Helena a Ivan Klímovi

Petrovi Le Chajim!

Na počátku byli dva – Petr a Pavel. Chodili k nám do Literárek, v jejichž redakci jsme my – Ivan a Helena – pracovali. Jak se Petr a Pavel objevili, vstoupila s nimi naděje: bude to dobré! Ti dva byli Petr Pithart a Pavel Rychetský. Dva mladí právníci, kamarádi.

Byla polovina let šedesátých. Literární noviny zveřejňovaly texty, které napovídaly myšlenky blížícího se pražského jara 68. Dřív, než se za ně postavili občané, objevili se mluvčí. Nejčastěji inteligence, spisovatelé, studenti. Petr a Pavel vyšli z právnické fakulty a jejich právnicky založené texty byly v Literárkách velmi vítané – objevné. Na pozadí nemravného upadajícího bolševismu, plného lží a násilí vyzdvihovali hodnoty poctivosti, pravdivosti, šlechetnosti, vzdělání, a sami je svými postoji a jednáním vyjadřovali. Bylo to povznášející, uvědomovat si, že tyto hodnoty věrohodně formulují živí mladí lidé.

Přehoupla se zima 67/68, nastalo jaro – pražské jaro 1968. Mocný monolit ÚV KSČ projevil známky pohybu a vydal dokument zvaný Akční program KSČ, vedený snahou regulovat bouřlivé dění ve společnosti, usměrnit je. Tehdy jsme v Literárkách pověřili komentářem právě Petra Pitharta: napsal kritický text, bystrý, poučený, ohrazující se proti dosavadním ideologickým stereotypům, s obratem k očišťujícímu myšlení i konání. Rozpoznali jsme v autorovi rodící se autoritu nového druhu – spojení vzdělání a mravnosti.

Všechno to vření v zemi se v roce 1968 začalo proměňovat v konkrétní požadavky: chceme demokracii, konec vlády jedné strany, lidská práva všem, už i dětem útlého věku, chceme novou orientaci zahraniční politiky… včetně obnovení diplomatických vztahů se státem Izrael: nedlouho předtím Československo dosavadní mezistátní styky s Izraelem zcela přerušilo v reakci na arabsko-izraelskou „šestidenní válku“ 1967, která skončila rozhodujícím izraelským vítězstvím. Velká část domácí veřejnosti považovala přerušení styků s Izraelem za lokajství podřízené „anti-sionistické“ politice Sovětského svazu, za zbabělost… za ostudu.

Redakci Literárních novin tehdy oslovil Ladislav Mňačko, jeden z předních československých novinářů a spisovatelů té doby: stále se četly jeho Oneskorené/ Opožděné reportáže, zabývající se lidskými příběhy z období „deformací“ společenského života v 50. letech. Mňačko tehdy přišel s velkorysou nabídkou: chce financovat cestu do Izraele a zpět skupině složené z představitelů mladé inteligence. Tato cesta – pojatá zároveň jako brigádnická pomoc v kibucu – měla symbolicky smazávat státní hanbu a vyzývat k opětovné československo-izraelské spolupráci.

Rok předtím jsme oba (Ivan a Helena) v Izraeli byli, přičemž na nás velice zapůsobila návštěva kibucu Šomrat v západní Galileji, kde dosud žili jeho zakladatelé z roku 1948, kteří byli s to se domluvit svými rodnými jazyky – česky a slovensky. Bylo pak snadné pobyt a brigádu v Šomratu pro naši skupinu domluvit, což jsem (Helena) hned učinila. Jedni z prvních, kteří se na tu cestu v létě 1968 přihlásili, byli Petr a Draha Pithartovi, s jejich pozorným, kulturně založeným vztahem k judaismu v dějinách, těch kulturních i aktuálních.¹

Než jsme se s Petrem, Drahou a ostatními v létě vydali do Šomratu, přihodilo se mnohé, a leccos z toho bylo předzvěstné. Například, když byli předáci studentského hnutí pozváni na setkání s Alexandrem Dubčekem, přičemž Petr Pithart jako asistent na právnické fakultě tuto delegaci vedl. Dubček, vzpomínal Petr po letech, „chtěl studentům oznámit, že ministrem školství zítra ustanoví jednoho pána, soudruha, o kterém si myslel, že ho studenti milují.“ […] K čemuž „studenti pozvali také publicistku HK z Literárek.“² Ano, byla jsem (Helena) u toho také, a kromě zážitku z diskuse o jmenování Čestmíra Císaře ministrem školství (ne všemi studenty favorizovaného) odnesla jsem si z tohoto setkání znepokojivý dojem. To, když se Dubček studentům svěřil s obavou, že Sověti nás jen tak nenechají, vždyť přece zná soudruhy osobně…, že se tedy sovětští soudruzi do našeho vývoje určitě výrazně vloží, že tedy máme raději okamžitě zpomalit nasazené tempo požadavků a změn… Ta slova šla nejprve mimo mne, ani ne tak pro jejich věcnou podstatu (sovětská invaze zdála se v tu chvíli utopií) – daleko víc na mne zapůsobila, ohromila mne, stránka neverbální: Dubček působil nadmíru nešťastně, jeho hlas zněl jako na pokraji citového vyčerpání, až jako by studenty prosil… obsah jeho slov přišel mi k tomu absurdní, neuvěřitelný, je divné, že mi to tehdy nedošlo víc.

Do Izraele měl s námi jet také Karol Sidon, tak jako my redaktor Literárek, oceňovaný mladý spisovatel a příští iniciátor duchovního obrození českých Židů. Těsně před odjezdem Karol sdělil, že se zájezdu neúčastní, a varoval nás: jeho příteli Josefu Kociánovi (četli jsme tehdy Kociánovu knížku věnovanou Jiřímu Ortenovi, této moderní básnické existenci osamocené jeho židovstvím)³ se zdál sen, že se my všichni z té brigády v Izraeli vracíme domů v rakvích. Sny jsme tehdy nebrali v úvahu, byť se ukázaly jako symbolické…

Do Izraele jsme odjeli, když se ale náš pobyt v Šomratu chýlil ke konci, Sověti naši zemi napadli a na léta okupovali. V rakvích jsme se sice domů nevrátili (i když se někteří nevrátili vůbec, zůstali v cizině, jako třeba Martin, syn Ludvíka a Madly Vaculíkových), přijeli jsme ale zdrceni: to, co se ocitlo v rakvích, byla naše občanská naděje, naše svoboda; mnozí z nás na léta pohřbili svou dráhu profesní.

Petr Pithart byl jedním z těch – tehdy pojem „disident“ nebyl ještě znám –, kteří skončili u práce zcela jiného druhu, než byla jejich dosavadní. Napříště Petr tak řečeno „měřil vodu“, to jest mocnost podzemních pramenů. Měřiči vody (Petr nebyl jediný, kteří tímto zaměstnáním museli vzít zavděk) žili v maringotkách, daleko od svých blízkých, jen v době volna se vraceli domů a do svých přátelských okruhů – a to potom kolovaly historky z disidentských kronik. Nejen o podzemní vodě, ale o policejních výsleších, o práci na rozepsaných rukopisech, přenesených do maringotek a také do nočních vrátnic a kotelen. Tak třeba Milan Jungmann, původně šéfredaktor našich Literárek, teď antisocialistický živel, novým zaměstnáním hlídač v Národní galerii, v kteréžto strážné funkci se stal držitelem zbraně, přesněji revolveru – to jsou teda paradoxy!

V situaci jistého společenského vyloučení jsme se tím víc navštěvovali v rodinách: Pithartovi, Šiklovi, Bakalářovi, Říčanovi, Klímovi… vyměňovali jsme si k četbě své texty a také jsme hráli společenské hry, brali do nich postupně i své dorůstající děti… Petr Pithart zapáleně vkládal do těch her (vesměs na základní libreta Edy Bakaláře, teoretika psychologických a situačních her) utajenou hravou složku své tvořivé mysli; v Petrově režii dostávala i nevinná hra politické či přímo dějinné konotace, stávala se zápasem plným vášně a opravdovosti. Vlastně stejně, jako si Petr počíná tvořivě a ušlechtile ve veškerém svém jednání.

Pravděpodobnost politické změny nebyla dlouho na obzoru. Žili jsme v přítomnosti bez vyhlídek a bez velké naděje do budoucnosti, ale co možná v každodenní poctivosti.

Namísto změn kdysi očekávaných za pražského jara nastaly o jednu generaci později změny, jaké přinesla „sametová revoluce“. Do popředí se dostali nejen bývalí disidenti, ale i mnozí, kteří se v předchozích poměrech naučili podnikat, respektive bylo jim to přednostně umožněno. Díky speciálním kontaktům ekonomickým přišli k moci politické a dnes už i určují, co je to mravnost… Uprostřed řečí o všeprostupující korupci známe – ohlédneme-li se přes několik desítek let zpátky, pouze jediný případ, kdy se ten, jemuž byla svěřena veřejná odpovědnost, nenechal uplatit. To, když Petr Pithart jako premiér české vlády v roce 1991 odmítl úplatek jednoho milionu korun a oznámil tento pokus o korupci příslušným úřadům.⁵ Užasli jsme, že se tomu někteří divili, neuměli rozlišit co že je vlastně „normální“. Tou normou je Petrovo jednání – prosazované jako forma společenského zdraví, jakkoli v této věci může většina jednat či smýšlet jinak. S Petrovou tehdejší přítomností v politice jsme nabyli vědomí, ba jistoty: jsou mezi námi takoví, kterým můžeme důvěřovat…

Za všechna ta léta vyrostly naše děti, roste už generace vnuků, sledujeme, jak dobře si počíná Petrův a Dražin dorost, veden zodpovědností rodinně vštípenou: společnost dědí své hodnoty skrze generace rodin a plné životy jejich členů – život, na který připíjíme: Le Chajim!

1. Srv. PITHARTOVÁ, D.: Dopisy, názory, polemiky… in: Revue Prostor, č. 103/104;
   PITHART, P.: Můj vztah k židovství, Vzdělávací a kulturní centrum při Židovském muzeu v Praze, 2006 (Pozn. ed.).
2. Cit. dle: KLÍMOVÁ, H.: Podle článku 29, Hlava II – sběrný dokument. Praha: Irene z. s., 2017, str. 10.
   Rovněž in: PITHART, P.: Osmašedesátý. Praha: Academia, 2019, str. 543–545, pozn. 262 (Pozn. ed.).
3. KOCIÁN J., Jiří Orten, Praha: Československý spisovatel 1966 (Pozn. ed.)
4. https://www.archionshomrat.co.il
5. PITHART, P.: Po Devětaosmdesátém, Academia 2015, str. 307-308. (Pozn. ed.)