Choni Hameagel a jeho vnuci
(Petru Pithartovi)
Talmudský traktát Taanit se již podle svého názvu zabývá problematikou půstu, speciálně naléhavé modlitby o déšť. Rav Ami řekl: Déšť přichází jen kvůli lidem věrným, protože je psáno: „Věrnost vyrůstá ze země a spravedlnost shlíží z nebes.“ (Ž 85,12) Příkladem takového věrného jednotlivce, jenž svou modlitbou dokázal přivolat déšť, byl Choni Hameagel, kreslič kruhu. Aby nedošlo k mýlce, že kreslil kruh z jiných než zbožných důvodů, upřesňuje Gemara, že vyznačil kruh a stoupl si do něj, jako to při své modlitbě činil Chabakuk, jak je psáno v jeho proroctví (2,1): „Na svou stráž si stoupnu a na pevnost se postavím.“ Raši k tomu říká, že se prorok postavil k modlitbě a prohlásil před Bohem, že se nepohne ze svého místa, dokud neobdrží odpověď na svou otázku, proč se na tomto světě daří hříšníkům. Ani Choni si tedy nestoupl do vyznačeného kruhu z jiného důvodu, než aby dal najevo, že tam bude stát, dokud nebude vyslyšen.
Dával tím Bohu najevo oprávněnost své prosby jako náš praotec Abraham, když se přimlouval za záchranu pěti měst, jež měl Bůh v úmyslu zničit za hříšnost jejich obyvatel. S vědomím, že je jen prach a popel, nemohl však Abraham přijmout myšlenku, že by soudce celé země nekonal spravedlivě a s hříšníky zahubil i spravedlivé. To byl samozřejmě i problém Chabakuka, poněvadž otázka, proč se na tomto světě daří hříšníkům, má druhou stránku, že se v něm zrovna nedaří spravedlivým, což v tomto světě vyvolává oprávněný dojem, že Bůh nečiní rozdílu mezi spravedlivým a hříšníkem, jak ostatně dokazuje autor knihy Kohelet. Následky sucha, připisovaného na vrub hříšníkům jako důsledek Božího hněvu, ohrožují však také celou populaci, stejně jako jiné přírodní katastrofy.
Jednou se obrátili na Choniho, kresliče kruhu: „Modli se za déšť!“ Řekl jim: „Nejdřív jděte a odneste do domů pece na pečení macesů, aby se vám nerozmáčely.“ Potom se modlil, ale žádný déšť nepřivolal. Co tedy udělal? Vykroužil kruh, postavil se do něj a pravil před Bohem: „Pane světa, tvé děti se na mne obrátily, poněvadž jsem u tebe jako jeden z tvého domu. Zapřísahám tě při tvém svatém jménu, že se odtud nehnu, dokud se nad svými dětmi neslituješ!“ Nato začalo krápat a on řekl: „O to jsem neprosil, prosil jsem o déšť, jenž naplní studny, jámy a podzemní jeskyně!“ Tu se strhla taková průtrž, že začal křičet: „O tohle jsem také neprosil, nýbrž o žádoucí, požehnaný a dobrotivý déšť!“ Konečně začalo pršet, jak bylo zapotřebí, až se Židé v Jeruzalémě utekli na Chrámovou horu. Potom za ním přišli žáci a říkali mu: „Jako jsi prosil, aby pršelo, pros teď, ať už to skončí!“ Tu jim řekl: „Jděte a podívejte se, jestli se už nerozpustil even hato´in, kámen bloudících!“
Z jiných pramenů víme, že se jednalo o místo, kam lidé přinášeli nalezené věci, které někdo ztratil, takže even hato´in sloužil, jako je tomu u institutu ztrát a nálezů v dnešní době. Proč ale Choni posílal žáky právě tam? Gemara možná právě proto přichází ještě s jednou verzí legendy o Chonim, ve které není tento jeho požadavek zmíněn. Místo toho ale uvádí, že jim odpověděl: „Vím z tradičního podání, že se nesmí prosit kvůli příliš velkému dobrodiní. Přiveďte mi proto býčka k děkovné oběti.“ A když mu přivedli býčka k děkovné oběti, vložil na něj ruce a pravil: „Pane světa! Tvůj lid Jisraele, jenž jsi vyvedl z Egypta, neunese ani příliš velké dobrodiní, ani příliš velký trest. Nemohou unést, když se na ně hněváš, a nemohou ani unést, jestliže je zahrnuješ příliš velkým dobrodiním. Buď tedy tvá vůle, aby déšť ustal a svět si oddychl.“ Ihned se zvedl vítr, rozptýlil mračna a vysvitlo slunce a lidé vyšli a sbírali lanýže a houby.
Zamyslíme-li se nad tím, apeloval Choni na Pána světa, aby vzal v potaz lidskou přirozenost a slitoval se nad svým lidem, protože je právě takový, jaký je, a není v jeho moci být ani lepší, ani moudřejší. Neposílal také žáky k dotyčnému kameni proto, že by očekával, že ho déšť rozpustil. Voda rozpustí skálu až po stovkách, tisících let svého stálého působení, takže je neposlal se podívat na Kámen bloudících proto, že zmizel, nýbrž právě naopak, aby viděli, že nezmizel. Tak jako budou lidé nadále ztrácet své věci a druzí je budou nalézat, budou jedni hřešit a druzí se snažit to napravit.
Nato mu řekl Šimon ben Šetach: „Kdybys nebyl Choni, vynesl bych nad tebou klatbu. Co si však s tebou počít, když se vůči Bohu chováš jako nevychovanec, a on ti přesto vyhoví? To o tobě mluví Písmo, když říká: Tvůj otec a tvá matka se mohou radovat, blažení ti, kdo tě zplodili! (Ž 23,25). Ke slovům Šimona ben Šetach, jenž byl v oné době hlavou sanhedrinu, Gemara pak kromě jiného dodává, že Bůh jedná s Chonim jako otec se svým děckem. I když se chová vůči němu neuctivě, přesto mu splní každé přání.
Podle Taanit 8a, z něhož jsme na začátku citovali, říkal však R. Ami: Modlitba člověka je vyslyšena jen tehdy, vezme-li srdce do dlaně. Je totiž psáno: „Vezměme srdce do rukou.“ (Ejcha 3,41). Šmuel s tím nesouhlasil, uvedl citát: „Žvanili o něm svými ústy a lhali mu svým jazykem, ačkoliv vůči němu nebyli pevní ve víře a jeho smlouvě nebyli věrni,“ a dodal, že přesto pak následuje, že byl Bůh vůči nim pln soucitu a prominul jim jejich vinu.“ (Ž 78, 36-38). Protože se zdá, jako by názor Šmuela byl v rozporu s tím, co říkal R. Ami, dodává Talmud, že v tom není žádný rozpor, protože první citát se týká jednotlivce a druhý obce. Z toho tedy plyne, že když se obec modlí za dar deště, Bůh nebere tolik zřetel na to, je-li její modlitba provázena hlubokou intencí, jako když má-li vyslyšet modlitbu jednotlivce. A to jsou potom ti věrní, na jejichž modlitbu obec spoléhá.
Jak říkal Choni Hameagel a po něm Šmuel, lidé jsou chybující, ztrácející a nalézající a obec ze své lidské přirozenosti má daleko k dokonalosti. Jednotlivec také nemůže být dokonalý, ale z lásky k nim a k tomu, kdo je stvořil, může vzít své srdce do dlaní a modlit se za ně. Když se jich ujímá před nevyzpytatelným soudcem a apeluje na jeho soucit, skrývající se za jeho přísností, stojí na stráži jako náš otec Abraham a Chabakuk. Bohužel to však také znamená, že v případě, kdy Bůh modlitbu věrných vyslyší a slituje se, slituje se jak nad spravedlivými, tak nad hříšníky, kvůli jejichž hříšnosti nebesa uzavřel.
Taanit 23a uvádí i legendu o sedmdesátiletém spánku Choniho Hameagela, jež je připomínána u příležitosti Nového roku stromů, svátku Tu bišvat. Podle ní si jednou všiml muže sázejícího charob (rohovník, svatojánský chléb) a ptal se ho, proč to dělá? Vždyť rohovník ponese plody až po sedmdesáti letech? Ten člověk mu odpověděl, že sází rohovníky pro budoucí pokolení: „Tak jako sázeli mí otcové pro mne, já sázím pro své syny.“ Choni usedl, zdříml si a probudil se za sedmdesát let. Že spal tak dlouho, se však dozvěděl až poté, kdy spatřil muže, sbírajícího plody rohovníku a slyšel od něj, že je vnukem onoho starce, který tento chlebovník zasadil. Talmud pak vypráví, že když Choni přišel domů, nikdo z domácích lidí nevěřil, že je Choni Hameagel. Šel do učebny, a přestože tam všechny ohromil svou schopností řešit nejtěžší otázky, jež byla připisována právě Chonimu, a celá učebna se přitom rozjasnila, nikdo mu nevěřil. Tak se tím prý trápil, že si přál zemřít, a Bůh jeho modlitbu vyslyšel a zemřel.
V této souvislosti je ale namístě vzít v úvahu, co o okolnostech jeho smrti napsal ve svých Starožitnostech Josef Flavius. Onias, Choni Hameagel, zemřel v době konfliktu mezi Aristobulem II. a Hyrkánem II. o korunu chašmonajské dynastie (v eseji Evangelium podle Josefa Flavia1 jsem ho, myslím že správně, identifikoval s Učitelem spravedlnosti kumránských svitlů.) O svátku pésach roku 63 př. obč. l. obléhal Aristobulos Jeruzalém a mnoho zbožných Židů tehdy uprchlo do Egypta. Onias se v tu dobu skrýval, ale byl dopaden ve svém úkrytu obléhateli. Jelikož věděli o síle jeho modlitby, požadovali na něm, aby se modlil za zkázu nepřítele. On jim ovšem nevyhověl, a místo toho prosil Boha, aby se obléhajícím stalo tak, jak sami přejí obléhaným, a za to byl rozvášněnými vojáky ukamenován.
Příběh tím však nekončí. Po Chonim Hameagelovi zdědili umění přivolat déšť v době sucha jeho dva vnuci:
Aba Chilkija byl Choniho vnuk, syn jeho syna, a když bylo světu zapotřebí deště, posílali za ním rabíni žáky, aby prosil o déšť. Když zase jednou bylo zapotřebí jeho modlitby, zastihli Aba Chilkiju při práci na poli. Ale on si jich vůbec nevšímal, jako by tam nebyli, dokud neskončil svou práci. Také cestou domů se choval podivně. Když šel po poli, šel bos, a přes potok si navlékl sandály. Ale když měl v cestě bodláčí, zvedl si šaty a o nohy se nestaral. Když se přiblížil k svému domu, vyšla mu jeho manželka vstříc, vyšňořená jako na svátek, a když vstupovali do domu, poslal ji dovnitř jako první, pak vstoupil sám a nakonec nechal vejít hosty. Ty pak zase nechal stát, a když se s ženou najedli, ani se nezeptal, proč za ním žáci přišli a odebral se s ní na pavlač. On si stoupl do jednoho kouta, ona do druhého, ale mraky se nejdříve přihnaly ze strany jeho ženy. Potom sešel dolů a zeptal se žáků: „Proč vás za mnou rabíni poslali?“ Když mu odpověděli, že kvůli prosbě za déšť, řekl: „Chvála Bohu, že už k tomu nemáte zapotřebí Aba Chilkiju!“ Oni se však nenechali zmást a řekli: „Víme, že se déšť dostavil díky Mistrovi, ale vysvětli nám, proč se mraky nejdříve přihnaly odtud, kde stála Mistrova manželka, a teprve potom ze strany, kde stál Mistr?“ Na to jim odpověděl: „To proto, že žena je stále doma a rozdává chudým hotový chléb, jejž mohou bezprostředně sníst, zatímco já rozdávám peníze, které bezprostředně sníst nemohou. Nebo možná proto, že v našem sousedství bydlí hříšníci a já se modlil, aby zemřeli, protože právě kvůli hříšníkům zadržuje Bůh déšť, ale ona, aby se káli.“ (Makot 24a) Konečně mohli dát žáci průchod své zvědavosti a zeptat se ho na jeho předchozí podivné chování. Pro všechno měl racionální vysvětlení. Protože si na živobytí vydělával jako námezdní dělník, nemohl přerušit práci a vybavovat se s nimi. Když šel potom přes potok, oblékl si sandály, poněvadž na poli člověk vidí, na co šlape, ale do vody nevidí. Cestou bodláčím si zvedal šaty a o nohy se nestaral, protože rány na těle se samy zahojí, kdežto trhliny na šatech se samy nespraví. Když se vrací domů, vychází mu manželka vstříc, vyšňořená, s ozdobami, krásná, aby se nekoukal po jiných ženách. Do domu pustil nejdříve ji a pak vešel sám, aby s ní mladíci ani chvilku nebyli sami v domě. A proč je pak nechal stát, když jedli? Poněvadž pro ně neměli navařeno, a kdyby je pozval ke stolu, neměla by jim žena co dát.
Chanan Skrývač byl synem dcery Choniho Kruhaře. Za ním posílali rabíni školní děti. Tahaly ho za šosy a prosily: „Tatíčku, tatíčku, pomodli se za déšť!“ A on se potom modlil: „Pane světa, učiň tak kvůli nim, které ještě nejsou s to činit rozdíl mezi otcem, jenž poskytuje déšť, a otcem, jenž déšť neposkytuje!“ A proč se mu říkalo Skrývač? Protože se obvykle při modlitbě za déšť schovával na záchodě. (Taanit 23a)
Patrně si oba Choniho vnuci vzali k srdci výtku Šimona ben Šetach a modlili se za déšť tak, aby nikdo nemohl říci, že mají na jeho dobrodiní zásluhu. Když Chanan viděl, že jeho bratranci nepomohl úkryt na pavlači, modlil se raději na záchodě.