – jak připomněl jeden z předních amerických politologů Gabriel A. Almond – s podobnými problémy potýkají se i jiné společenskovědní disciplíny.¹⁵ Mnohem závažnější je, že mezi četnými pracovišti existuje konflikt o to, jak hodnotit různé výzkumy a přístupy. Není neobvyklé, že negativní hodnocení práce politologů z jiných pracovišť, motivované v lepším případě odlišnými metodologickými východisky výzkumu, v horším pak čistě ekonomickými zájmy vede k prohlubující se negaci a brání v navazování těsnějších vazeb a rozšíření tolik potřebné komunikaci (nemluvě o funkční spolupráci, která bývá často vázána i na osobní sympatie či antipatie). Všechny tyto negativní jevy jsou nicméně nedílnou součástí rozvinutosti oboru a nezbývá tedy, než se napětím mezi různými směry výzkumu a odlišně profilovanými intelektuálními tábory smířit.¹⁶

Jaký je „úkol“ politologa a politologie?

Široce lze tyto úkoly stanovit v hledání příčinných souvislostí změn, k jakým došlo v minulosti, jako nezbytný předpoklad poznání změn současných, schopnosti porozumět současnosti a nabízet řešení současných problémů, s vědomím toho, jaká řešení jsou možná, vhodná a přijatelná a za jakou cenu. Otevírá se tak prostor pro mnohem širší a otevřenější spolupráci s ostatními společenskými obory. Interdisciplinární výzkum však není v politologii žádnou novinkou. Jedná se o dlouhodobou a velmi „čestnou“ tradici, jakkoli na ni někteří politologové žehrají, neboť pokládají přejímání zvnějšku za oslabování oboru, za známku neschopnosti politologů obohatit svými specifickými metodologickými postupy jiné vědní disciplíny. Opak tu však je pravdou: importování myšlenek a postupů z jiných disciplín (psychologie, historie, sociologie, ekonomie…) není pouze a výlučně „záležitostí“ politologie.

Podobný názor zastává i Robert Axelrod,¹⁷ který ve svém prezidentském projevu na zasedání APSA v roce 2007 zdůraznil význam interdisciplinárního přístupu v politologii, jaký by měl být navíc inspirativní pro jiné obory.¹⁸ Pozornost si bezesporu zaslouží i stálé analýzy příčin a důsledků vytváření „nových institucí, organizací a forem vládnutí a komunikace zdola“, včetně důrazu na analýzu využívání všech nových médií, která mají schopnost výrazně ovlivňovat jednání jednotlivců i skupin a jejich „vstup do politiky“.¹⁹ V důsledku toho se objevují současně i četné dříve neznámé negativní jevy, přičemž sílící populismus je pouze jedním z nich, neméně zásadním je nahrazování vlády řízením. Jak připomněl francouzský sociolog a antropolog Georges Balandier,²⁰ tento v současnosti se stále výrazněji prosazující model znamená nahrazení vize politika kompetencí experta, který své „omezené schopnosti“ následně prosazuje do projektů. Ona „uskromněná moc“ je podle Balandiera navíc oslabena nedostatkem politického poslání, její „chudokrevné projekty“ jsou „spíše verbalizovány, než realizovány“. Takovéto nahrazení politické vlády nemůže být schopno najít odpovědi na současné problémy.

Co nabídnout budoucím generacím politologů?

Je zcela přirozené, že veškerá diskuse o oboru je de facto diskusí o tom, jak se má obor dále rozvíjet, jak a co „učit“ a v čem vzdělávat mladé budoucí odborníky.

Politologie má dva světy, a to intelektuální a organizační. První obsahuje teorie, doktríny, fakta apod., které se objevují v našem studiu, výuce a určují vnější limity, v nichž se lidské konání odehrává, instituce a politické procesy, které probíhají (legislativní apod.), a výsledky politiky (rozhodovací programy, politické programy apod.). Organizační stránka zachycuje instituce jako katedry, školy, časopisy, ale i hodnotitelské komise apod. Tento kontext tvoří jakýsi nepsaný rámec, který určuje, kdo je uvnitř oboru, a kdo vně, kdo je členem, kdo nikoli, kdo může být zvnějšku akceptován, a kdo rozhodně ne. Oba světy se vzájemně ovlivňují, byť ten intelektuální je fakticky pouze výrazem těch, kdo jsou součástí toho organizačního. A tak zatímco se mladí vědci dnes učí především o tom, jak se politologie jako vědní disciplína vyvíjela, jakými fázemi prošla a kam se v současnosti se svým poznáním dostala, shodují se přední politologové na tom, že je mnohem důležitější, aby se orientovali v tom, co by tato disciplína dělat měla a kam by se měla vyvíjet. Tyto požadavky však může politologie splnit pouze tehdy, bude-li schopna odpovědět na otázku, jaké kompetence (tj. kapacitu něco dělat) nabízí svým studentům s ohledem na porozumění současnému světu.²¹

Není však nutné, jak připomněl již ve dvacátých letech minulého století Charles Merriam,²² aby učitelé učili pouze a výlučně to, co sami umějí. Konvenční kategorie nejsou jedinými, které je vhodné studovat. Mnohem zásadnější je otevřenost, jakou fakticky každý dobrý učitel ze své praxe zná, neboť každý učitel – politologa nevyjímaje – občas učí i to, čím si není tak jistý. Právě tento „nejistý“ model učení by bylo vhodné v současnosti upřednostnit. Je to přístup, který se sám otevírá úvahám – neboť nezná výsledky dějů, o nichž pojednává. Myšlenková otevřenost byla a je pro poznání zásadní, a této otevřenosti je třeba stále více. Politologové by tedy měli klást důraz především na obsah výzkumu, který musí být vždy nadřazený technikám výzkumu – důležité je formulovat výzkumnou otázku podle toho, proč je dané téma relevantní jako výzkumné, nikoli volit témata podle metod, které umíme aplikovat. Rozhodně tak lze přijmout názor, jaký explicitně vyjádřili Gerry Stoker, B. Guy Peters a Jona Pierre²³ – abychom se snažili zbavit konzervativního přístupu ve výběru témat, která jsou prověřená a zkoumaná, a snažili se i volit v tomto směru nové cesty. S tím souvisí i staronová „pravda“, že věda nemůže být nikdy hodnotově neutrální, neboť to, co je vybráno jako předmět výzkumu (téma), je závislé na tom, v jakém historickém okamžiku se vybírá. Nelze než v této souvislosti souhlasit, že „vědět znamená vzít na sebe současně odpovědnost konat“.²⁴

1. W. WILSON (1911). The Law and the Facts. Presidential Address, Seventh Annual Meeting of the American Political Science Association. The American Political Science Review, Vol. 5, No. 1, pp. 1-11.
2. P. N. UBERTACCIO, B. J. COOK (2006). Wilson’s Failure: Roots of Contention about the Meaning of a Science of Politics. The American Political Science Review. Vol. 100, No. 4, p. 575.
3. Tamtéž, pp. 573-574.
4. G. STOKER, B. G. PETERS, J. PIERRE (eds.) (2015). The Relevance of Political Science. Palgrave, pp.1-15.
5. H. LASSWELL (1956). The Political Science of Science: An Inquiry into the Possible Reconciliation of Mastery and Freedom. The American Political Science Review, Vol. 50, No. 4, pp. 961-979.
6. A. GEORGE (1993). Bringing the Gap:Theory and Practice in Foreign Policy. Washington, DC: United States Institute of Peace Press.
7. K. W. DEUTSCH (1963). The Nerves of Government: Models of Political Communication. New York: The Free Press; česky 1973.
8. M. KLÍMA (2012). Od totality k defektní demokracii. Privatizace a kolonizace politických stran netransparentním byznysem. Praha: Sociologické nakladatelství SLON.
9. V. DVOŘÁKOVÁ (2012). Rozkl(r)ádání státu. Praha: Universum.
10. R. ROGOWSKI (2013). Shooting (or Ignoring) the Message. Political Studies Review, Vol. 11, No. 2, pp. 216-221.
11. R. D. PUTNAM (2003). APSA Presidential Address: The Public Role of Political Science. Perspective on Politics, Vol. 1, No. 2, pp. 249-255.
12. G. STOKER (2015). Challenging Three Blockages to Relevance and Political Science: The Obvious, The Avoidable and The Thorny. In Stoker, G., Peters, B. G., Pierre, J. (eds.) The Relevance of Political Science. Palgrave, pp. 19-35.
13. B. CRICK (1959). TheAmerican Science of Politics: Its Origins and Conditions. London: Routledge.
14. P. M. KELLSTEDT, G. D. WHITTEN (2009, 2. vydání 2013). The Fundamentals of Political Science Research. Cambridge: Cambridge Univesity Press.
15. G. A. AMOND (1990). A Discipline Divided: Schools and Sects in Political Science. Sage Publ.
16. J. C. GARAND (2005). Integration and Fragmentation in Political Science: Exploring Patterns of Scholarly Communication in a Divided Discipline. The Journal of Politics, Vol. 67, No. 4, pp. 979-1005.
17. R. AXELROD (2008). Political Science and Beyond: Presidentail Address to the American Political Science Association. Perspective on Politics, Vol. 6, No. 1, pp. 3.
18. Interdisciplinarita v politologii se však projevuje i otevřeností oboru. Za připomenutí jistě stojí skutečnost, že mezi prezidenty APSA v posledních dvou desetiletích 20. století bylo prakticky 20 % těch, kteří své doktoráty získali v jiných oborech jako je psychologie, ekonomie, sociologie (Philip Converse, Charles Lindblom, Seymour Martin Lipset, Theda Skocpol). Podle již připomínaného Roberta D. Putnama je právě tato skutečnost dokladem, že politologie je v současnosti pravděpodobně „nejkosmopolitnější“ ze všech společenských věd.
19. G. Balandier v této souvislosti varuje: „…nové technologie, zejména technologie přístupu k digitálním doménám, informatiky a internetu, kybernetického prostoru, jehož dokonalé ovládání si mladé generace osvojily, posilují schopnost iniciativy, aniž by se z toho nezbytně rodila demokracie. Otevření imateriálního digitálního prostoru je současně reálné a klamné. Jeho realita má stejnou povahu jako sítě, které kybernetický prostor vytvářejí – je pro něj konstitutivní: bezprostředně spojuje a překonává veškeré hranice, umožňuje kontinuální přístup k informacím jakéhokoliv původu a v jakékoliv formě, díky různým nosičům pomáhá být v události, která se právě děje, a v permanentní komunikaci s druhými, v synchronizované akci navzdory vzdálení. Pouliční revolty v arabském světě, které začaly v Tunisku, se v tomto smyslu mohly jevit jako kybernetické revoluce přispívající k vyhnání autokrata, po němž následující proces politického znovupřivlastnění už do ‚bezprostředního světa‘ nepatří, ale náleží do křehkého světa, toho, co přetrvává. (….) Digitální kultura, kterou nové generace ovládají a jejíž kreativní používání jsou prostředkem protestu a revolty, mohou se stát nástrojem vzdorující inciativy, ale dvojznačnost, která je jí vlastní, nikterak nezaručuje plný a trvalý přístup k demokratickému věku.“ (Karneval zdání. Rozprava o řeči. Praha: Dauphin 2017, s. 243-244).
20. Tamtéž, s. 241.
21. M. HOLDEN Jr. (2000). The Competence of Political Science: „Progress in Political Research“ Revisited: Presidential Address, American Political Science Association, 1999. The American Political Science Review, Vol. 94, No. 1, pp. 1-2. 
22. Ch. MERRIM (1926).  Progress in Political Research. The American Political Scinece Review, Vol. 20, No. 1, pp. 1-13.
23. G. STOKER, B. Guy PETERS, J. PIERRE (2015). Introduction. In: Stoker, G., Peters, B. G., Pierre, J. (eds.), The Relevance of Political Science. Palgrave, p. 9.
24. Srv. J. MANDSBRIDGE (2014) What is Political Science For? Perspective of Politics, Vol.12, No.1, pp. 8-17.