Ján Gronský

Student bez životopisu


Začátkem akademického roku 1957/1958 se v prvním ročníku právnické fakulty Karlovy univerzity objevil šestnáctiletý hoch jménem Petr Pithart. Maturant hradčanské jedenáctiletky byl tehdy nejmladším studentem fakulty, na které v důsledku XX. sjezdu sovětské komunistické strany (KSSS) také začínal, jaksi ostýchavě, jistý proces uvolňování.

Den obratu (?): 25. února 1956 u mikrofonů N. S. Chruščov…
… teprve však před rokem byl vztyčen žulový Stalinův pomník, přes Vltavu čelem
k právnické fakultě – a bude tu výhrůžně stát po celou dobu Pithartova studia…

Na tajném sjezdovém zasedání dne 25. února 1956 (tedy na den přesně v osmém výročí událostí osudových pro naši zemi) přednesl první tajemník KSSS Nikita Chruščov zásadní projev poprvé částečně odhalující zločiny stalinské totality. K celkovému společenskému uvolňování po tomto projevu docházelo v sovětském bloku pozvolna, a nejen v přímé souvislosti s ním. Bylo rozeznatelné v názorech studentů, kteří k nám v následujících letech přicházeli na právnická studia – z generace nezatížené zkušenostmi konce čtyřicátých a první poloviny padesátých let. Na nejedné přednášce a zejména v seminářích se začalo otevřeněji diskutovat, debaty se vedly především na Katedře obecné teorie státu a práva, kde pod vedením Jiřího Boguszaka působily takové osobnosti jako Zdeněk Jičínský, František Šamalík, Ota Weinberger a v různém nasazení též Luboš Sochor a Zdeněk Mlynář.

Přímo jsem se s Petrem Pithartem setkal až když postoupil do druhého ročníku. Vidím ho jako dnes. V lavici vlevo, krátce ostříhaný hoch v šedivém roláku, který mne soustředěně sleduje. Už na první přednášce jsem si jej vybral jako toho, s kým udržuji očima kontakt, kdo se mnou „vlní“. Zanedlouho za mnou sám zašel na konzultaci, popovídali jsme si, a já s obdivem konstatoval jeho sečtělost. Kladl otázky, jaké jsem si sám nikdy nepoložil. Bylo jasné, že Petr Pithart je student, který beze zbytku vstřebává vše, co získává výukou od učitelů i vlastním studiem.

Během pěti let jeho právnického studia jsme se spřátelili, byl jsem prý první kantor, který ho pozval do hospody. Poznal jsem tak v Petrovi člověka s jistým, těžko definovatelným lidským a politickým „čichem“. Vynikal nejen důsledností, pracovitostí, tolerantností, ale hlavně jakousi „člověčí třetí dimenzí“, která jej činila blízkého nejen kolegům a učitelům, ale později, když začal na fakultě působit jako asistent, také jeho vlastním studentům. Ve svém nejbližším okolí učitelů a studentů býval vždy uprostřed živých vztahů – řečeno dnešními slovy papeže Františka – mezi těmi, kteří „myslí, cítí a konají“ (cituji z rozhovoru Thomase Leonciniho s papežem Františkem1, a nechť jsou zde ta tři slova tištěna zvýrazněně).

Dlužím odpověď na otázku, odkud se vzal poněkud bizarní titul nadepisující zkraje tyto řádky. Tady je: v jednom z našich rozhovorů, někdy koncem padesátých let, si Petr postěžoval: „Já nemám žádný životopis“. A s jistým despektem líčil své mládí přes jedenáctiletku a pobyt na internátu až po svůj příchod na fakultu. A poznamenal k tomu něco jako „vaše generace v mém věku si už životopis psala“…

Číst už se ovšem dal v té době Petrův životopis citový, „existenciální“. Totiž z jeho mladistvých básní, uveřejňovaných od roku 1959 v časopisu Universita Karlova, „čtrnáctideníku studentů a pracovníků UK“2. Petr šel si svou cestou: „… těch nadějí / toho hledání / za podšívkou slov / té lásky přespříliš / bolístek ofoukaných / té falše pro nic za nic / zbytečných cigaret…“, čtu v jedné z dalších básní, z listopadu 19613.

V březnovém čísle University Karlovy z roku 1962, v němž vzpomíná se 14. výročí „Vítězného února“, kdy „definitivní vítězství našeho lidu nad buržoasní reakcí v roce 1948 znamenalo pro vysoké školy počátek nebývalého rozmachu“, píše Petr Pithart „za“ americkým básníkem Robinsonem Jeffersem (zemřel 20. ledna 1962) do jeho osiřelého Kamenného hradu na mysu Sur na pacifickém pobřeží, že si tu vybral místo hned na sousedním mysu: („Vezmu s sebou stůl, židli a postel. Snad pero, dvě tři knihy a prázdný sešit. / A pak už jen svou lásku; má tmavé oči a velmi staré české jméno…“)4

Do KSČ vstoupil Petr Pithart na fakultě v roce 1960. Působili tam lidé všelijací, ve straně byli i jeho mentoři, Jičínský, Šamalík, Mlynář, právnické duše pražského jara. Petr tehdy mimo jiné studoval evropské marxistické filosofy a sociology, později také koncepce tzv. eurokomunistů. Studium, četba, diskuse s kolegy, to vše v něm zrálo a převalovalo se. Nebyl nikdy tlampačem primitivních bludů, které i v jeho bezprostřední blízkosti šířili lidé, jimiž se to také na fakultě hemžilo. Sledoval a komentoval společenské jevy s odstupem, aniž by se dovolával mýtů a propadal iluzím. Nahlížel (a dodnes tak přece činí) okolní dění s nadhledem, čímž nejednou narážel (a dosud naráží) na odpor vítězných interpretů historie. Někdy kolem poloviny šedesátých let začal na společensko-politická témata publikovat v Literárních novinách, a byly to články nikoli efemérní, ale takové, jaké by obstály i dnes. Jeden z prvních Petrových větších článků v LN (č. 46/1966), tištěný na první straně, se jmenuje příznačně: „Demokracie není fetiš“5.

Od roku 1962 byl Petr Pithart uváděn v tzv. karolínce (seznamu předmětů a osob na Právnické fakultě Univerzity Karlovy) jako „promovaný právník“, tajemník Katedry obecné teorie státu a práva. Jako vyučující si okamžitě získal sympatie studentů, kteří na něho dodnes vzpomínají, i po letech jej hodnotí jako jednoho z nejoblíbenějších pedagogů.

V roce 1966 se k Petrovi na katedře připojil další „promovaný právník“, o tři roky starší Vojtěch Cepl. Přátelili se, a když se Cepl o něco později domohl postgraduálního studia na Nuffield College v Oxfordu, dal odtud i Pithartovi formální doporučení k postgraduálnímu studiu na oxfordské St. Antony College.

(Přesněji, doporučení do Oxfordu dostal Petr také od Eduarda Goldstückera, jednoho z intelektuálních exponentů pražského jara, s Ceplem tehdy ovšem ve zcela nemyslitelném tandemu.)

Do Anglie odjel Petr na podzim 1969, to už u nás začínala „normalizace“. O pouhé tři dny po jeho příjezdu do Oxfordu (4. října 1969) byla zrušena platnost tzv. výjezdních doložek: bylo to doslova „o fous“, o tři dny později by Petr přišel o možnost – jak říkal později – vidět a promýšlet svět jinak, skrze britskou politickou kulturu a konzervativní rozumění světu.

Koncem roku byly všechny výjezdní doložky pro občany v zahraničí zrušeny, a Petr se předčasně vrátil domů. Vědomě nechtěl zůstat emigrantem.

V roce 1970 následoval vyhazov z fakulty. Byl „elegantní“, doslova: „Petříčku, mně je to líto, já tě mám rád… ale…“ (slova děkanova)6. I na fakultě nastaly časy tzv. normalizace.

Na katedře obecné teorie státu a práva je „rozvázán pracovní poměr po dohodě“ se Zdeňkem Jičínským, Jiřím Boguszakem, Františkem Šamalíkem, Vojtěchem Ceplem… Petr Pithart ještě předtím, už v září 1968, z vlastního rozhodnutí vrátil stranickou legitimaci. To si na naší fakultě troufl tehdy udělat už jen Jan Musil (Petrův vrstevník, pozdější expert v oborech trestního práva a kriminologie, v letech 2003-2019 soudce Ústavního soudu). Petr později paradoxně zjistil, že interními byrokratickými kouzly z KSČ tenkrát a formálně ani nikdy později nebyl „vyloučen“ nebo „vyškrtnut“7, jak zněly exkomunikační ortely. Stranická inkvizice pronásledující především vyloučené a vyškrtnuté členy se však i tak postarala o to, aby jen s obtížemi hledal jakoukoliv práci. Nastoupil jako čerpač a měřič podzemních vod. Pak podepsal Chartu 77 a stal se definitivně disidentem. Nikoli ovšem pyšným na tuto společenskou vyloučenost.

Absolventi Petrova studijního ročníku (1957–1962) se dosud každoročně, každou třetí sobotu v květnu scházejí. Poprvé to bylo v roce 1972, nechyběl (a stejně tak i v letech následujících) ani Petr. A nechyběl ani jeho cílevědomý, ctižádostivý a chladný spolužák Josef Mečl. S Petrem býval na právech spolužákem v jednom ročníku: Petr nejmladší ze všech, „Jóža“ Mečl hned po něm. Petr později psancem, ten druhý děkanem Právnické fakulty, poslancem České národní rady, myslím, že předsedou či místopředsedou právní komise ÚV KSČ, ředitelem Ústavu státní správy… zkrátka něco jako „první právník v zemi“. Petr v té době jeden z posledních. Přesto „sjezd abiturientů“ právnické fakulty býval v sedmdesátých a osmdesátých letech vždy korektním setkáním někdejších studentských kolegů.

Oba se potkají v revolučním přelomu let 1989 a 1990 u tzv. „kulatých stolů“, za kterými zasedli reprezentanti tehdejších hlavních politických sil, v případě Josefa Mečla a Petra Pitharta té dosavadní a té nadcházející. Na jedné straně „kulatého“/hranatého stolu představitel hroutící se autoritativní moci; na druhé Petr Pithart, do této chvíle disident, napříště spolutvůrce nové české historie. Psaly se nové životopisy – také Petrův8.

Poznámky:

  1. Leoncini Thomas: Dio e giovanne, 2018, č. vyd. Bůh je mladý, 2018 (Pozn. vyd.)
  2. Srv. PITHART, P.: Dialektika, Noc, Jarní rychlovlak, Universita Karlova, roč. VI, č. 3-4, 5. listopadu 1959, str. 1 (Pozn. ed.).
  3. PITHART, P.: Plnoletost, Universita Karlova, 9. prosince 1961(Pozn. ed.).
  4. PITHART, P.: Dopis Robinsonu Jeffersovi, Universita Karlova, roč. 8, č. 21-22, 1. března 1962 (Pozn. ed.).
  5. Od roku 1966 v Literárních novinách, až do jejich zastavení v září r. 1967, publikoval Petr Pithart tyto úvodní sloupky, články a podčárníky: Demokracie není fetiš, LN č. 46/1966, str. 1, 3; Svorky našich nejistot, LN č.10/1967, str.1; Právo a morálka, LN č. 29/1967, str. l; Jak trestáme, LN č. 33/1967, str.7; Racionalizovat – a co? LN č. 35/1967, str. 3; Člověk v instituci, LN č. 39/1967, str. 3. http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=LitN – Zde prezentované reprodukce LN z let 1966/67 pocházejí z Digitálního archivu časopisů, provozovaném při výzkumné infrastruktuře Česká literární bibliografie Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. https://clb.ucl.cas.cz/ (kód ORJ: 90136). (Pozn. ed.)
  6. Petr Pithart, „přímý účastník“ tehdejšího rozhovoru, reprodukuje děkanova sebe-exkulpující slova v příznačnějším tónu, v jakoby dramatickém nasvícení, kdy je v sázce záchrana celé univerzity: „Petříčku (tak mi nikdy předtím neříkal), je zle! Karlova univerzita je v ohrožení, musíme ji zachránit! Ty kurvy! … Teď jsem se to dozvěděl na městském výboru partaje, ty máš jít první, nedá se nic dělat…“ – in: ROMANOVÁ, Gabriela: Mezi osmašedesátníky jsem nikdy nepatřil. Rozhovor s Petrem Pithartem o roli intelektuála v ohrožené demokracii, Securitas Imperii, č. 29/2016, str. 288. (Pozn. ed.)
  7. Srv. in: ROMANOVÁ, Gabriela.: Mezi osmašedesátníky jsem nikdy nepatřil. Rozhovor s Petrem Pithartem o roli intelektuála v ohrožené demokracii, Securitas Imperii, č. 29/2016, s. 288; též in: PITHART, P.: Po Devětaosmdesátém, s. 188, pozn. 84.(Pozn. ed.)
  8. K životopisu PP též in: Paměť národa. Petr Pithart. URL: https://www.pametnaroda.cz/cs/pithart-petr-1941 [2020-12-19]; též in: ROMANOVÁ, G., cit.d. s využitými zdroji výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie při Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. https://clb.ucl.cas.cz/. (Pozn. ed.)