Přátelství bez delfského orákula
Moji rodiče, sochařka Zdenka Schwarzerová a architekt Jindřich Krise, se znali z kladenských Kročehlav s Pithartovými rodiči, Vilémem a Blaženou, ještě za svobodna, do sňatku v roce 1940, Blaženkou Kristýnkovou, učitelkou v kladenské rodinné škole, pokrokově samostatnou, cvičenkou Sokola a členkou divadelního ochotnického souboru. Přátelili se společně, mimo jiné s rodinou kladenského báňského a železničního lékaře Zdeňka Foustky, někdejšího šéflékaře československých legií v Rusku, švagra filosofa a pedagoga Františka Drtiny; do přátelského kruhu patřily také Foustkovy děti, Eva Foustková, později herečka v kladenském divadle (mj. manželka herce Josefa Kemra), a Radim Foustka, od mládí činný v socdem, kolega Viléma Pitharta na právnických studiích. Moje maminka vypravovala, jak se potkala s Petrovým tatínkem Vilémem někdy ve třicátých letech u moře v Jugoslávii…
Já ale se s Petrem Pithartem potkala až asi ve čtrnácti ve škole, když přišel k nám do třídy. Pobyl tam krátce, na první pohled vypadal jako vzorný žák, nezlobil, vypadal na šprta, což se ale nestačilo prokázat. Blíže jsme se poznali až jako dospělí. Moje dcera Tereza byla s Petrovým synem Davidem ve skautu, skamarádili se tam – jak vidno, jsme spřáteleni třígeneračně.
Předtím ale uzavřeli jsme my dva s Petrem pevné přátelství v Izraeli. Vlastně už v Řecku, někdy v červenci 1968, právě na společné výpravě do Izraele. Seděli jsme v Athénách v taverně, pravděpodobně pili ouzo, kořalku s fenyklem, a čekali na letadlo do Tel Avivu. Bylo nás tam asi dvacet, studentští aktivisté, novináři, začínající spisovatelé… všichni jsme byli tehdy velmi mladí. Letadlo mělo letět až za čtyřiadvacet hodin a mne napadlo, že bychom do té doby stihli zajet stopem do Delf, navštívit zdejší věštírnu, duchovní střed Řecka. Rozhlédla jsem se a vyzvala Petra, jestli by se tam nevydal se mnou. Moc se nerozmýšlel, jen to oznámil své ženě.
Zeptali jsme se obsluhujícího servitora na výpadovku směr Delfoi. Že prý je to sto šedesát kilometrů… Bylo kolem poledne, nejdřív jsme šli pěšky, šlo se nám lehce, na sobě jen lehké oblečení, žádná zavazadla, měli jsme štěstí i na stop. Do Delf jsme se dostali před západem slunce. Našli jsme hostel a zamluvili si dvě palandy na noc. Pak jsme si sedli v úctyhodných delfských ruinách, vklíněných do strmých skalních stěn Parnasu. K samotné věštírně jsme se nedostali, byla za plotem, ale viděli jsme Apollónův chrám. Když se setmělo a vyšel měsíc v úplňku, šli jsme k prameni básníků, prameni očistnému, a koupali se v něm. Nad námi se tyčil Parnas, ozářený měsíčním světlem, bylo ticho, jen občas zdálky zahýkal oslík. Voda vytékala z hory silným proudem, blaženě jsme se do ní nořili, jako by to byla i pro nás očistná koupel…
Po rozednění jsme už stáli na silnici za Delfami, nic tam zrovna nejezdilo. V dálce jsme viděli moře, slunce svítilo, suché traviny voněly. V korunách oliv cvrčely cikády. Petr byl trochu nervózní, že nestihneme odpolední odlet letadla. Před námi bylo zas sto šedesát kilometrů. Žádné orákulum jsme si z Delf nenesli, ale já věštila, že to stihneme. Do Athén jsme dorazili na poslední chvíli, dostali vynadáno, sebrali ruksaky a rozjeli se na letiště…
Pak o měsíc později, v rámci zemědělské brigády v kibucu Šomrat, výlet „po stopách Ježíšových“, do Nazaretu a do Betléma: 21. srpna 1968 v deset hodin dopoledne slyšíme z rádia, v autobuse na silnici do Nazaretu, hebrejsky „…tankim sovjetim“. Že je Československo okupováno, oznámil nám ruský průvodce v ruštině. Nejdřív někteří z nás plakali, pak jsme ale zpívali písně Voskovce a Wericha… „Obr do pidimužíka mydlí, domnívaje se, že vyhraje, seďme klidně na židli a čtěme bibli, tam to všechno je: … Hej, hej, kam se valej, dyť sou malej … Když mu ale obr plivnul do očí, David se otočí, prakem zatočí: když si začínáš, tak tu máš – a jakej byl Gooo-li-áš!“
Změnili jsme směr a místo do Nazaretu a Betléma jeli do Jeruzaléma. Pěší cestou po Via Dolorosa ke Zdi nářků, tloukla jsem tam o ni hlavou. Vzpomínám, že jsme pak seděli s Petrem Pithartem v agentuře Reuters, docházely tam samé strašné zprávy. Nechala jsem doma muže s malou dcerou, spojení s Československem jako by přestalo existovat, letadla nelétala, telefony nefungovaly. V patách jsme stále měli zvědavé novináře, sbírali jsme peníze na pomoc domovu, na všechny strany protestovali, čímž jsme si – říkali nám se svou hrůznou židovskou historickou zkušeností – řezali větev pod vlastními zadky. Až se vrátíme domů, budeme „nakaženi sionismem“, pošlou nás rovnou na Sibiř, chce to teplé prádlo. Pamatuji si, že jsme založili něco jako předběžnou partyzánskou skupinu, v čele Petr Pithart a bouřlivák Ivan Hartl, nynější král londýnských bezdomovců. Rozhodli jsme se s Petrem zajít za synem Moše Dajana, o přímluvu u jeho otce, hrdiny Sinajské války, tehdejšího israelského ministra obrany, požádat o zbraně, a že budeme bojovat proti SSSR. Vzpomínám, že to bylo v zahradě, ve které svítily bílé římské sloupy a proháněly se černé kočky. K Dajanovi nás nepustili, už nevím, na co se vymluvili, naše tehdejší naivita mne dodnes dojímá…
Vraceli jsme se domů složitými cestami, s námi píseň Šaloma Hanocha Prag, v podání tehdejší izraelské rockové hvězdy Arika Einsteina, jako solidární vzkaz okupovanému městu1. Mezi spoustou dojmů a zkušeností vezla jsem si domů i Petrovo přátelství, osvědčované pak dalších, nelehkých dvacet let, a udržované dodnes. Přátelství natolik blízké, že mi Petr někdy říkával „sestro“.
Zdroj: Originální videojournal/ Archiv České televize