Nad Libicí
Pro nás jako rodinné příslušníky bylo období, kdy táta vstoupil do politiky, velmi turbulentní. Jeho nasazení pro záležitosti národní, státní a politické bylo maximální, a skloubit je s každodenním rodinným životem bylo velmi obtížné, ne-li nemožné. Ostatně, podaří se to asi málokomu. Kdoví, jak by to zvládli jiní, nebo třeba i já, být na jeho místě.
V devadesátých letech jsem založil vlastní rodinu, stěhoval se na venkov, začali jsme s ženou opravovat starou faru, velký, krásný, ale značně zpustlý dům; neuměl jsem tehdy vzít do ruky zednickou lžíci, nevěděl jsem, jak se instaluje zásuvka, ohobluje prkno, peníze jsme neměli žádné. Moje priority a vynakládané úsilí ležely zcela jinde než tátovy: do rozestavěného domu se nám začaly rodit děti; a nevěděli jsme co, dřív.
Z té doby se mi vryla do paměti následující vzpomínka. Psal se rok 1996, do Prahy přijížděl podruhé papež Jan Pavel II. Táta mi telefonoval do práce, což samo o sobě bylo neobvyklé: Davide, do Prahy přiletí na výročí svatého Vojtěcha papež a já ho mám doprovázet do Hradce Králové, kde bude sloužit mši pod širým nebem. Co myslíš, o čem bych s ním měl mluvit? – Po krátkém zamyšlení jsem tátovi řekl: Mluv s ním česky, je to Polák, budete si tedy rozumět. A hlavně s ním nemluv o politice, spíš o rodině…
Jak ta papežova návštěva proběhla, jsme se se ženou dozvěděli v jisté olomoucké kavárně, kde jsme se krátce poté setkali, protože jsme náhodou táta i já dleli v Olomouci pracovně a moje žena tam byla se mnou. Táta nám to setkání podrobně vylíčil…
„Nasedli jsme do helikoptéry, obrovského, starého ruského stroje, co vydává příšerný hluk. Byla tam dvě dlouhá sedadla, na to protější usedl papež a jeho suita. My jsme seděli proti nim. Když se ten stroj vznesl, jeho motor začal hned naprosto ohlušujícím způsobem rachotit. Papež si dal hlavu do dlaní, měl zavřené oči a působil strašně unaveně. Neměl jsem vůbec odvahu začít mluvit, vypadalo to, že s ním už vůbec mluvit nebudu. Byl jsem z toho zoufalý. A pak, najednou, vykouknu z okna a vidím, že letíme nad Libicí nad Cidlinou.
Foto Martin Gojda, Archeologický ústav AV ČR
Tam se přece svatý Vojtěch narodil, tam žil, na slavníkovském hradišti, které pak Přemyslovci vyhladili. Tak jsem zakřičel do toho kraválu, že jsme nad Libicí, a ať se papež podívá shůry. Pilot nechal helikoptéru klesnout, dokonce nad Libicí zakroužil, načež papež tomu místu požehnal. Vždyť Vojtěch není jen český svatý, je to i jejich, polský světec. A pak se najednou atmosféra uvolnila, zdvihl jsem se ze svého místa, abych si začal s Janem Pavlem povídat.
Nevěděl jsem, kam si ve stísněném prostoru helikoptéry sednout, vedle papeže to nešlo, stát před ním se jaksi nehodilo, tak jsem si kleknul. A dal jsem mu ruce do dlaní. A řekl, že mám tři vnoučata a čtvrté čekáme. A on mi dal pro každé vnouče, i to nenarozené, růženec, a všechny je přitom požehnal…“
Měli jsme tehdy slzy v očích. V tu chvíli mi byl táta velice blízko, snad nejblíž v dospělém životě. Růžence pečlivě uchováváme, nejen proto, že je požehnal papež, ale taky proto, že připomínají chvíli, kdy táta tak hezky skloubil do sebe věci politické a rodinné.
Samozřejmě jsem dobře věděl, kdo byl nejen svatý Vojtěch a kdo byli Slavníkovci, ale i co se stalo v Libici nad Cidlinou v roce 995. Věděl jsem to samozřejmě od táty. Táta miluje dramata, takže mi pohnutou událost na Libici dokázal v době mého dětství a jinošství opakovaně líčit v patřičných barvách, připomínajících hlas dávných kronik…
„A když Přemyslovci obklíčili slavníkovské hradiště, ženy a děti se uchýlily do kostela. Byl v onen den dokonce svátek svatého Václava. Bojovníci zpoza hradeb prosili přemyslovské vojsko, aby je ušetřili, i s ohledem na tento svátek, dostalo se jim ale výsměšné odpovědi, že pokud je svatým Slavníkovců Václav, tak jejich svatým, svatým Přemyslovců, je Boleslav. A podle toho tedy všechny vybili, i ty, co nalezli azyl v kostele, byť byl považován již tehdy za nedotknutelné místo. Jen Vojtěch, jak známo, dlel v onen čas v cizině, kde také zůstal a už se nevrátil…“
Na tomto historickém příběhu mi táta vysvětloval, jak falešný býval obrozenecký obraz o mírumilovných Slovanech s povahou holubičí, čelících v dějinách nepřetržitému náporu agresivních a bojechtivých Germánů. Přiblížit dějiny v příbězích, nikoli v poučkách či datech, to táta umí.
Já mám výlety do Libice spojené s lužním lesem, plným rozkvetlých dymnivek dutých, s koberci fialových a bílých květů pod ještě neolistěnými vrbami, topoly a duby. Ta záplava barev mě fascinovala. Netušil jsem tenkrát, že se budu jednou zabývat nivami jako ekosystémy, které přirozeně zadržují vodu, čistí ji a jsou domovem mnoha často mizejících vodních a mokřadních rostlin, ptáků, korýšů i sladkovodních řas. Táta vždy toto moje ekologické směřování podporoval. Když jsem se hlásil na přírodovědeckou fakultu, nevěřil, že se tam mohu dostat. Psal se rok 1984, byl jsem synem disidenta a neučil jsem se nijak oslnivě; pravda, v češtině a biologii jsem vynikal nad ostatní, zato z matematiky jsem stěží míval za tři a mít špatný prospěch z ruštiny jsem považoval za vlasteneckou povinnost.
Táta mi k Vánocům před maturitou koupil všechny knihy o přírodě, jaké byly tehdy k sehnání, narovnané do výšky tvořily sloupec, který mi sahal do půli stehen. Vzpomínám, jak mě tehdy dojalo, jak moc tátovi záleží, abych se na univerzitu dostal a poznatky z těch knih mi přešly do hlavy, i když, pravda, trochu mě jímala úzkost z toho nároku na mne kladeného. Maturitní výsledek 1-1-4-4 z výše zmíněných předmětů tátu hluboce zdrtil. Telefonoval jsem mu to skóre z budky na ulici a dodnes vzpomínám, jak stažené hrdlo jsem přitom měl. Byl to navíc výsledek dosti kuriózní, a nevím, zda se vůbec někomu jinému podařilo takto extrémní kombinace známek u maturity dosáhnout. Chtěl jsem být učitelem chemie a biologie, na poslední chvíli ale otevřeli jen kombinaci biologie-matematika, kam jsem si pochopitelně netroufal, takže jsem změnil přihlášku na čistou biologii, kde byl poměr přijatých ještě nepříznivější. Táta zuřil, ale prosadil jsem si tehdy svou a – přijali mě.
Po patnácti letech biologického a ekologického bádání v ústavech Akademie věd přišel v roce 2009 kariérní zlom: jakožto vedoucí oddělení mokřadů jsem byl konfrontován s rozhodnutím ředitele celé moje oddělení zrušit a části pracovníků včetně mne neprodloužit termínované smlouvy. Byla to rána, ale ten zlom měl svoji logiku. Tehdy se akademický život proměnil v lítou soutěž o impaktované publikace, a to pak nejen ředitele, ale ani už mé kolegy nezajímalo, na čem kdo pracuje a jaký to má význam a souvislosti – otázka zněla, zdali „to otiskli“, jaký impakt faktor má daný časopis a kolik bodů jste tedy získali do nepřetržitě probíhajícího hodnocení. Byl jsem s touto změnou souřadnic vnitřně hluboce nespokojen, nicméně jsem se snažil uspět i v tomto režimu, což se mi, možná bohudík, nepodařilo. Asi bych sám z takto rozjetého vlaku nedokázal nikdy vystoupit. Nechtělo se mi už žebrat o nějaké jiné místo v akademické sféře a po tisící předkládat seznam publikací, odešel jsem tedy do neziskové sféry. Táta se mě tenkrát ani pořádně nezeptal, proč se to všechno stalo, jak to prožívám a co to vůbec znamená. Možná byl pro něj synův neúspěch příliš bolestivou záležitostí.
Když přemýšlím o hlubším významu tohoto svého kariérního zlomu, dostávám se opět k rodině. Stále jsme v té době opravovali faru, měli jsme malé děti, nechtělo se mi obětovat rodinný a partnerský život impaktovým publikacím. Když přišlo rozhodnutí o zrušení mého oddělení, měl jsem tehdy rozestavěnou kamennou zídku, týden jsem nechodil do práce, a skládal jsem do zídky pečlivě kámen po kameni. Tu zídku vidím i teď, když píšu na zahradě, má své kouzlo i svého ducha, což se ale dost dobře nedá říci o mých impaktových publikacích, na které se pomalu snáší prach. Jsou totiž psány jazykem biologického redukcionismu, jiným jazykem jsem je psát nedokázal a v jiném jazyce by mi ty práce ani nepřijali. Je to jazyk, který vidí organismy jako účastníky líté soutěže o přežití, jako účastníky krysího závodu, ve kterém, kdo se zpozdí, zahyne hlady nebo bude sežrán. Podobnost se světem badatelů není náhodná: v jakém světě badatelé žijí, takový svět nacházejí i v přírodě. Takové předpoklady jsem z hloubi duše nikdy nepřijal, možná i proto jsem v této soutěži zůstával pozadu. A hledal jsem ještě jiný jazyk, jiné souvislosti, příčí se mi slovní spojení, že „příroda funguje“, „faktory působí“, jsem nesvůj z vnímání organismu jako stroje či mechanismu a přírody jako systému. Systému pro koho? Co prožívá badatel na břehu tůně, kterou zkoumá? Jak to působí na jeho… duši? Přírodní vědy žádnou duši v rozřezaném mozku nenalezly. Jaký vztah má ke krajině člověk, který oře své pole s koněm v zápřahu, krok za krokem v půdě, a v poledne se zastaví, aby se pomodlil – a jak na krajinu působí ten, který posílá traktor s GPS a najatým traktoristou na lán o výměře sto padesáti hektarů, kde není místo pro strom, pro cestu, pro jedinou koroptev a jediný pramen? Jak toto paradigma, vyjádřené slovy papeže Františka „použij a zahoď“, nenavratitelně „transformuje“ krajinu, přírodu a celou zeměkouli, do té míry, že hrozí globálnímu ekosystému kolaps? K řešení těchto otázek a těchto problémů nám neodarwinistická biologie nepomůže.
Část mé odpovědi na otázku, kterou mi táta, když jsem byl propuštěn z Akademie, ovšem nepoložil, spočívá v tom, že jsem chtěl být, že bych rád byl renesančním člověkem. Jako táta. Jeho vždycky zajímalo, co je ještě za tou kterou dějinnou událostí; vyvraždění Slavníkovců nevnímal jen jako přeskupení geopolitické mapy Čech, ale také jako zlý čin zpupnosti, pýchy a krutosti. Nešlo jen o historii, ale také o morálku, o víru. Táta vnímá takové kontexty v celém běhu českých dějin – kde se jednotlivé události stávají epizodami v nekončícím příběhu naší odvahy či velkorysosti, ale také zbabělosti, zrady, malosti, sebezahleděnosti… K porozumění takovým souvislostem nestačí být odborníkem v jediném oboru.
Odvahy, spravedlnosti či lásky se nedostává jen v dějinách, ale také v rodinách. Možná proto se tátova rozmluva s Janem Pavlem II. stočila rychle k rodině, kde všechny radosti a bolesti začínají i končí, odkud se začíná odvíjet to, co následně hýbe národy a světadíly. Hlouběji založené osobnosti, kam naštěstí patří i papežové poslední doby, to dobře vědí. Proto i papež František volá po církvi jako po polní nemocnici: je toho k léčení v našem světě totiž opravdu mnoho… Získal si mě okamžitě, jak tam vyšel na ten balkón a pozdravil ty davy: Buona sera! – komentoval táta zvolení Jorgeho Bergoglia papežem, a já to vnímal jako okamžik našeho souznění.
Naopak tomu bylo v kauze kácení smrků napadených kůrovcem na Šumavě. Marně jsem se tátovi snažil vysvětlit, jak se les sám obnovuje, a jak jiný je to les oproti zranitelným monokulturám, mimochodem zakládaným v masovém měřítku předním českým šlechtickým rodem Schwarzenberků. Táta chápal heslo „ponechme les přírodním procesům“ jako nezodpovědný přístup: „šílený experiment“, rezignaci na to, být hospodářem a pokračovat v souladu s minulými generacemi v péči o krajinu a tedy i o les. Tátovým ideálem je krajina kulturní, do které člověk vtiskl svou duši, kde žije ve vzájemných vztazích, kde se vystavuje působení přírody, ale zároveň krajinu i spoluutváří.
Názor na šumavské lesy jsem nezměnil, ale v diskusích s tátou jsem si leccos uvědomil – například, že odevzdání lesa „přírodním procesům“ se může také stát militantním ideologickým heslem, za kterým se může skrývat i ne nutně vyřčený postoj, že ideální přírodou je ta, které se člověk přestal dotýkat, protože jakmile by se jí dotknul, jenom ji ničí a kazí. Není málo environmentalistů, kteří by si – řečeno v nadsázce – přáli pro záchranu přírody vymření lidstva, potíž je v tom, že u nich samotných, se jim asi začínat nechce. Soužití člověka a přírody v budoucnosti je palčivá otázka dneška, nakolik se současný stav nezdá být udržitelným. Tady se asi musí humanitní vzdělanec nechat poučit od přírodovědce, nakolik „přírodní procesy“ potřebujeme naprosto nutně k budoucímu přežití. A někde jim prostor musíme dát.
Osudy lidí a rodin i národů a států a jak vidíme dnes, také přírody a celé planety jsou hluboce propojeny. Drama na Libici roku 995 souvisí s proměnami tehdy mladého českého státu a jako místo dějinami opuštěné je dnes lokalitou s mokřadními ekosystémy, dnes tak důležitými a potřebnými. Historické, společenské i přírodní děje nelze chápat izolovaně. Stejně tak se nelze uzavírat do úzkých specializací a popisovat v jejich redukovaných jazycích jen omezené úseky skutečnosti. Táta je zrovna jeden z těch, kdo myslí v nadhledu, napříč hranicemi oborů. Je to velmi inspirující – pro mne osobně určitě.
Apendix:
Primogenitura pithartovská
