Na Horňácku
Do jisté teoretické blízkosti s Petrem Pithartem jsem se dostal zkraje roku devadesát díky možné spolupráci s chystanou revue Přítomnost. Projekt obnovit prvorepublikový kulturně-politický časopis, spojený především se jménem Ferdinanda Peroutky, se zrodil ještě za časů předlistopadového disentu (podobně jako obnovení Lidových novin, jež se ovšem podařilo „rozjet“ už před převratem; a Petr Pithart měl i v tomto podniku prsty). Novým Peroutkou obnovené Přítomnosti měl být ovšem Petr Pithart především (jak se dalo vyčíst z jeho samizdatové esejistiky, měl k Peroutkovi vztah takřka vyznavačský); jenže z toho sešlo. PP se totiž stal v únoru roku devadesátého předsedou české vlády a s Přítomností pak zůstával spojen jednak autorstvím textů, jednak předsednictvím redakční rady. Místo něj se stal šéfredaktorem Přítomnosti Jan Vít, s nímž (a také s Janem Sokolem a Zdeňkem Pincem) se PP ideou obnovené Přítomnosti zanášel už v disentu.
S Vítem mě dal dohromady kamarád Tomáš Vrba, který s ním spolupracoval za časů disentu a samizdatu, kdy se Jan Vít nemalou měrou podílel na tvorbě obdivuhodné samizdatové kulturní revue Spektrum. S Janem Vítem jsme se sešli v půlce února devadesátého roku. Ukázalo se, že v Přítomnosti by měly být mimo jiné představovány svébytné regiony českých zemí, a já že bych měl tedy dát dohromady rozsáhlejší text o Horňácku, kraje na úpatí Bílých Karpat, pod Velkou Javořinou. To proto, že z horňáckého Javorníka pocházel můj dědeček, v jehož domku jsme s rodinou pravidelně trávili část léta. Na text o Horňácku došlo až později, začal jsem však do Přítomnosti přispívat jazykově popularizačními sloupky, podílel se na korekturách, a nakonec zde začal pracovat jako redaktor. Se členy redakce Petr Pithart, jako extrémně zaměstnaný premiér, přišel do styku leda na schůzích redakční rady, ty ale byly sotva párkrát do roka. O časopis ovšem zájem měl – jak by ne, bylo to i jeho dítě. O složení každého čísla byl informován důkladně – šéfredaktor Vít totiž na předsednictvu české vlády působil jako poradce a vedl zde ze začátku i tiskový odbor.
Přítomnost vyšla do konce prvního ročníku šestkrát, v příštím roce už vycházela pravidelně každý měsíc. Měla 32 stránek novinového formátu A3, takže byla spousta místa na fotografie velkých formátů, větších, než bylo tehdy v časopisech zvykem. Fotky měl ze začátku v Přítomnosti na starosti známý fotograf Pavel Štecha, typografii dělala Clara Istlerová, kresbami doprovázel Karel Nepraš. Radost pohledět!
Na můj text o Horňácku, kvůli němuž jsem vlastně přišel do styku s Přítomností, došlo v létě 1991. Snažil jsem se v něm Horňácko vylíčit tak, jak je mám odmala prožité, aby je čtoucí zatoužil zažít nebo i prožít taky. Proto jsem tam vždycky lákal také kolegy z redakce, z nichž Mirek Čejka,,po Štechovi „dvorní“ fotograf Přítomnosti, byl první – poprvé, aby pořídil fotky k mému článku, ale od té doby zajíždí na Horňácké slavnosti téměř každoročně. Posléze takhle dojde i k návštěvě Petra Pitharta…
Horňácko je kout jihovýchodní Moravy pozoruhodný v řadě ohledů: svou polohou na periferii Moravy, svým osídlením a jeho historií, utvářením krajiny i rolí člověka v ní. Už od konce devatenáctého století je ten kraj proslulý především národopisně; proto jsme byli rádi, když se nám podařilo pozvat některé z přátel vždycky v týdnu kolem 22. července – to je svátek Maří Magdaleny, patronky kostela ve Velké nad Veličkou: toto městečko je přirozeným centrem Horňácka a v týdnu před svátkem svaté Maří se zde už déle než půl století koná několikadenní národopisný festival – Horňácké slavnosti.
Petr Pithart se k nám do Javorníka dostal až v červenci 1995. Byl pátek, zrovna začínaly slavnosti. Byl jsem trochu na rozpacích z pohostinství, jež jsme mohli nabídnout, náš domek je dost skromně vybaven; ale Petr se ukázal být velmi nenáročným, zároveň i zvídavým hostem. Ostatně, je nadšeným čtenářem místopisů, milovníkem všeho regionálního a Moravy zvlášť. Po svém příjezdu projevil zájem navštívit nejodlehlejší část javornického katastru, totiž osadu U Sabotů. To je kousek Moravy, zahrnující železniční stanici transversály z Veselí nad Moravou do Nového Mesta nad Váhom, o nějž slovenská strana usilovala během debat kolem rozdělení československé federace. Ostatně se o to pokoušela už od vzniku slovenského státu v roce 1939, ale proti Berlínu s jeho „protektorstvím“ nad Čechami a Moravou neměla šanci (za zmínku stojí, že na tomto kousíčku Javorníka s nádražím Němci nechali za protektorátu malý pohraniční styk, mimochodem hojně využívaný k převádění těch, kteří chtěli z protektorátu pryč).
Součástí Slovenska se stal ten kousek Moravy až v létě 1997 (pojmenování U Sabotů se změnilo na Šance, toponymum vlastně historické, jak dokládá i píseň Pri Vrbovcoch u tej šance). Už ty dva roky předtím, když jsme tam dorazili s Petrem (v té době už „odpočatým“ a smířeným s přepůlením Československa), byla ale celnice s pasovou kontrolou, zřejmě podle nějakých hraničních pravidel, umístěna několik set metrů od hranice na Moravě. (Jen tak stranou: o dva roky později, když se hranice definitivně posunula, bleskem se pošoupla o další stovky metrů i nová celnice; asi je to opravdu podle nějakých pravidel). Takže když jsme se chtěli dostat do blízké části Javorníka, museli jsme projít pasovou kontrolou, pokud jsme se nechtěli trmácet po poli nebo po železničním náspu. I tak si náš přechod hranice její slovenští strážci užívali – zvláště ten, který se nemohl odloučit od Pithartovy občanky, důležitostí přímo šilhal.
U Sabotů jsme se tedy nezdrželi, ale hranice nás přece lákala – však jí byly teprve dva roky. Zajeli jsme proto do jiného koutu Horňácka – o několik kilometrů východněji a pár set metrů výše. O něco blíže k hřebeni Velké Javořiny, nejvyššího bodu Bílých Karpat, je nejvýše položená a také nejchudší obec Horňácka – Nová Lhota, v místním nářečí Lhotka či Hlotka a její obyvatelé Hlotáci. Vzhledem k tomu, že na jižní straně horského hřebene začínala poměrně řídce obydlená oblast Staré Turé s velkou farmakologickou firmou a potenciálem růstu i jiných odvětví, začala se v 80. letech poměrně velkoryse budovat silnice přes hraniční hřeben, která by umožnila dopravu pracovní síly z nejchudších oblastí Horňácka na Slovensko. Po rozdělení federace dokonce vznikl jakýsi náznak hraničního přechodu na horním konci Nové Lhoty, ale brzy se ukázalo, že nové sousední státy budou chránit pracovní příležitosti pro své. Silnice, ostatně dodnes na slovenské straně nedokončená, ale po místních komunikacích průjezdná, tak zůstala k použití místním zemědělcům, dřevařům z obou stran, a ovšem turistům. V prvních letech také pašerákům lidí, což se zklidnilo až po vstupu do „Schengenu“. (Tehdy také osiřely hraniční přechody a celnice na místních komunikacích.)
Na vrchu hraničního stoupání a začátku lesa nás zastavil zákaz vjezdu; o pár set metrů dál jsou z obou stran silnice cedule označující hranici. Na rubu té české čili obrácené u levé krajnice do Slovenska, byl hrdý nápis VLADO JE BOREC. Petr Pithart, s Mečiarem v sobě dosud nestráveným, to nekomentoval. Vrátili jsme se na kraj lesa a vyšli na návrší s úžasnou vyhlídkou, zvané Šibenický vrch. Krásně se odtud jeví ráz zdejší krajiny.
Vzhledem k tomu, že večer začínaly slavné Horňácké slavnosti, snažil jsem se místopis dokládat Petrovi písněmi. Vrchy hřebenů a kopců jsou zalesněné, však také se tu neříká jít do lesa, ale do hory. A také zpívá: Sedlák z hory jede, dúhé drevo veze… Pod horami jsou svažité louky; ty se v červnu kosily a dávaly seno na píci po zbytek roku; otavy se někdy kosily, nebo se na ně vyháněl dobytek na pastvu. I kosení je příležitost ke zpěvu; ne při práci, to by bralo dech, ale při večerní chůzi z luk anebo když se za teplých nocí zůstávalo nahoře „na úkách“, aby se dobře usínalo a ráno s brzkým sluníčkem užilo časné rosy, kdy se tráva nejlépe pokládá: Čí to účka nekosená? Ej, strážnické hraběnky! Poďme, chuapci, zkosíme ju zrána za rosenky… Ty louky vypadají, jako by tu byly odjakživa – ale neklamme se: je to umělý výtvor, vznikly vykácením a vyklučením porostu asi někdy v 18. století. Strážničtí Magnisové byli většinou dobří hospodáři. Jejich odkaz měl ale kupodivu namále po listopadovém převratu. Majetek družstev a státních statků byl restituován, jenže většina restituentů neměla o sedlačině ponětí. Restituovaný dobytek se prodal na jatka, takže píce z luk neměla odbyt. Navíc se do lučního hospodaření začali vměšovat nadšení ochránci přírody (prakticky celé Horňácko je součástí CHKO Bílé Karpaty), s názorem, že louky s vzácnou květenou by se neměly kosit, dokud se všechny nevysemení… Výsledkem bylo, že rozsáhlé části luk, především ty hůře přístupné, začaly být zanášeny náletovými dřevinami, které z částí kulturní krajiny udělaly neprostupný buš. Pokud vím, Petr Pithart se později o tomto problému zmínil před tehdejším ministrem zemědělství Josefem Luxem, a zanedlouho začal stát kosení luk dotovat.
Večer toho dne jsme se vydali do Velké na „Horňácký stadion Strážná Hůrka“, což je podium na spodku svahu, osázeného jednoduchými dřevěnými lavicemi. Kdo přišel včas, sedl si, opozdilci se museli usadit po stranách na trávě. Byl teplý večer, muzikanti krásně hráli; vraceli jsme se před půlnocí. Zůstali jsme pak ještě dlouho na zahradě a zazpívali si. Rozcházeli jsme se, jako nejednou dříve i potom, táhlou písní Vím já jeden hájíček s poslední slokou: Už je, miuá, už je tak, naša uáska v poli vták: strom o strom sa bije, vtáča preletuje, naša uáska taká je…
Druhý den jsme toho pojezdili co možno nejvíc z Horňácka – je to jen deset obcí, ale každá má své specifikum. V Hrubé Vrbce zaujalo Petra pár chaloupek, označených jako Monastýr svatého Gorazda. Zasvěcení vědí, o koho jde – narodil se zde Matěj Pavlík, pozdější biskup pravoslavné církve, který přijal jméno Gorazd a byl za heydrichiády popraven v souvislosti s ukrýváním parašutistů v pražském cyrilometodějském kostele.
Večer byl hlavní pořad slavností. Vrátili jsme se zase kolem půlnoci, teplá noc nám přála. Zase se zpívalo, a také o zpívání mluvilo. Znovu U Vrbovcov u tej šance a také Vím já jeden hájiček aj., atd. A trochu se popíjelo dík našemu zdejšímu kamarádovi, který „navařil“ a nechal uležet „páleného“. Petr si jednu chvíli upil a pronesl docela zajímavý postřeh: že prý chápe, proč musí místní chlapi pít slivovici, režnou nebo podobně, a ne víno jako na slováckém řekněme „Dolňácku“, jak to dosud znal z (širší veřejnosti známé) Strážnice a okolí, kde také se proto zpívá jinak. Horňáci že můžou zpívat tak vysoko, protože jen pálenka dovede hlasivky náležitě prokrvit… To budiž Petrův osobní badatelský přínos k faktu, že se na Horňácku pálí „gorauka“, protože kromě nejníže položené horňácké obce Lipov jinde „na Horňákoch“ vinné hrozny nedozrají; však se také o tomto kraji říká, že zde „končí chléb a začíná kamení“.
V neděli ráno jsme šli s Petrem do javornického kostela. Náboženské poměry na Horňácku jsou už od tolerančního patentu poměrně pestré. Samozřejmě stejně jako na celém Slovácku i zde je nejvíc katolíků – zhruba polovina vesnic je čistě katolická, část více či méně smíšená, Javorník ale čistě evangelický. Protože však toleranční patent nepovolil žádnou z předbělohorských nekatolických konfesí, museli si odpadlíci od Říma vybrat některou ze dvou povolených. Většinou vybírali podle tajného vyznavačství předtolerančního: Javorničtí vyznávali víru a tradici bratrskou, proto se přihlásili k jí nejbližší helvetské čili kalvínské. V Hrubé Vrbce byli blíže tradici protestantismu augsburského neboli luterského. V Javorníku a v Hrubé Vrbce stojí evangelické kostely, a protože oba vznikly dávno před sjednocením obou konfesí v roce 1920, rozdíly obou tradic jsou zřetelné, zvláště ve vnitřním uspořádání. No a vedle těchto tří konfesí tu byla nepočetně zastoupena ještě židovská.
Do našich dob se leccos změnilo, i když daleko míň než ve městech; rozhodně tu kostelní lavice nezejí prázdnotou, a v Louce, jedné z menších katolických vesnic, jejíž věřící museli po staletí do kostela „přes pole“, si postavili v devadesátých letech sličný kostelík nový. Co ale se Petrovi líbilo nejvíc, byly písničky, v nichž měla pestrá náboženská tradice svůj otisk. Třeba méně známá sloka jedné slavné: Javorník, Javorník, pěkná je dědina; co je po dědině, ked sú tam kalvíné? Nebo ta o zklamané lásce: Okno otevreua, smutno zapuakaua: můj švarný Janíčku, nešuap k nám cestičku! Tatíček nedajú, zbraňujú matička, že ty si luterán, a já katolička. A pak ještě jiná neradostná: Javorinko šed, kdo pod tebú sedá? Turanščí vagačé, co zabili žida (vagači byli bohaprázdní zbojníci).
Po kostele jsme zašli nakrátko do Velké na „jarmak“, tj. výroční trh. A pak už odpoledne jenom na slavnosti! Jejich závěr se tradičně odbýval u větrného mlýna nad Kuželovem. Z fotografií, které tu Mirek Čejka nadělal, je vidět, že se proti minulým dnům ochladilo; ale nálady to lidem neubralo. Pár fotek mě přimělo připsat něco o těch, kteří na nich jsou sami nebo k někomu odkazují:
Na téhle fotce si PP potřásá rukou s vynikajícím zpěvákem a hudcem Jurou Hudečkem (pěkné nomen omen!) ze slavného zpěváckého rodu. Jeho babička Kateřina byla fenomenální zpěvačka; slavný sběratel moravských lidových písní P. František Bartoš o ní napsal, že mu sama nazpívala kolem tří set písní. Když ji slyšela zpívat Hana Kvapilová na Českoslovanské národopisné výstavě v roce 1895, doporučila paní Kateřině, ať zůstane v Praze, že se jí postará o školení, aby mohla zpívat v Národním. Leoš Janáček, který býval ve Velké často, říkal, že mu ztělesňuje hrdou Kostelničku z Její pastorkyně. Kateřině ještě nebylo ani čtyřicet, když ovdověla (její muž, rovněž znamenitý zpěvák, zemřel na TBC); sama vychovala šest synů, všem se dostalo gymnaziálního vzdělání, třem vysokoškolského, a všichni byli také znamenití zpěváci. Nepřekonatelně nejlepší prý byl Jiří, tedy také Jura, otec toho Jury z fotografie. Měl prý pevný, jasný tenor a i v pokročilém věku byl prý schopen zazpívat „h1“. Když se ho syn Jura jednou ptal, jaký nejvyšší tón vyzpíval za mlada, otec se prý usmál a řekl: „To podla teho, kolej byuo vína!“
S houslemi a smyčcem stojí tváří v tvář Petru Pithartovi v současnosti určitě nejproslulejší primáš a výtečný zpěvák, „majstr“ Martin Hrbáč. Měl to štěstí, že vyrůstal v Hrubé Vrbce kousek od domku, kde bydlel slavný romský primáš Jožka Kubík „Tretí“, k jehož domku často přicházeli členové jeho „muziky“ hrát. Malý Martínek si už od čtyř let půjčoval housle staršího bratra (žádné dětské, ale normální „dospělé“, proto na ně nejprve „hrál“ jako na basu) a rád majstra Kubíka nejprve okukoval, pak se ho snažil napodobit. Majstr se mládence ujal a předal mu ze svého kumštu, co jen šlo. – Když se ale Hrbáčovi blížila pětašedesátka, potkala ho zlá věc – po mozkové mrtvici částečně ochrnul na pravou půlku těla. Později vzpomínal, že se po návratu z nemocnice bál vzít housle do ruky; když se k tomu odhodlal, cítil, že struny mačkat půjdou, ale smyčec neudržel v ruce. Život bez houslí si ale neuměl představit, a tak mu nezbylo než rehabilitovat a cvičit. Teď mu je pár let přes osmdesát a hraje i zpívá zas.
Slavného majstra, romského primáše Jožku Kubíka Mirek Čejka vyfoceného nemá; ale má na fotce jeho bustu u kuželovského větrného mlýna. Vytvořil ji sochař Zdeněk Němeček, prý za to ani nechtěl honorář. Je-li to pravda, nevím. Ale když ji srovnáte třeba s Němečkovou sochou Hokejista u sportovní haly v Holešovicích, určitě vám dojde, že cikánského virtuosa „sochal“ s daleko větším potěšením. Rozhodně trefil perfektně jeho šelmovský, trochu poťouchlý úsměv. Jako místní „environment“ k tomu patří i ten náhodně zde zanechaný kelímek s nedopitým vínem. – Koluje historka (ale za pravdivost neručím), že jediná osoba, kterou ta Němečkova skořápková busta nepotěšila, byla jeho vdova: když svého „nebožčíka“ uviděla v „dosochané“ podobě, měla se dát no nářku: „Joženko, co to s tebú ti gádžové urobili? Z šeckých strán do tebja fúká, a tys dycky mívau rád tepúčko…“ – K čemuž náramně pasuje historka z tradovaného mudrosloví primáše Jožky Kubíka: brzy po roce pětačtyřicátém zavolali Kubíka na úřad práce, že by měl jít na brigádu do dolů. Po chvilce přemýšlení odpověděl: „Já vám povím toto: Co je v zemi, nech je v zemi. Pámbu to tam dal. A mně uhlé ve šporheltě nehorí, dýmí to, já to nescu. A kdo ho sce, ať si ide nakopat.“
Podruhé k nám do Javorníka zavítal PP jen o dva roky později, ale už v naprosto jiné roli. Zatímco v pětadevadesátém si užil celkem slušného soukromí, a když se sám s někým nebo někdo s ním se dal do řeči, vyplynulo to zaručeně ze situace. Naproti tomu o dva roky později, kdy byl Petr Pithart titulárně druhým mužem republiky, se o jeho chystanou návštěvu zajímal kdekdo. Jediné, co z toho pozitivního povstalo, že předsedovi Senátu obstaral obecní úřad „útulek“ v jednom z asi deseti domů na samotě, kde pobýváme. Osmnáctého, v pátek odpoledne, kdy měl předseda Senátu Petr Pithart dorazit, jsme si sedli u přátel, kteří měli výhled jak na příjezdovou silnici, tak na odbočku k lidem, kde měl V.I.P. i s ostrahou bydlet. Povídali jsme si o lecčem, jen jejich malá vnučka stále odbíhala k oknu a vyhlížela očekávanou návštěvu, až ji za to její babička vyplísnila; načež malá plačtivě vysvětlovala: „Dyž já bych tak ráda viděua teho levharta!“
Večer téhož dne přišla průtrž, takže pořad pod otevřeným nebem byl přeložen do velického kulturního domu, díky čemuž se ovšem většina hostí nedostala do sálu. Nám to sice nemuselo vadit, protože jsme dostali pár míst u prominentských stolů; příjemné to však nebylo už jen pro jedovaté pohledy, jež nás – cizáky – provrtávaly za to, že zabíráme místa „obyčajným luďom“. Jediné osvěžení přinesly dvě mladé děvčice v krojích, které přišly prosit, zda bychom jim do předsálí mohli „privést pána predsedu“. Šli jsme tedy za krojovanými dívenkami, jimž to náramně slušelo. A ty hned spustily: Šohajíčku, čí jsi? Velice pěkný jsi! A já bych ťa sceua, třeba chudobný jsi. Mně se to trochu nezdálo – jednak při všech svých, řekněme, půvabech předseda Senátu nevypadal na pěkného šohajíčka pro nějaké adolescentky, jednak jsem věděl, že druhá sloka začíná poněkud neuctivě slovy „šohaj ledačina“. Taky jsem si říkal, jestli jsou jejich skuteční šohajkové aspoň trochu „ledačiny“, mohli bychom dostat pěkně na budku. Ale asi jsem situaci po všech stránkách přecenil. Dál se už nic zaznamenáníhodného nepřihodilo.