Dana Léw

Ztrácíme paměť


Bezmála deset let spolupracuji s Petrem Pithartem jako “ajťák”, neboli jako “technická podpora” (jak se tomu po manažérsku říká) na edicích jeho textů, zejména jeho sebraných spisů v nakladatelství Academia, teď tedy i jako spolueditorka tohoto on-line jubilejního almanachu. Bývá to někdy komunikace přes “technologicko-generační” barikády, dvou ztracenců, každý na jiné ledové kře, přičemž nás každá v světovém Ókeánu nese jinam. Já, o dvě generační příčle níž, obyvatelka digitálně informační obce; Petr Pithart – odhlédnuto od jeho politického působení – vzdělanec ještě klasického střihu, ten, který z informační kaše, z denního “information overload” vytahuje jednotlivosti a pokouší se je skládat do souvislostí a vrstev naší paměti, naší „dějinnosti“.

Navzdory tomu zapomínáme. Jan Assmann, autor jakési obecné teorie relativity paměti1, vidí příčinu v několika faktorech: zaprvé, že správu naší individuální paměti delegujeme různorodým elektronickým médiím. To často nejcennější, co máme, posíláme “tam někam”, do cloudu, nahoru do mraků. Zpětná možnost něco v těchto fragilních úložištích najít, se podobá šamanským praktikám vyvolávání mraků a deště.

Nová elektronická média nás strhávají, pumpují do nás emoce, extrémní, jakoby mileniální postoje k okolnímu světu, že “cosi” končí, případně, že to staré musí být odsunuto, zapomenuto, “zaktualizováno” novější verzí téhož. Na reflexi událostí a jejich přetavování do kolektivní, resp. kulturní paměti nezbývá čas.

K tomu se do třetice přidávají ztráty způsobené generačním odcházením, výměnou donedávna aktivních nositelů kolektivní paměti – ať přímých svědků dějinných změn a převratů, nebo “jen” klasicky (čti postaru) vzdělaných myslitelů – orientujících osobností, “duchovních lidí”, jakými byli Jan Patočka či naposled odešlý Jan Sokol. Není tak náhodou, že se po jejich odchodu cítíme opuštěni.

Paměť jakožto tradice, jakožto nástroj zpomalení, regrese a stagnace se dnes již zřídka chápe jako něco cenného. “Živoucí vzpomínky čelí zániku a formy kulturní vzpomínky se problematizují” 2. Z všudypřítomného důrazu na inovace, změny a nové začátky jako bychom byli slepí k zděděným kulturním statkům, kulturní paměti jako celku.

Nositelem paměti je především jednotlivec, je ovšem plně závislý na formujícím “kolektivu” a jeho referenčních rámcích; kolektiv sám o sobě ale nemůže být nositelem žádné paměti, i když je podmínkou pro utváření paměti svých členů. Tam, kde není živý a komunikovaný referenční rámec, kolektiv, upadá vše v zapomnění, a naopak to, co je pravidelně součástí komunikačního procesu jednotlivců, je společensky uchováváno a reprodukováno.

Současně se paměť na všech úrovních neustále proměňuje – minulost se v ní aktualizuje, osmyslňuje, vnímání přítomnosti se přetavuje v očekávání kladená směrem k budoucnosti. Maurice Halbwachs, zakladatel konceptu kolektivní paměti3, k tomu říká, že jedinec, který by nikdy nebyl členem žádného společenství, žádných komunikačních procesů, nebyl by ani nositelem žádné paměti (Halbwachsův koncept je přitom zcela odpoutaný od biologického fungování paměti). Tak jako příroda, která si nepamatuje, nevzpomíná a žije jen přítomností4.

Když se tážeme, jak zabránit mizení (evropské) kulturní paměti, zaslechneme tichý vzdálený šepot: abyste si pamatovali, “musíte konat a nespustit se za svým srdcem a svýma očima, jimiž se necháváte svádět” (volný překlad Karol E. Sidon). Nenechat se rozptýlit, nenechat se otrávit, dělat “jako by to všechno mělo smysl”5. Neboť kulturní paměť je pamětí ne-každodennosti. Abychom nezapomínali, potřebujeme speciální, delegované „funkcionáře paměti“, k fenoménu paměti vztažené úkony, předměty paměťové reprezentace (i takové, jako je tento jubilejní almanach). Skrze ně se významné minulé události ukládají do symbolických figurací, na nichž ulpívají nadosobní vzpomínky a city. Přirozený svět a přítomnost se vyjasňuje. Oddělení známého a neznámého, řádu a chaosu, svátečního a každodenního se problematizuje a uspokojivou odpovědí se stává otázka. Teprve v těchto intencích si uvědomíme důležitost spoluprožívání, spoludiskutování a “spolučtení” světa, jimiž se oživuje paměť jednotlivců, a tedy kolektivní paměť nás všech.

Celistvost „duchovního člověka“6 (habitu proslaveného Janem Patočkou) se neztrácí jen v cyklických potřebách, jako je jídlo a pití, že člověk pouze nezabírá prostor a nedýchá vzduch, ale že žije myšlenkou „péče o duši“, že přemýšlí a rozhoduje o situacích, se kterými je konfrontován, nejen ve vztahu k sobě, ale jakým přínosem může být jeho život pro okolí – pak a jen pak nejsme “idioty” (slovem „idiotés“ byl přece nazýván ve starém Řecku „soukromník“ žijící jen svými individuálními, soukromými zájmy, neschopný chápat „obecné“, neschopný života v obci, v polis)7.

Jak jednat, rozhodovat a správně určovat, co je “hodnotné” a smysluplné, co si naši pozornost zaslouží, to je třeba hledat, hájit a také – následně předávat. V takto “diskrétně” napojované kolektivní paměti nalezneme i všechno to, co jsme dostali zadarmo8, bez našeho přičinění, jen tím, že jsme se někde někomu narodili “do světa”, s blahodárnými dary řeči, krajiny, kultury, včetně civilizačních statků společenských institucí, habitů a rituálů…

Také včetně toho, že stále ještě máme možnost potkávat takové, jimž netřeba vysvětlovat, přemlouvat je k rozumění; kteří – tak jako Petr Pithart – pamatují, nezapomínají a nenechávají nás zapomínat, čímž nás pomáhají situovat v čase, v dějinném smyslu naší každodennosti. Kteří rozumějí i na půl slova a o věcech nejdůležitějších (“nevýslovných”) se dá s nimi i mlčet jako o věcech samozřejmých…

Poznámky:

  1. Srv. ASSMANN, Jan. Kultura a paměť: písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku. Praha: Prostor, 2001. Obzor (Prostor).
  2. Tamtéž.
  3. Srv. HALBWACHS, Maurice: Kolektivní paměť. Praha: Sociologické nakladatelství, 2009. Klas (Sociologické nakladatelství).
  4. Srv. s pojmem provizorní bytí u Viktora Frankla, v rámci jeho díla, celkově věnovaného logoterapii, “léčbě smyslem” a existenciální analýze.
  5. “Žít tak, jak by mělo smysl, kdyby se světem bylo všecko v pořádku” In: PATOČKA, Jan. Kacířské eseje o filosofii dějin. In: Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 3, Péče o duši III, OIKOYMENH 2002, str. 349.
  6. PATOČKA, Jan: Duchovní člověk a intelektuál, mgf. záznam soukromé přednášky z 11. 4. 1975, digitalizovaný v programu Patočka Digital, on-line dostupný z https://archiv.janpatocka.cz/items/show/54
  7. Srv. PINC, Zdeněk: Život je spíše dar než boj aneb Navigare necesse est, vivere non est. In: Život je boj?. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2014. s. 81-94.
  8. Srv. SOKOL: Jan. Etika, život, instituce: pokus o praktickou filosofii. Praha: Vyšehrad, 2014.