Spisovatel a dramatik Pavel Kohout, ročník 1928, nejstarší žijící sig
natář Charty 77, spolu s Václavem Havlem autor jejího úvodního prohlášení, píše – stále s obdivuhodnou vervou píše -, ve vzpomínkách (má na co vzpomínat) i o tom, co den/týden dal, popřípadě přinese:
Bezpamětníci
O nejsilnější lidské vlastnosti
Vážení a drazí, dnes chci psát nejvýživnější věty rozvité, jaké naše mateřština umí, když si navlékne zbroj, kterou ji vybavili čeští myslitelé a básníci od Komenského přes Němcovou a Vančuru až po Vaculíka: své umné přechodníky, pomlčky, středníky i dvojtečky, a vy, čtenáři i posluchači, jak pravil Hrabal – dávejte pozor, co vám teďka řeknu!
Každý tvor čeledi Člověk dostává do vínku od svých genů, poeticky zvaných Sudičky, dvojí výbavu: fyzickou, říká se jí tělo, a psychickou, po Sókratovi a Platónovi se jí říká duše; ta, po Moravanu Kunderovi „zahrada širá, po Rakušanu Schnitzlerovi dokonce „das weite Land – krajina širá“, má svou kouzelnou komnatu – paměť.
Je to mocnější čarodějka, než za jakou je prohlašována láska, neboť lásky přicházejí a odcházejí, ale paměť zůstává i tehdy, je-li pálena, gumována či házena do Orwellovy paměťové díry, ale i zadušena alzheimerem; je totiž tak nakažlivá, že se přenáší i v čase, i přes generace, vždy připravená usvědčit lháře.
Moje pokolení, už téměř vyhynulé, jako poslední poznalo na vlastní kůži zkázu, jakou přináší nejen válka, ale i mír, stane-li se, co se stalo nám Čechoslovákům – že osvoboditelé si tu od počátku připravovali půdu, aby se u nás stali příštími okupanty.
Sovětské vojsko odjíždělo v slunném listopadu 1945 působivě, přes Václavské náměstí, oslavováno zástupy dojatých Pražanů; jemu jsem, stoje na podstavci patrona země naší, psal do notýsku seifertovsky veršovanou a pak i první otisknutou báseň „Na rozloučenou Rudé armádě“, začínající „Tak odcházíte…“ Jenomže toto vojsko se mělo za třiadvacet let vrátit za tmavé noci ze vzduchu.
Puberťáci jako já, vyšlí z tunelu války a oslepení nadšením, potřebovali jedenáct roků, aby po oznámení Nikity Chruščova, že veliký Stalin byl ještě větší zloduch, zvažovali, mají-li skočit z okna jako tvůrce nádherných písní Radim Drejsl, či zůstat svázáni s prohnanou, avšak výnosnou firmou KáeSČé, až našli třetí cestu: občanský vzdor, který nás logicky dovedl k Pražskému jaru 1968.
To vzápětí rozválcovaly pancéře té vrátivší se armády, za což se – zase za třiadvacet roků – po Gorbačovovi omluvil i Putin, jenž to však později vyzmizíkoval, načež vše obratem vygumovali i falešní komunardi u nás, jenomže: paměť světa to chová a dává dál.
Právě jsem opět shlédl americký i ruský film podle Tolstého románu Vojna a mír, v obou jsou velkolepé scény bitev u Slavkova i u Borodina. Točeny v polovině minulého století a neznavše tudíž filmové triky, předvádí ruská verze V & M na mizanscénu snad celou sovětskou armádu, ale i v americké je vojáků, jak říkají Slováci, neúrekom, tedy nadmíru.
A v obou je shodný záběr bojiště po boji; celý obraz vyplňují tisíce mrtvých těl. Natočil jsem tři hrané filmy, takže vím, jak se lidská jatka snímala: asistenti nechali ty davy, postrojené do čerstvě spíchnutých uniforem obou stran, napochodovat do určených sektorů, ty přední nakečupované líčidly, a než se rozjely kamery, zvolal režisér do ampliónů, rusky nebo anglicky, „K zemi!!“ – a masová smrt byla dokonalá.
Půda celé Evropy je podmočená skutečnou krví, bil se tu snad každý s každým, mistry v oboru byli Němci s Francouzi, pročež si po Druhé Světové řekli právě dva z nich, kancléřové Konrad Adenauer a Robert Schuman, v podstatě toto: oč se tu věčně rveme jak psi o kost? no přece o uhlí a ocel, no tak je užívejme – spolu!
Prosté jako trojúhelník nebo trakař, Montánní unie vznikla už šest let po válce, spojila šest států a na ně se postupně jako sněhová koule nabalila EU.
A teď nám někdo tvrdí, že se z ní máme vrátit do zběsilé rvačky o kosti, a vypařit se i z NATO do někdejší pa-suverenity, která byla k smíchu Hitlerovi i Stalinovi a nyní, jak vidno, i Putinovi, Ježíši Kriste! – chce se bezbožně křiknout bývalému evangelíkovi, dospělému ve znaboha s přímou linkou k Nejvyšší instanci… Myslí to ti rádcové vážně, narodili se jako – bezpamětníci?
Byla to právě Charta 77, která za rok a kousek zažije padesátiny, kdo u nás předvedl, že i silná různost názorů může najít společného jmenovatele, a v nechtěném exilu přišlo potvrzení: měli jsme tam jít prvně k volbám a má žena Jelena v jedné heurige, jak se zvou stovky vináren v přírodě, rozdala dvanácti skalním přátelům lístky, aby anonymně uvedli své preference. Výsledek překvapil všechny: pět socialistů, čtyři lidovci, tři Svobodní, spojilo je přátelství s námi, když nikdo z nich nebyl fanatik.
Jsem už na světě sám, a krom kamarádů jsou se mnou audioknihy, počítač a televize, neunikne mi žádné předvolební klání, ačkoli sám zůstávám dál na svém, neboť skandály chápu jako faul hráče, ne trenérů, a tak se má pozornost zaostřila na političku, jež mi přijde nejsilnější z dam.
V době, kdy statisíce klíčů odzváněly u nás komunistům, jí bylo devět, což znamená, že léta odhalování „jejich“ svinstev ji muselo poznamenat stejně jako mne úklid podobně krvavé špíny z Protektorátu. TV diskusi mluvčích politického spektra ovládla tak, že smetla i moderátorku, ale v jisté chvíli došlo, k čemu dochází při samovolném výtrysku emocí: oči jí zaplály, až se podobala Svobodě Vedoucí Lid Na Barikády, jak pojmenoval svou slavnou malbu Delacroix, a současně mi ji připomněl Ernest Denis ve Všeobecné historii, popsav podrobně ženy, štrikující šály na náměstí de Greve, které s výskotem sčítaly hlavoseč gilotiny.
Jsem té paní bývalý soudruh, a než mě sovětská Bílá kniha nazvala kontrarevolucionářem, byl jsem v SSSR na mnoha premiérách svých her a sledoval, jak se Rusové prodírají trnitou kalvárií své vlasti, jak jsem ji před nimi prošel já. Když jsem se tam na další premiéru – za Kristových třiatřicet let – vrátil jako host ministra kultury, cítili a mysleli jsme už stejně. Od záboru Krymu zmlkli, jsou znovu bezpamětní, majíce zase strach.
Ta paní přišla do zmíněné debaty v kostýmu přímo běloskvoucím, ale nepůsobila jako andělíček strážníček, ty oči a břeskný hlas ji měnily v archanděla Gabriela s plamenným mečem Pravdy, vyzařovala příliš inteligence, než aby bylo možno uvěřit, že ona věří svému poselství. Byl to výkon na úrovni profesního umění, a já jsem zadoufal, že se mnou tu mrazivou krásu sdílí co nejvíc pamětníků i mladých, ale vnímavých diváků, a ti starší že přijdou k letošním volbám s nevymytou pamětí, uchovávající nehasnoucí obraz té slavnostně odšedší armády, jež ustavičně osvobozuje sousední země, aby je záhy bezpamětná mátuška Rus přitiskla ke svým bezhraničným ňadrům. Stačí.
