S Petrem Pithartem na Kubě i v české politice
Nemůže být u nás nikoho, kdo by chtěl promýšlet dějinné konstanty a směřování naší země, celou její moderní historii, aniž by se přitom „setkal“ s Petrem Pithartem. Jeho disidentské aktivity, samizdatové texty, mimořádně podnětné knihy, vydávané v jeho Spisech, ale ovšem i aktivní působení v politice se svým významem a hloubkou vymykají běžné představě – jak se dnes říká – „veřejného intelektuála“. Bez ohledu na to, zda se nám Pithartovy názory zdají bližší či vzdálenější, popřípadě diskutabilní, je většina z nás jeho intelektuální přítomností ve veřejném prostoru ovlivněna.
Od mého nejvýznamnějšího osobního setkání s Petrem uplynulo už neuvěřitelných dvacet let. Setkání, které nebylo hned osobní – byl jsem v té době vězněn na Kubě režimem Fidela Castra a Petr Pithart byl předsedou Senátu, druhým nejvyšším ústavním činitelem České republiky, který zvenčí vyvinul maximální úsilí, aby mne z toho vězení dostal. Znám vnější okolnosti tohoto příběhu vlastně jen jako zpětně vyprávěné, ale i to mi zcela zapadá do představy, jak Petra Pitharta vnímám – jako toho, pro něhož jsou konkrétní lidské osudy důležitější než politické hry a vnější propagační akce; toho, který se rozhodl tehdejší nebezpečnou situaci sám řešit, aniž by přihlížel k mediálnímu efektu takové akce.
Odjeli jsme tehdy, v roce 2001, na Kubu s Janem Bubeníkem, někdejším studentským předákem z listopadu 89, v rámci programu lidskoprávní organizace Freedom House. Program měl za cíl, aby se přímí účastníci transformace v zemích střední a východní Evropy setkali s tamními disidenty, nezávislými novináři a dalšími vlivovými osobnostmi, a předali jim své vlastní zkušenosti z domácích společenských pohybů. Jel jsem na takovou cestu podruhé, tentokrát jsme ale s Honzou Bubeníkem byli 12. ledna v provinčním městě Ciego de Ávila zatčeni a po několika dnech věznění v běžné vazbě pro cizince převezeni do nechvalně známé věznice kubánské státní bezpečnosti Villa Marista. Byla nám zároveň sdělena obžaloba ze závažných, v podstatě absurdních, ale hrozící trestní sazbou o to nebezpečnějších trestných činů, a situace začala být skutečně vážná. Na základě obvinění z podvratné činnosti nám mohlo hrozit až dvacet let vězení.
Žil jsem do svých šestadvaceti let v socialistickém Československu, takže zkušenost s totalizujícím systémem pro mne nebyla nová. Nicméně až v kubánském vězení jsem naplno pocítil, jakou moc takový systém má a jak celkově postižená je společnost, ve které o spravedlnosti nerozhodují zákony, ale rozhodnutí jediného člověka. Celou dobu totiž nebylo pochyb o tom, že o našem případu bude nakonec autokraticky rozhodovat Fidel Castro a případné soudy udělají pouze to, co řekne on sám nebo co zavolají z jeho sekretariátu.
Castro byl zdá se naším případem zaskočen, neboť byl vystaven tomu, že o dva měsíce později se měla v Havaně konat konference Meziparlamentní unie (světové setkání poslanců z parlamentů celého světa), přičemž on sám se o našem uvěznění dozvěděl pravděpodobně jako poslední, až na základě zpráv emigrantského Radia Martí. Pro režim tak bylo důležité získat něco, co by postup kubánských úřadů vůči nám dodatečně ospravedlňovalo. Vyšetřovatelé kubánské státní bezpečnosti Seguridad usilovali o jakési “přiznání” spolupráce s nepřátelským zahraničím, snad že jsme agenty CIA, tj. hledali jakákoli účelová zdůvodnění, jak celou situaci otočit ve svůj prospěch. Režim potřeboval situaci nejen zvládnout, ale případně ji i propagandisticky využít, nebo alespoň úplně neprohrát.
V situaci omezených diplomatických vztahů po r. 1989, nikoli na úrovni velvyslanců, ale na nižší úrovni chargé d´affaires, se Petr Pithart rozhodl nastalou situaci řešit prostředky parlamentní diplomacie, v návaznosti na zbytky vztahů, jaké existovaly mezi dřívějším Československem a Kubou. Bývaly to časy tzv. “československo-kubánského přátelství”, kdy byla ČSSR mj. největším dodavatelem technologie kubánských elektráren (přičemž v r. 2001 čekala opožděně ještě na uvedení do provozu největší kubánská elektrárna Felton, budovaná na základě dodávek ČR, a navyšující celkový kubánský, už několikasetmiliónový USD dluh našemu státu).
Sám Fidel Castro se v někdejších časech prezentoval jako zvláštní přítel Československa (milovník plzeňského piva a obdivovatel českých žen); v normalizační paměti byl uložen jeho emotivní projev k okupaci Československa v srpnu 1968, “po zásluze” v roce 1972 odměněný čestným doktorátem Univerzity Karlovy, na Hradě vyznamenaný inflačním Řádem bílého lva z rukou tehdejšího prezidenta (Husáka).
Právě s Fidelem Castrem se Petr Pithart rozhodl projednat naši situaci osobně, a Castrovi se tak naskytla vítaná příležitost setkat se prestižně s předsedou Senátu Parlamentu České republiky. Petr nás sice mohl navštívit ve vězení, ale jednání o nás probíhala bez nás. Až zpětně jsem se dozvěděl o Petrových složitých vyjednáváních, o jeho několikadenním nervózním čekání v hotelu Palco na Castrovo „laskavé pozvání“, a nakonec, 3. února, o šestihodinovém „učeném rozhovoru“, pojatém z větší části jako Fidelův monolog.
Petr byl připuštěn ke slovu jen když měl odpovědět na doplňující otázky z českých dějin – probíraných zgruntu, od Rakouska-Uherska, když teprve po první půldruhé hodině dospěla disputace k československým legiím v Rusku. V jiné militární záležitosti, totiž okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 68, vyjádřil Castro údiv nad tím, proč jsme se proti ní vojensky nepostavili. V tom případě by se prý Kuba dala na naši stranu a všechno mohlo být jinak. „Vlastně mi Castro vyčítal, že jsme se nebránili,” vzpomínal Petr na tu několikahodinovou audienci. Na kauzu Pilip – Bubeník přišla řeč až nakonec. „Jen si je vezměte zpátky,” uzavřel velkomyslně Comandante, „my je tu nepotřebujeme. Ale nemyslete, že vám je dám rovnou do letadla. To by bylo příliš…”
Naše záležitosti se pak daly přece jen do pohybu. Už se nedozvíme, zda a jak jinak by byl náš případ dopadl bez Petrova zásahu, do Prahy se sice musel vrátit bez nás, ale po dalších dvou dnech jsme 6. února přistáli na ruzyňském letišti po něm… Že mohl náš příběh dopadnout docela jinak, svědčí případ, který se stal o několik let později, kdy byl na Kubě byl zadržen Američan Alan Gross a na základě téhož paragrafu, podle kterého jsme byli obžalováni my, strávil v kubánských věznicích pět let.
Foto Dan Materna 
Potkali jsme se tehdy zas až v Praze na letišti…
kdo ví, jak by náš příběh dopadl bez jeho zásahu…
Pro mne pak po návratu nastal čas si Petra Pitharta zpětně objevovat jako politika i jako veřejnou osobnost. Nejprve jsme se v politice časově míjeli – aktivně jsem do ní vstupoval po volbách v roce 1992, které pro Petra po prohře Občanského hnutí znamenaly krátkodobé odpočinutí od politiky. V té době jsem ho vnímal se smíšenými pocity – s uznáním jako čtenář Podivena, s respektem k jeho aktivitám v disentu a zásluhám ve společenské transformaci počátku devadesátých let, ale zároveň s rozpaky, jako někoho, kdo možná prošel v šedesátých letech jistými sympatiemi k reformnímu komunismu, které snad, možná, chtěl proměnit v hledání nějakých „třetích cest“. Kdo ale dnes tyto dobové nuance rozezná …?
Teprve odstup mi dal možnost docenit, jak byla právě tato Petrova vrstevnatá historická zkušenost cenná pro první etapu transformace, od tzv. reálného socialismu ke svobodné společnosti. Byla to zkušenost těch, kteří byli původně osloveni socialismem jakožto řešením sociální otázky, aniž by se kompromitovali podílem na moci v dobách největších represí či pozdější normalizace. Pak zkušenost disentu, který se dlouho zdál být beznadějným bojem, aby nakonec sehrál zásadní historickou roli.
Důležitá byla i léta přemýšlení o místě českých zemí v Evropě, na rozhraní velmocí a jejich vlivů, „mezi Německem a Ruskem“, což také sehrálo svou roli v jednom z nejzásadnějších a nejúspěšnějších rozhodnutí Pithartovy vlády – příchodu Volkswagenu do České republiky. Předseda české vlády tehdy nepodlehl antigermánskému resentimentu či šovinismu.
Jistě: ne ve všem jsme i ve zpětném pohledu nalezli s Petrem Pithartem shodu, a byla bezesporu témata, ve kterých první polistopadová vláda České republiky řešení najít nedokázala, zejména v nešťastném vývoji vztahů se Slovenskem. Avšak základy státu, který pomohla položit před rozdělením federace, zůstaly pevné.
Pak přišla etapa, ve které se naše cesty začaly protínat – období Petrovy kandidatury do Senátu spojené s působením v KDU-ČSL, a tím později v rámci Čtyřkoalice, koalice pravostředových stran, ve které se v letech 1998–2002 s KDU-ČSL spojily Unie svobody, Demokratická unie a ODA (Občanská demokratická aliance). Bylo to období tzv. opoziční smlouvy, snahy o posunutí ústavního systému do směru, ve kterém hrozilo omezování svobody politické soutěže a oslabování kontroly moci. To byly pro Petra Pitharta silné chvíle, kdy se ve vedení Senátu snažil čelit největším škodám na našem politickém systému.
Ostatně, už jeho souboj o obhájení senátorského mandátu byl symbolický – utkal se tehdy v chrudimském volebním obvodu s jedním z hlavních aktérů tehdejšího politického marasmu, Miroslavem Šloufem, pravou rukou Miloše Zemana. Bez velkých slov šel do souboje ve venkovském, a tedy pro pražského intelektuála nejistém volebním obvodě, a dokázal zvítězit.
Zažil jsem Petra několikrát na veřejných akcích, včetně sjezdu KDU-ČSL. Jeho schopnost pojmenovat problém, upozornit na jevy, které probíhají pod povrchem věcí a postavit se proti často převládajícímu proudu byla mimořádná, a dostávalo se jí i mimořádné odezvy. Proto také třeba litovat, že se neodhodlal k souboji o nejvyšší post v zemi: není pochyb, že by byl jedním z nejlepších možných prezidentských kandidátů.
K přesnějšímu vnímání nás samých přispěl velkým dílem Pithartův výklad našich moderních dějin, boj s krátkozrakým nacionalismem, střety s našimi historickými selháními, jakými bylo vyhnání sudetských Němců…a nad tím vším Pithartovo pevné napojení na tradiční hodnoty Západu a Evropy. Hlavním mezníkům našich nejčerstvějších dějin jsou jeho knihy přímo věnovány: Osmašedesátý, Devětaosmdesátý, Po Devětaosmdesátém. Kdo chce opravdu pochopit všechny etapy našeho dějinného příběhu, nemůže se bez těchto knih obejít.
Naleznou se jistě ještě mnozí, kteří ve slovech a činech Petra Pitharta budou nacházet východiska i inspiraci pro vlastní příspěvky ve prospěch České republiky – země, o kterou se sám Petr Pithart zasloužil měrou vrchovatou.