Můj děda
Kdysi dávno, před dávnými a dávnými časy, když svět byl hezčím a klidnějším místem, které dávalo smysl, žil ve svém pokoji na Dražického náměstí na Malé Straně jeden Pithart. Když je řeč o Pithartově pokoji, nepředstavujte si holou cimru, ale ani krajkové dečky. Pithartův pokoj, to znamená knihy, spoustu knih, dále reprodukce Breughelových obrazů po stěnách, polička a šuplíky plné úžasných „pamětin“: zrezlé matice vylovené z mořského dna z potopených křižníků, mořskou solí nasáklé oblázky, hodinářské lupy, odznáčky, hodinky, nožíky… zkrátka kniholes, poklady soukromé paměti i jen pouhé serepatičky… Tedy v takovém pokoji, na dostřel z hákovnice od Mostecké věže Karlova mostu, bydlel po léta Pithart.
Ale kdo je to vlastně Pithart? Zdá se mi, že dnešní době je třeba Pitharta trochu přiblížit…
V malostranském „tichém domě“ nebydlel Pithart odjakživa, pocházel z Kladna a v maternitní linii z Moravy, od Luhačovic, celkově záhadného původu, což bylo spolu s jeho proměnlivými profesemi jedním z důvodů, proč si lidé mysleli, že mluví o něčem tajemném či nesmírně důležitém, ačkoliv se vás třeba ptal na to, co si myslíte o čočce na kyselo. Tenhle Pithart, obdivovaný i opovrhovaný politik, naslouchač rostoucím travám a projektant dvojdomků, sebevzděláním historik, dalo by se říci polyhistor, právník, autor několika knih, v mládí básník a tak dále, tak tenhle Pithart je odjakživa můj děda. Nechci vám o něm říkat všechno, protože je můj, můj vlastní, a já se o něj přespříliš dělit nehodlám. Už tak jsem musel celé dětství sledovat jak lidé, které neznám, tvrdí, že ho znají. Ale je velký rozdíl mezi tím znát někoho z Nedělní partie v televizi, a znát ho tak, že vám vypráví pohádky o dinosaurech, a že vás nadto vede k tomu, abyste nikdy nezaměňovali právo a dobro, abyste definovali svoje otázky i odpovědi podle aristotelských zásad nebo tak, že spolu velmi tiše, velmi nenápadně a velmi romanticky zpovzdálí obdivujete stejné krásné ženy.
Dnes, když už jsem starší a tolik nežárlím, můžu si dovolit povědět zde i něco, při čem si odmyslíte dědovo klasické tričko a sako, prorocky zachmuřený výraz a témbr hlasu, který jakoby neustále smutně a pokorně varoval. Znám ten hlas nesmírně dobře, ale jak říkám, někdy jde jen o čočkovku, login na e-mail nebo o vrzající pant od dveří… Odpusťte přitom, když někdy sklouznu do hovorové češtiny, totiž právě se vzpomínkou na všechny chvíle s dědou, tak často se odbývající kolokviálně – v řeči, ve vyprávění…
V jedné z prvních vzpomínek, které si vybavuju, mě děda nechal čekat v prázdném muzeu pod kostrou plejtváka. Tvrdil, že si musí něco zařídit, ale podezřívám ho jednoduše z toho, že celou dobu stál za rohem a sledoval, jak se tam začínám bát. Než odešel, neopomněl mi totiž říct, že se mu zdálo, že se vycpaný mamut malinko pohnul. Což vystihuje, jak jsem k dědovi od dětství přistupoval a měl ho před sebou: děda měl a dosud má obrovskou fantazii, smysl pro dramatičnost chvíle, originální smysl pro humor. Vždycky na nás, všechny děti kolem sebe kladl velké intelektuální nároky, občas mě to otravovalo, ale zpětně nelituju jediné lekce, jaké se mi dostalo. A to tedy od toho, že mamuti možná pořád někde troubí teskně v sibiřských vánicích, až po to, že pro svobodnou diskusi je potřeba víc než jedné nebo dvou stran, že kyvadlo demokracie nemá lítat jak splašené zleva doprava, nýbrž že je třeba trpělivě je posouvat vpřed.
Ano, je těžké pomyslet si na dědu a nemluvit o politice, jelikož je to topic, které bylo u nás v rodině hojně zastoupeno při každém obědě, při každé delší konverzaci. Byly však i situace tohoto tématu alespoň částečně prosté, třeba na výletech, na které nás děda s babičkou od dětství často brali a na kterých bylo třeba šetřit do kopce s dechem.
Neobešlo se to zcela ani při výletu na Haďák. Bylo to, řekl bych, na konci devadesátek, při letním pobytu na Šumavě, kterou – třeba zdůraznit – nejen děda, ale oba moji prarodiče milovali a milují stejně, i když každý po svém. Bydleli jsme tehdy v penzionu Na lišce, pod takovým dlouhým kopcem s asfaltovou silnicí, na které se dělaly ve vedru bubliny. Po týdnu úmorného sušení a smažení přestaly růst houby, a tak děda vymyslel, že půjdeme na výlet na jeden vrch opodál. Byl to právě Haďák. Nechtěl jsem na Haďák jít, protože hadi jsou prostě divný, a nevím, proč bych jim měl chodit naproti. Zde je třeba podotknout, že za můj nepříliš vřelý vztah k hadům může rovněž děda Petr. Vyprávěl mi totiž o nich mnohokrát drsné “pohádky”, tu o banánovém hádku, který se dostal do supermarketu v přepravce Chiquita, nebo o obřích anakondách, které dokážou sníst i dospělého krokodýla. Anebo, což byl dědův majstrštyk, pohádka o tom, jak se had přilákán teplem, stočil na břiše spícího chlapce mého věku. Ten, když se probudil, musel přivolat morseovkou vyklepanou do topení svou matku. Když jí šeptal, aby donesla misku nahřátého mléka a hada odlákala, had se při každém sebemenším pohybu posouval k chlapcově hrdlu. Když mi tohle vyprávěl, většinou jsem ani nedýchal, a děda, hobit jeden starej, se vždycky v nečekanou chvíli pohnul tak prudce, že mě málem kleplo… Divíte se, že jsem tedy na Haďák nechtěl? Navíc slunce pálilo, vzduch se tetelil, kameny hřály – zkrátka ideální zmijí počasí. Děda tedy navrhnul alternativu. Půjdeme na Zhůří. Myslel jsem, že si snad tropí šoufky. Jestli jsem se bál hadů, ze Zhůří jsem měl hrůzu. Děda mi totiž při jedné velice deštivé a mlžné návštěvě Šumavy vyprávěl, že nad Zhůřím zmizelo letadlo a piloti se nikdy nenašli. Nikdy nenašli! Fuj, to radši hady než nějakej šumavskej trojúhelník plnej mrtvejch pilotů, co tam někde strašej! Šli jsme tedy na Haďák, šla i moje máma, protože zrovna přijela rodiče navštívit. Já jsem cestou kňoural, pálilo mě v krku z ukřivděného fňukání a naschvál jsem se loudal. Ti dva vedli řeč o ódées a ódéesácích, a když jsem kňoural a loudal se příliš, že prý, když zůstanu sám, tak mě tam sežerou pocestní hadi. Zabralo to, doběhl jsem je a poslouchal jejich rozumy a byl rád, že mě berou mezi sebe. To ostatně dělali moji dospělí vždycky a já to považuju za jednu z nejlepších věcí, co se mi kdy stala. Ať už se řešilo cokoliv, vždycky mi vysvětlili, o co jde, a děda s babičkou mě vyloženě vybízeli, abych se ptal na všechno, čemu nerozumím. Tím jsem později dost často rozzuřoval většinu svých vyučujících, ale už mi to nikdy nikdo nevzal. Ptám se, tedy jsem… Ale zpátky na Haďák, už skoro na vršek. To jsem dokonce své dospělé průvodce předběhl a dorazil tam jako první. A tam jsem zůstal zírat. Na kameni tam, na úplném vršku, ležel obrovský zelený had! Stočený do klubíčka zjevně spal. Koukal jsem na něj bez hnutí a nevěděl co dělat. Přesně ve chvíli, když jsem si řekl, že udělám krok zpět, mě někdo drapnul za lýtko. Děsně jsem zakvičel, než mi došlo, že to byl pochopitelně děda, který si ze mne klasicky vystřelil. Had byl ze žužu, a já dodnes nevím, jak se mu podařilo hada tam dostat, když jsem se tam sakra vyškrabal první. Asi orli, no. Žužu jsem zbaštil, bylo mi blbě a od té doby ho nemám rád. Ponaučení: nekňourej, naslouchej rozborů politiky, nepodceňuj dědu, nepřejez se hadama…
To ale zdaleka není jediný příklad toho, že můj děda disponuje jakousi kouzelnou mocí. Například si pamatuju, jak jsem přilepil kapitánský můstek bitevní lodi Tirpitz o 180° opačně. To mi bylo tak osm. Rval jsem za ten kus plastu vší silou a nic. I babičku jsem prosil, jestli to ještě nedokáže rozpojit. Nic, drželo to definitivně a já byl zoufalý, že jsem zničil překrásnou loď, kterou jsme s dědou po večerech lepili. Přišel děda z práce, zkusil to také, marně, a že se prý se tedy nedá nic dělat, že to tak musíme nechat. Dal jsem se do pláče, že jsem to tak podělal. Děda se na mě podíval modrošedým okem a řekl, že možná zabere síla vůle. Dal ten poničený model za záda a zavřel oči. Pak je otevřel a položil model na stůl, a – bylo to celé, jak mělo být. Nikoli už ani rozpojené, ono to bylo slepené správně! Jak?! Páčil jsem to z něj ještě loni, a prý si nevzpomíná a že to tedy asi bylo opravdu silou vůle. Přitom se usmívá, na břiše skleničku vína, a vzpomíná stejně jako já. Byly to krásné časy.
On totiž obecně děda působí trochu jako morous nebo suchar. Myslím, že po některých stránkách takový opravdu trošku je. Rozhodně to není žádný pivní žvatlal nebo zpěvák prostonárodních písní. Zdání klame, děda je cíťa, kterému nezřídka ukápne slzička, když jde o něco, na čem mu záleží, nebo co jej dojímá.
Společně nás dojímaly a dojímají „Čechy“. Je to jedna z největších věcí, co mi děda předal, tenhle romantický patriotismus. Obdiv ke každému z krajiny vyčnívajícímu kopečku, skále nebo zřícenině, čtení o tuzemské přírodě, lyžaření v krajině, na jeho milovaných běžkách (páč na sjezdovkách jezdí Klaus, a to je tudíž chucpe), rybaření na místech, kde možná ani žádná pořádná ryba kromě dvou karasů a jednoho lína není, ale zato je tam norek, volavka, žáby a užovky, a když je člověk pokorný a trpělivý, zahlédne i ledňáčka nebo zvěř, co se přijde napít k protějšímu břehu…
Vedle třiceti let nepřetržité občanské výchovy, a to při každé příležitosti, mi děda s babičkou utvářeli zázemí, ze kterého jsem čerpal vědomosti o všem, co mě zajímalo. Vždycky mě vedli k tomu, abych byl něco jako intelektuál, humanitně vzdělaný a k tomu měl ideálně i odpovídající profesi. V tom jsem je asi moc nepotěšil. Školu (studia historie) jsem nedokončil, dával jsem donedávna přednost milostným dobrodružstvím a chodím v maskáčích. A přece po všech těch letech děda musí vědět, doufám, že mě vychoval dobře. Že mám v bojové pohotovosti sako i kravatu, že vzdor tomu, že se toulám po nádražkách s krosnou na zádech, nezapomínám číst, že se stále vzdělávám a myslím každou chvíli na jeho rady a předané informace. A kdybych cítil, že je mne třeba, budu bez reptání kráčet v jeho šlépějích.
Na druhé straně já zas vím, že děda spoustu věcí neumí nebo nedělá. Dokáže s tím neuvěřitelně rozčílit, stejně jako upřímně pobavit. Řekli byste, že takový člověk jako můj děda intelektuálně udolá jakýkoliv problém. Ale ono ne. Načapal jsem ho jednou jak natíral závit žárovky máslem, protože mu nešla dobře našroubovat do objímky. Z jakýchsi svých soukromých důvodů nesnáší myčku nádobí a myje vše ručně. My mladší si myslíme, že ji prostě neumí zapnout. Z hloubi duše nenávidí přihlašovací protokoly do jakékoliv internetové služby. Domnívám se, že jeho subtilní jazykové cítění prostě není schopno přijmout slovo „účet“ jinak než jako ten z obchodu. Neumíte si představit, jak může takové přihlášení do e-mailu vygradovat v náladu téměř revoluční.
Musím také prozradit, že Petr Pithart moc rád jí. A jí skoro všechno. Ale neumí vařit. Se sobě vlastním dramatickým výrazem je schopen vyprávět, kterak chodíval v mrazivých ránech za minulého režimu na Havelský trh, aby mohl jako první vykoupit všechny maďarské feferonky. Ty potom doma, s utěrkou těsně uvázanou kolem úst a v potápěčských brýlích, mlel v mlýnku na maso. Za strašlivé bolesti, kdy se mu propalovala kůže palčivými výpary a lily se z něj litry potu, dělal si pastu, kterou si pak kořenil skoro každé jídlo. Téměř lituju, že díky svým politickým konexím dostal se po listopadu ke zdroji takové pasty přímo z Maďarska, a já tak už nemůžu být svědkem, ba snad akolytou tohoto tajemného a posvátného procesu její přípravy. Tím ale dědovy kulinářské pokusy v zásadě končí. Podle jeho vlastních slov je konzumace feferonkové maďarské pasty a trocha červeného každý den klíčem k pevnému zdraví. A je fakt, že na rozdíl ode mne děda prakticky nikdy nemocný nebyl a jeho současná trápení jsou prostě způsobena věkem.
Politicky mě děda vždy vedl, abych byl demokraticky smýšlející liberál. A to doufám jsem. I když poslední dobou nám překotný vývoj často plete významy slov, důvěřujeme si oba v tom, že to, co říkáme, myslíme v kontextu hodnot, které mně děda vštípil a které uznávám. Samozřejmě, že se na mnoha tématech neshodujeme a jelikož jsme oba stejně tvrdohlaví, snažíme se jeden druhého osvítit. Žádnou zlou atmosféru to ale nevytváří, spíš nás pak ráno trošku bolí hlava. Teda spíš mne. Děda je trénovaný na svůj merlot a když udělám tu chybu, že se nedržím piva a piju víno s ním, tragicky prohrávám.
Jednu věc jsem nikdy nepochopil. Děda nemá moc kamarádů. Vím, je už starší a pár mu jich umřelo, vlastně asi hodně. Vždycky, když na to přijde řeč, je mi to za něho hrozně líto. Ale děda je statečný a většinou to nějak přejde. Nikdy jsem však v jeho blízkosti neviděl vyloženě takové kamarády, jako mám já nebo táta nebo ostatní kluci u nás v rodině. Přijde mi to jako velká škoda a nemůžu přijít na to, proč tomu tak je. Děda je přece komunikativní… vtipnej, veselej, chytrej… Navzdory tomu, co občas říkáme, když nám leze na nervy, není ani sebestředný. Proč teda hergot nemá žádnýho parťáka? To ho snad všichni opustili, když se po listopadu dostal do politiky?
Zajímavé také je, že až na posledních pár let se mnou děda nikdy moc nemluvil o holkách. Dlužno podotknout, že jsem se ho neptal. Nějak nám to přišlo jako nepatřičné. Vzpomínám si ale, že jednou, asi před deseti lety, jsem to nevydržel a když mě děda vezl na nádraží, abych si dojel pro kopačky, všechno jsem na něj vychrlil. Chvilku mlčel a pak řekl: “Víš, občas se to prostě sere.” A to bylo všechno. Když to říká on, tak to tak asi bude. Tak se tím řídím a snažím se vždycky vydržet, než to “občas” přejde. Co se tohoto tématu obecně týče, děda byl a je k ženám vždy galantní a pozorný. K babičce se vždycky choval hezky, ačkoliv samozřejmě měli a mají svoje zádrhele a hádky. Ve všem však, co děda říká a dělá, dá se poznat, že babičku miluje a počítá s ní na každém kroku.
Posledních pár let, zhruba od doby, co děda odešel z politiky, na sebe máme méně času. Jsem „už velkej“, mám sám hodně práce a je těžší nalézt společné chvíle na dlouhé, kdysi mnohahodinové diskuse. Netýká se to jen dědy, ale i babičky. Pokaždé, když je po nějaké návštěvě opouštím, je mi z toho smutno. V tomhle ten čas prostě není fér. Jsou to skvělí lidé a věk-nevěk, generace-negenerace, bylo by ztrátou, nepolapit každé slovo, každý příběh, každý postřeh, který jsou ochotni se mnou sdílet.
To bych si přál, abych měl zase prázdniny jako dřív. Abychom s dědou dolepili Tirpitz a pak ho vzali na Lipno, povídali si, děda by vyprávěl a já poslouchal a ptal se. Třeba se mi to ještě, třebaže už v mých třiceti letech, někdy podaří. Jít v půl páté na okouny a v jedenáct dopoledne udělat babičce snídani do postele.