V devětašedesátém
(kapitola z připravované knihy)
Myslím, že v roce 1969 nastal přelom, který je důležitý nejen pro podobu komunistického režimu u nás, ale vůbec pro celé národní dějiny; a domnívám se, že v tomto svém významu není rok 1969 v české národní paměti zdaleka doceněn.
Musím ovšem hned v úvodu upozornit na zvláštní pozici, z níž události roku 1969 nazírám: čtenář by ji měl vzít do úvahy, zvlášť bude-li se zamýšlet nad širšími otázkami národní paměti. Nepřistupuji totiž vůbec k tématu jako tzv. objektivní historik, nýbrž jako někdejší maximálně zainteresovaný účastník. Projevuje se to (extrémně) již materiální základnou, na niž mé úvahy navazují: není to historikova tradiční heuristika, nýbrž vlastní intenzivní zážitek, který mne vede. Rok 1969 byl v jistém smyslu vyvrcholením mé aktivity ve veřejném životě, události se zapsaly do mé paměti velmi výrazně. Jako dějatel byl jsem ovšem vždy velmi svérázný (exot v českém prostředí) a jako pamětník jsem snad relativně nejdokonalejší konzerva minulého času – jistě díky tomu, že tím následným pohrdám, ale také proto, že jsem za pětatřicet uplynulých let neučinil ani to nejmenší, abych svůj zážitek nějak takzvaně objektivizoval, nebo aspoň porovnával s jinými. Neměl jsem a nemám toho potřebu, a – abych řekl pravdu – nevidím pro sebe nějaké možné obohacení z toho, že bych se napájel ze zdrojů, které nabízí popřevratový český diskurs. Také nijak neusiluji o to, abych někomu jinému vtiskl svůj pohled – ponechávám na jiných, co si chtějí pro tvorbu jejich dějepisu eventuálně vybrat ze zkušenosti mé. Jiná věc je ovšem podat svědectví, zejména tam, kde je člověk pravděpodobně posledním svědkem dávných ideálů: to je povinnost vůči bývalým spolupracovníkům, dnes většinou již mrtvým.
Samozřejmě si uvědomuji všechna úskalí takovéto pozice, zejména deformaci pohledu vyplývající z prostého faktu spoluúčasti, který vždy vyvíjí tlak na intelekt (jenž musí tomuto tlaku čelit, někdy mu odolává, někdy podléhá, to i ono vždy do určité míry). Jistěže projevem této deformace pohledu účastníka může být již sám názor o výjimečném významu těchto událostí – právě proto, že jsem se jich zúčastnil. Vůbec se nebráním kritice v tomto směru, naopak. Na druhé straně však jsem prost vší násilné stranickosti a snahy jaksi ještě dodatečně perem bojovat s protivníkem – tehdy vítězem, dnes již poraženým. Naopak se snažím o spravedlnost pro tohoto dávného protivníka, o pochopení jeho pravdy a její zahrnutí do pravdy své vlastní. Tento přístup si mohu dovolit právě proto, že jsem byl účastníkem maximálně angažovaným. Nemám potřebu následně perem historika „vybojovávat“ někdejší zápas a nemusím ani zástupně perem nahrazovat zápas v ulicích. Zážitek velmi angažovaného účastníka mi dává dokonalý psychický komfort. To je druhá tvář problematické pozice účastníka-historika, samozřejmě ne každému se zjevující. Většina skribentů, i těch, kteří si svou minulou účastí zasloužili podobný privilegovaný komfort, ho neumí využít; kdykoli se oddají vzpomínkám, jen hloupě „pokračují ve starém zápase“.
Názor, že léto 1969 je kritickým obdobím národních dějin, lze podepřít již jednoduchou statistikou zevních, zřejmých, a tedy lehce kvantifikovatelných událostí. Několikadenní bouřlivé demonstrace v Praze, Brně a Liberci a v menším rozsahu i dalších českých městech jsou nejmasovějším a zároveň i nejbojovnějším vystoupením proti totalitnímu režimu v našich dějinách. To se týká komunistické moci, jejího nastolení i pádu, ale i celých moderních dějin: česká města nepoznala nikdy předtím ani potom tak prudké několikadenní pouliční srážky spojené se stavbou barikád a zakládáním požárů. Jedinou výjimkou je květnové povstání v roce 1945; tato výjimka se odehrává v kontextu posledních dní světové války a pádu cizího okupačního režimu. Přitom má lidové hnutí roku 1969 zcela mimořádnou mravní hodnotu: je rozhodným protestem zároveň proti omezování suverenity vlastního státu i proti potlačování občanských svobod a tyto zcela ideální hodnoty hájí naprosto uvědoměle, bez jakéhokoli jejich zprostředkování pro masu nějakými požadavky stavovskými nebo všeobecně materiálními.
Zároveň má ovšem své problémy, a právě jimi se chci zabývat. Právě zamyšlení nad nimi mne přivádí k mé pravdě. Proberu tedy nejprve svou „heuristickou základnu“, tj. své vzpomínky, které jsou jen minimálně a vlastně jen nedopatřením doplněny něčím zvnějšku.
(Tři srpnové dny)
Tři bouřlivé srpnové dny roku 1969 si pamatuji živě, konkrétně a poměrně přesně, jistě proto, že jsem si tak intenzivně uvědomoval, že jde o rozhodující přelom, samozřejmě také v mém životě. Pamatuji si však jen události v Praze – právě proto, že jsem jimi byl natolik pohlcen. Jistě jsem také dychtivě sledoval, co se děje mimo Prahu, ale z toho si nepamatuji vůbec nic: to je daň za konkrétnost. Mohu také říci, že má vzpomínka je vysoce autentická, jen velmi málo ovlivněná pozdějšími interpretacemi, protože jsem po celá léta byl odříznut jak od historického bádání o těchto událostech, tak i od jejich používání publicisty. Teprve zcela nedávno, u příležitosti loňského výročí, se mi (spíše náhodou) dostal do rukou sborník Oldřicha Tůmy1 a zároveň i brněnský,2 takže jsem schopen zaznamenat, v čem jsou rozdíly mezi zápisem uchovaným v mé paměti a tím, co je v těchto publikacích zveřejňováno.
Pamatuji si jasně, že konflikt v pražských ulicích byl třídenní a že pro mne končil 21. srpna 1969 na barikádě na malém náměstí za Muzeem, které také konkrétně vidím i s vykolejenými tramvajemi, barikádou a popelnicemi; jméno tohoto náměstí se v mé paměti notorického venkovana nezachovalo, v Tůmově sborníku si ověřuji, že je to náměstí Tylovo. Zcela jasně si pamatuji poslední den, ale dva předchozí mi splývají vjedno: zde se mohu mýlit v dataci i v posloupnosti.
Večer prvního dne (tj. zřejmě 19. srpna 1969, datum však doplňuji podle Tůmy) jsem se pohyboval mezi Rytířskou ulicí a Můstkem a marně jsem se snažil zjednat si nějaký přehled o tom, co se vlastně odehrává. (Musím podotknout, že jsem neměl ani nejmenší zkušenost z davových shromáždění, ani souhlasných, ani protestních, a že jsem cítil, že bych ji měl nabýt, chystám-li se do boje.) Viděl jsem zdálky nejméně jeden požár kdesi u Prašné brány a v hluku jsem jen velmi nejasně rozeznával prskání slzných granátů od střelby. Dav byl jako fackovací panák v kruhu, podávaný z ruky do ruky dvěma či třemi skupinami potlačovacích sil. Pamatuji si i ten pocit neschopnosti cokoli ovlivnit, anebo aspoň jen pochopit, proč se vlastně dav, a člověk chtě nechtě s ním, hrne hned tímto směrem a hned po chvíli druhým. Nicméně, když jsem se už zcela za tmy vracel domů, měl jsem základní pocit uspokojení: už se podařilo, neprošlo jim to jen tak, lidé přece jen nejsou lhostejná a pokorná rája! K tomu přistupovalo – pro mne, který stále cítil a přikládal k prožívaným dnům historické měřítko – vědomí, že tito naši dnešní kolaborantští hajzlové opravdu nejsou jen tak nějací polovičatí historičtí háchovci, tito věru mají svou vlastní vůli: jestli při demonstracích 28. října a 17. listopadu 1939 byla pražská policie ostentativně neutrální a do davu stříleli okupanti, naši „konsolidátoři“ se zítra nebudou zdráhat zastat to sami! Celkově, když člověk neměl žádný konkrétní a praktický (politický!) cíl, když mu šlo právě jen o tu důraznou demonstraci trvajícího odporu (takzvaný historický akt, což byl jistě právě můj případ), mohl být spokojen.
Na závěr druhého dne (tedy zřejmě 20. srpna) to se mnou bylo horší: někdy v časném odpoledni jsem se ocitl na Můstku ve frontě vesměs samých mladých lidí, snad po celé šířce vozovky; byli jsme do sebe zavěšeni lokty a chtěli jsme odolávat esenbákům postupujícím shora, když tu co bojový prapor se nad sevřeným šikem vznesla… ne píseň, ale skandovaná slova „DUBČEK, SVOBODA!“ To ponížení! A ten rozpor v mé rozervané duši: opustit tato děvčata, ponechat je jejich blbosti a (co ještě horšího) nedůstojné prostraci k Vůdci – anebo to s nimi sdílet, pro toto a za toto si dát namlátit?! Toto ponížení jsem potom soudruhu Dubčekovi nezapomněl, co živ byl. To bylo moje trauma. („Toto mne urobiť!“)3 Také jiné zkušenosti jsem si odnesl, ale o tom všem až později, nejprve pokračuji ve své „heuristice“.
Po zkušenostech z prvních dvou dnů jsem se na 21. srpen lépe vybavil: oblékl jsem se jako na cestu vlakem na rodinnou slavnost, odhodlán pokusit se procházet „frontami“ jakoby cestou na jedno či druhé pražské nádraží – metro ještě dávno nebylo, cestující musel po ulicích. Chtěl jsem se nejenom jako řadový občan podílet na projevech nesouhlasu, ale také rozumět, jak se to prakticky dělá, a ovšem současně jako historik vidět, chápat a registrovat. (A také se mi potom podařilo několikrát řetězem projít.) Takzvaný desetibodový leták, který se v prázdninových měsících roku 1969 celonárodně uchytil a který jsme všichni rozšiřovali (snad každý, koho jsem znal), doporučoval obléct se do černého a ozdobit trikolorou; ten tmavý oblek mi pro údajnou rodinnou slavnost vyhovoval, zvlášť když jsem už najisto počítal s barikádami, a trikoloru jsem si odpustil. Zato jsem považoval za nutné připojit se k bojkotu městské dopravy, což bylo i praktické: člověk hned ráno registroval náladu v ulicích. Takže jsem nejprve zaznamenal skupiny „SS-mládeže“,4 zjevně se organizovaně projíždějící poloprázdnými tramvajemi po Praze: další viditelný důkaz, že „konsolidátoři“ se nespokojí pasivní kolaborací, ale udělají vše, co bude v jejich silách, aby hnutí odporu podrazili – nic takového nebylo možné v roce 1939. A hned další trpká pilulka: hlídky, většinou trojčlenné až čtyřčlenné, jichž byly ulice plny, se skládaly nejen ze superagresivních milicionérů, vcelku zpitomělých esenbáků pražských a ještě vyjevenějších venkovských (lišili se barvou uniforem, které jim právě vyměňovali; pražští byli už zelení, venkovští ještě modří), ale bohužel také z vojáků, obyčejných prezenčáků. Dnes si už nepamatuji, zda jsem je v ulicích zaznamenal už den předtím, nebo až 21. srpna, ale s jistotou tvrdím, že jsem je vskutku viděl i takto, nejen potom na obrněných transportérech.5
Vydal jsem se z bytu na Pankráci nejprve na své pracoviště v Historickém ústavu ČSAV, který tehdy sídlil v Pernštejnském-Lobkovickém paláci na Hradě. Cítil jsem jistou odpovědnost za své spolupracovníky, které jsem zastupoval v odbojné struktuře nezávislých odborů. Ve zvláštní edici Rudého práva nadepsané „Neprošli“, která vyšla za nějaký týden poté, se píše něco v tom smyslu, že v ústavech ČSAV „vědečtí pracovníci dovedně zacházeli s lahvemi s hořlavinami“; doufám i bez ověření, že cituji i po letech správně. V každém případě, aspoň pokud se týče konkrétně Historického ústavu, v jistém smyslu potvrzuji toto tvrzení. Kolegové mne přijali vřele, ale s údivem: byl to Karel Kaplan, kdo už předtím mezi nimi rozšířil bonmot, že já budu na vršku první barikády. (Pokud si pamatuji dobře, byl tam potom jeho vlastní syn.) Já jsem sice žádnou podobnou událost na pracovišti nikdy nepokazil, ale když bylo třeba jít do boje, byl jsem naprostý puritán, a tak jsem se s nimi rozloučil, v duchu dosti roztrpčen.
V poledne jsem byl na Zlatém kříži, vytipoval jsem ho jako klíčový bod. Desetibodový leták vyzýval k demonstrativní stávce o dvanácté hodině. Stál jsem na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice, na chodnících už bylo plno, ale ulice volné, doprava plynulá, čas se už přehoupl přes stanovenou chvíli. Z Jindřišské projížděla tramvaj se dvěma vlečňáky, když byla vprostřed náměstí, vskočil jsem jí do cesty; řidič prudce zabrzdil, zatarasil tím dopravu i napříč, dav se přelil do ulice. Za chvíli poté se mně vrhl do náručí mladý vousáč s inteligentní tváří a zářícíma očima – Petr Pithart. (Setkal jsem se s ním poprvé několik měsíců předtím v redakci Mladého světa, tak jako já využíval po celou dobu minulého roku každou možnost, aby burcoval proti nešťastnému dubčekovskému oblbnutí národa.) „Jsme tu dnes všichni,“ volal nadšeně. „Mýlíte se, Petře, jsme tu jen my dva, ostatní odjeli na své chaty,“ zchladil jsem ho já, programový skeptik.6
Z dalších vzpomínek na ten den se mi zapsali do paměti zběsilí milicionéri. Někde v Mezibranské ulici jsem viděl, jak se pronásledovaná skupinka demonstrantů uchýlila do domu, těžké domovní dveře za nimi zapadly. Zběsilí pronásledovatelé jako smyslu zbavení zuřivě kopali do těch vrat. Nedalo se pochopit, že necítí bolest! I jejich zarudlé tváře a krví podlité oči svědčily, že byli nějak dopovaní, řekl bych, že to nemohl být pouhý alkohol.
Nejsilnější dojem byl na závěr, ze střetnutí na Tylově náměstí. Nevím, kdo byli ti chlapci, ale počínali si organizovaně. Barikáda jim sloužila jako krytí, z ní vyráželi k útokům dlažebními kostkami, a i ty útoky byly takticky perfektní, útočící skupinka se vždy prostupovala s ustupujícími, kteří už ty kameny vrhli. Viděl jsem opravdu, jak na korbě přijíždějícího náklaďáku nejméně jeden milicionér padl na dno po zásahu dlažební kostkou. Přitom jsem zaznamenal významný rozdíl proti předchozímu dni na Můstku: tito chlapci už neměli za heslo jména papalášů, kteří proti nim poslali vojáky. „Na ně, na svině komunistický!“ volali opakovaně, když se od Muzea či po Ječné blížil další náklaďák. (Neříkám, že to byl můj vkus! Naopak musím zdůraznit, že moje pocity byly podobně rozporné jako den předtím – jenomže jaksi z druhé strany…) Ostatně je třeba objektivně zaznamenat, že několik těchto aut pod deštěm dlažebních kostek prudce obrátilo, dala se na ústup.
Zcela jistě měli použití střelných zbraní zakázáno, a řekl bych, že ve výbavě tehdejších represivních sil něco jako gumové projektily vůbec chybělo. Tehdejší režim zkrátka nebyl vybaven na konfrontaci s masovými projevy nesouhlasu, nepočítal s nimi, a kdyby, znal jen nejtvrdší represi. Represe jaksi kultivovaná a přiměřená době, odstupňovaná a dávkovaná, je jistě (v Polsku i u nás) plodem teprve let osmdesátých. V srpnu 1969 byly z těchto relativně kultivovanějších represivních nástrojů k dispozici jen nepočetná vodní děla a hlavně slzné granáty (s plynem, s velikým gustem označovaným „CS“).
Také tanková jednotka, která nakonec poslední barikádu vyvrátila, měla nepochybně zákaz střílet.7 Podle mých odhadů to byl tankový (nebo snad mechanizovaný?) pluk, který postupoval dvěma kolonami, vzhůru po Ječné a zároveň barikádě do zad, od Nuslí. Nestřílel, ani to nepotřeboval. Jediná zbraň obránců, popelnice do pásů, jim musela být k smíchu. Tam jsem viděl a pochopil, že zdánlivě nepochopitelný technický konzervatismus sovětských generálů, posedlost tanky ve věku raket a elektroniky, je ve skutečnosti přísně racionální kalkul, když se myslí doopravdy „třídně“. Starý Engels si kdysi v polovici 19. století povzdychl, že kartáče všude vítězí nad barikádami – to porovnával s idylickými časy červencové revoluce, kdy mělo vojsko na své straně jen pouhou převahu organizace. S kartáčovými náboji do děl to už bylo horší. Ale co si počne třeba tisíc lidí proti jednomu tanku, když ten, kdo ho poslal, si usmyslí postupovat opravdu bezohledně? Ani střílet nakonec nemusí.
Třídenní zkušenost, kterou jsem tu popsal, mi postačuje, abych zformuloval dva vážné problémy protestního hnutí ze srpna 1969, které jsou dle mého soudu českým dějepisem opomíjeny: ten první je absurdita společenského vědomí, vyjádřená tím, že za jednotící symbol protestního hnutí slouží – ano, opravdu, dokonce ještě v srpnu 1969! – jména vůdců represe. Modelová situace krvavé neděle 1905! Kdo docení tuto skutečnost, má otevřenou cestu k pochopení tehdejšího lidového hnutí.
Druhý problém je ještě závažnější a ještě mnohem méně pociťovaný: nejrozhodnější protestní hnutí moderních českých dějin nejenže je spontánní (v extrémním smyslu toho slova), nejenže vůbec nemá své vedení, ale ani není schopno posloužit nějaké reálné mocenské skupině jako nátlakový instrument. To je nepochybná skutečnost, a jako taková představuje naprosto ojedinělý historický fenomén. Zamyšlení nad tím umožní pochopit podstatné rysy československého komunismu i antikomunismu, a k tomu bych se chtěl vyslovit. Pro pochopení našeho fenoménu se musíme vrátit daleko zpátky, nejen do roku 1968.
(Srpen 68 a léto 69)
Abych vysvětlil názorně, oč mi jde, vrátím se k tomu, jak jsou protesty z léta 1969 ve všeobecné paměti nedoceňovány – chci říci, že také ve vzpomínce na celý „obrodný proces“ let 1968–1969. Léto 1969, závěrečná fáze onoho hnutí, je všeobecně pociťováno jen jako epilog, poslední akord, závěrečná nostalgická vlna odeznělé bouře… Jako by již o nic nešlo, když nešlo o boj na vrcholku moci! Běžně se spokojujeme s nepochybnou skutečností, že na protestním hnutí v létě 1969 se podílelo méně lidí, než kolik se jich angažovalo ve slavném srpnovém týdnu 1968, takže i badatel, jehož zajímá společnost, a ne pouze mocenská špička, ztrácí zájem. Sotva koho při tom napadne, že takový názor je povrchní a nekvalifikovaný, protože úplně ignoruje rozestavení mocenských sil, které bylo v létě 1969 úplně jinačí než rok předtím. Chceme-li zkoumat masový charakter a šířku společenské základny hnutí z léta roku 1969 a porovnávat je se srpnovým týdnem v roce 1968, nesmí se zapomenout, že tehdy v roce 1968 se sice jednalo o jedinečný demonstrativní projev nenásilného odporu, avšak odporu vůči vnější ingerenci, a to na výzvu domácí a legální vlády – kterýžto aspekt hnutí byl také jím samým se vším důrazem vyhlašován. Takže za zdánlivě samozřejmým přehlížením „ne až tak masového“ hnutí roku 1969 je zkrátka přehlížení zásadně důležitého historického procesu: vymaňování se společnosti z dané, trvající ideologické kurately, které nepochybně pokročilo.
Celonárodní, jednotný a skvěle organizovaný odpor proti vpádu Sovětů v srpnu 1968 jistě souvisí s tehdy aktuálními a na celém světě populárními úvahami o občanské neposlušnosti a nenásilném odporu, je jimi inspirován.8 Je v celosvětovém měřítku nejdokonalejším uplatněním této teorie, naplněním jejího ideálu – a v tomto směru je to vskutku nehynoucí vklad Čecho-Slováků do pokladnice zkušeností z boje o svobodu, spravedlnost a společenský pokrok. Nesmíme ale zapomenout, že v dané souvislosti je ono historické hnutí projevem především občanské poslušnosti – což zase tak velice z celkového rázu našich dějů nevybočuje (a což je sotva schopné nadchnout teoretiky občanské neposlušnosti). Naproti tomu – v kontrastu, který zdůrazňuji – vidíme srpnový týden o rok později jako vrcholný a v našich dějinách jedinečný projev osamostatnění se ovládané společnosti od jakékoli mocenské i ideologické kurately. Významná část společnosti vyjadřuje svůj protest proti vládě a zčásti i režimu, které ji zklamaly, podvedly a znechutily, a přitom nespojuje své naděje s nějakou jinou světovou mocí a nehledá v ní vzor ani spásu – což je další vybočení ze zvyklostí, tolikrát předtím (i potom) projevených v česko-slovenských dějinách. (Ba dokonce tu lidová masa projevila svou autonomii i ve vztahu k opoziční elitě.)
Ale nejen to. Ať se to komukoli líbí, nebo ne (ať to je, či není slučitelné se současnými ideologickými schématy), musíme vzít v úvahu ten zvláštní charakter československého komunistického režimu, na němž se zakládá jak samotný fakt, že významná, vlivná a mocná součást jeho elity nakonec stanula v čele protisovětské vzpoury, tak i poměrně dalekosáhlé ztotožnění se československé společnosti s touto komunistickou mocenskou elitou, jejím programem, a dokonce do nemalé míry i praxí – v každém případě se socialistickým a komunistickým programem, ale do značné míry i přímo s komunistickou stranou a jí nastoleným režimem. A ta mince má samozřejmě i druhou stranu: relativně demokratický a „ideální“ charakter sice ne rozhodující, ale přesto významné složky samotné komunistické strany i jí řízeného státního aparátu již od roku 1945, a její přirozený sklon jednak předpokládat, jednak hledat a dosahovat souhlas společnosti.9
Nechci a nemohu se na tomto místě pouštět do detailů, také to není třeba. Stačí snad říci, že kdyby se byla KSČ nakonec rozhodla svůj únorový puč 1948 provést opravdu relativně regulérní parlamentní cestou (mít ho takový, jak si ho deset let potom vysnili její oficiální, leč posléze „revizionističtí“ historikové), byla by těch svých vytoužených a k tomu potřebných 51 procent opravdu dosáhla. Přesněji řečeno: ona jich vskutku dosáhla (nezapomeňme, že i v Národním shromáždění v únoru 1948), jenže si to svým vcelku nadbytečným násilnictvím jaksi před Historií pokazila.
To jsou věci pro jednoduché mozky dnes jistě velmi nemilé, nicméně velice závažné. Bez nich se nedají vysvětlit ty právě nejpodstatnější skutečnosti let 1968–1969.
Nedá se bez nich samozřejmě vysvětlit ani tomu předcházející dvacetiletí. Stačí poukázat na přešlapování česko-slovenských, ale ještě víc zahraničních (tj. těch, kteří se odvažují na komparace) historiků tváří v tvář „netypovému“ chování se našeho zvířete v sovětském zvěřinci.10 Pro potřebu této naší úvahy snad postačí, když poukážu na tu okolnost, že ze všech zemí sovětského bloku jenom Československo do něho vstoupilo jako účastník protinacistické koalice, vedeno svou protinacistickou vládou.11 Na to se zapomíná v dnes běžných sloganech o Jaltě a mocenských zónách. Je to skutečnost naprosto zásadní.
Tato konkrétní tvář československého komunistického režimu je ta nejhlubší příčina nejprve samotného „obrodného procesu“ – a potom ovšem jeho snadného (nepochopitelně laciného!!) zhroucení; a z toho se odvíjí proces plný paradoxů, který pak v následujícím desetiletí skončil úplným rozkladem mocenské a pro veřejné mínění směrodatné elity vytvořené po roce 1948; a s ní nakonec i československého státu. Nejprve bych chtěl ukázat, jak jaro a léto 1968 nastavily výhybky všemu tomu, co se událo mezi srpnem 1968 a srpnem 1969.
(Mnoho nukleů v jedné protoplasmě)
Je nepopiratelný fakt, že Dubček a jeho mužstvo jsou v srpnu 1968 miláčky národa. Na vrchol nejen obliby, ale (bohužel!) skutečné autority je jistě vyzdvihl sovětský zákrok proti nim. Nicméně (bohužel!!) je skutečností i jejich autorita již v průběhu vlastního „jara“.
Pamatuji se na jednu diskusi v okruhu elitních intelektuálů někdy v červnu 1968. Vyjádřil jsem své zoufalství a své národní ponížení z toho, že se tak primitivní politické vedení stává nadějí touhy po svébytnosti a přímo národním symbolem – a dostalo se mi poučení, že kvůli své nezkušenosti v politice nechápu základní věc každému intelektuálovi zřejmou: že jde o hru na Dubčeka, kterou přece nikdo nebere vážně. Možná to v té chvíli bylo i pravda, dnes to připouštím. Byla-li to hra (a ne osudná lehkomyslnost a neodpustitelná naivita, jak jsem to tehdy nazýval), byla prachšpatně zrežírována. Ale co je hlavní: není snad samotná představa, že je možno s gensekem (tj. generálním tajemníkem) si hrát jako s loutkou (buďsi reálná, nebo mylná), především důkazem pocitu majitelů státu a režimu, spoluvládců v něm? Je důkazem identifikace se státem, ale ve skutečnosti i s režimem, jaká jinde nemá obdobu. Byla by jistě (třeba v menším rozsahu) srozumitelná v určitých vrstvách socialistické inteligence polské nebo maďarské v roce 1956.12 V ČSSR jednak přetrvává původní instalační fáze „lidově-demokratických“ režimů s jejich sociální základnou i ideovým klimatem, v němž se vytváří nová elita, jednak je tato základna i klima širší, jednak je tu (i navzdory všemu teroru padesátých let) mírnější konflikt, který doprovází instalaci režimu i vytváření nové elity.
To, co je na jedné straně vůbec předpokladem „obrodného procesu“, je zároveň jeho neblahým osudem. Již proto, že vysvětluje tu zdánlivou záhadu, proč je naň Moskva od počátku alergická, byť jindy toleruje i dalekosáhlejší reformy ekonomické – to však zde ponechávám stranou, neboť to není naším aktuálním námětem. Chci však poukázat na mocný faktor „obrodného procesu“, jímž byla vnitřní, tj. psychologicky podmíněná neschopnost kulturně směrodatné vrstvy využít čas jediným racionálním způsobem: připravit se na budoucí perzekuci. Její nejhlubší příčinou byla marxizující utopie a leninskou věrností způsobená neschopnost připustit, že tanky přijedou.
Začátkem července 1968 se v aule filozofické fakulty konalo shromáždění pražských historiků. Vystoupil jsem s projevem, v němž jsem varoval: nečeká nás žádná ta vytoužená nová a nevídaná společnost, ale nová perzekuce, také nová kolaborace mnohých; je třeba využít čas, který nám zbývá, na vytvoření struktur, které tuto budoucí kolaboraci ztíží, a snažit se hlavně o to, aby budoucí perzekuce a kolaborace nedosáhla nového přerušení kontinuity s minulostí. Považovali mne za blázna – přinejlepším. Nejde mi tu vůbec o ješitné uspokojení ve stylu „já jsem předvídal“, však jsem také zle předvídal: očekával jsem od soudruha Dubčeka něco takového, jak potom provedl v Polsku generál Jaruzelski v roce 1981. Nebyl jsem dobrým věštcem, a kdybych býval rozhodoval o strategii, byl bych se těžce spletl v podstatném prvku; ale o to vůbec nejde. Běží o to, že žádná strategie nebyla možná kvůli utopickému naladění myslí – o to, že kdo ji žádal, byl považován za blázna nebo provokatéra. Ostatně každému je dostupná ilustrace ještě barvitější, a tím výmluvnější, že je podána samotným velkým stratégem této tehdy komunistické intelektuální fronty, A. J. Liehmem. V posledním čísle Literárních novin, které vyšlo ještě před invazí, čtěme rytířskou výzvu velkomyslného vítěze: když jsme v Čierné [či Bratislavě? – to již nepamatuji] tak skvěle vyhráli, neztrpčujme to těm chudákům Sovětům, nepřipomínejme jim to – však by to ani taktické nebylo!
Čte-li dnes normální soudný člověk takovéto intelektuální výkony tehdejší slavné intelektuální fronty, nezapláče nad osudem Mužů pražského jara, pomyslí si, že není divu, že dopadli tak, jak dopadli, a bude v pokušení říci, že si to zasloužili. Tak se, zdá se mi, rodí nechuť, ba odpor k „osmašedesátníkům“, na který si oni stěžují.
Takový však nebyl postoj průměrného občana roku 1968! Sama neúčast dubčekovců jako spojenců při sovětském ozbrojeném zásahu, stejně jako fakt, že nevystupuje domácí mocenská špička a priori a z vlastní mocenské potřeby jako kolaborant s cizí intervencí, postačil k ohromnému vzrůstu její mravní autority; a k tomu navíc, a rozhodující měrou zapůsobilo to, že oni, jako legální reprezentace, se stali vědomě vyzdviženým celonárodně jednotícím symbolem toho jedinečného srpnového týdne – toho skvělého činu připraveného a organizovaného jiným „centrem“ uvnitř téže komunistické strany, zcela jiným, než byla její intelektuální fronta těch utopických bláznů a za ně se schovávajících vypočítavých, hlučných mediálních vyvolavačů.
Je mi nepochopitelné to hloupé a každým opakované tvrzení o prý „spontánním“ celonárodním hnutí odporu proti sovětské intervenci právě po ten šťastný týden, co byli dubčekovci internováni v Moskvě, v ten krásný krátký čas zase po letech. Každý přece vidí na první pohled, že tehdy všechny vysílačky sítě PVOS (Protivzdušné obrany státního území) naráz vytvořily síť veřejného rozhlasu zahrnující celé území republiky a že tato síť byla od počátku a bez váhání respektována státními úřady jako směrodatný koordinátor. Samotný tento do očí bijící fakt (ani nemluvě o jiných) mne nutí říci, že názor o „spontánním“ hnutí v srpnu 1968 vyslovený informovaným historikem se blíží debilitě. Nejmasovější hnutí československých dějin, jak se projevilo v srpnovém týdnu 1968, bylo plodem skvělé organizace a zároveň předvídavosti a myšlenkové i občanské odvahy nižšího patra komunistické elity, pro jehož akci uvolnil pole šťastný únos první garnitury.13
Ten ohromující fakt, že uvnitř jedné organizace stále přece založené na „leninských principech“ a vskutku se jimi řídící mohou působit a možností této půdy využívat (nalézat se, sdružovat a reálně působit) tak nesouměřitelné nuklei – to je ten specifický rys Československa 1968. V dané chvíli umožnil dubčekovcům, aby (zásluhou pouhého nicnedělání) shrábli ve svůj prospěch výsledky skvělého činu jednoho z těch vytvářejících se jader, které se od nich nedokázalo oddělit. Vzápětí se ukázaly neblahé důsledky téže speciální jednoty („buďte s námi, jsme s vámi“), tj. toho, že tito skvělí rození vůdcové lidu zůstávali na dubčekovcích ideově a vůbec psychologicky závislí: stvořená autorita miláčků lidu znamenala pozdvižení jejich činů za vzor; a protože jejich činy byly ne snad statečný ústup a houževnatý odpor na každém kroku, ale zbabělý útěk „zachraň se, kdo můžeš“, ba dokonce téměř okamžité vzájemné podrazy v zájmu takovéto záchrany, zhroutilo se vše a s rychlostí neuvěřitelnou.
Ale co je daleko, daleko horší, co bude mít následky osudné, dlouhodobé a řekl bych, že snad „navěky“ (pokud ještě ten národ trvat bude) nenapravitelné, to je právě to, že těchto nízkostí se před očima všeho lidu dopouštěla skupina ještě zcela nedávno všeobecně vyhlašovaná za mravní autoritu a sám národní symbol; a navíc, že přitom nebyla dostatečně radikálně odsouzena. To je podle mne ta veliká tragédie československých dějin: urychlilo to jistě konec tohoto národa, ale co mnohem horšího, navěky to poskvrnilo jeho jméno.
(Jak má znít naše základní otázka)
Celonárodní hnutí, které se stačilo i organizačně uchytit (a to hlavně počínajícím demokratickým vyvlastněním institucí, které si vybudoval totalitní režim), mohlo poněkud zadržovat nástup „konsolidátorů“, brzdit jejich ofenzivu, a i za přítomnosti cizí intervenční armády vždy zůstávat třeba jen mlčícím, zato však pevným a těžkým balvanem, s nímž by musel počítat každý, také Sověti, a hlavně také domorodé špičky, o nichž muselo být každému myslícímu člověku zřejmé, že budou Sověty dosazované.
Jenom zdánlivě to muselo být jasné: ve skutečnosti právě v této věci tak elementární a zároveň rozhodující panovaly neuvěřitelné iluze. Obecně vzato jsme ovšem u otázky racionality v dějinách (nota bene v masových hnutích). Dnes je sotva potřebné zdůrazňovat, že krásné iluze minulých dvou století měly k pravdě daleko. Jenomže i zde (jako vždy v historii) jde o míru, a černobílý přístup bývá východiskem lži. Skutečná, reálná otázka tu zní, jak je možné, že v tak základní otázce, která přece byla před očima milionů řešena tanky, a to i za cenu obrovských všestranných škod pro interventa, snad nastane nějaká změna, když se intervent přesvědčí o „dobrých úmyslech“. Jak je možné, že celá politická garnitura (s výjimkou vskutku jen několika jednotlivců), celá tehdy opravdu už kultivovaná novinářská obec, celá národní kultura (už zase tradičně osvětářsky pokroková a demokratická) propadly víře, že by to snad mohlo být jinak? – Když jsem se předtím setkával s podobnou naivitou, podobnou typicky českou reakcí v minulosti, považoval jsem ji za plod naivního přesvědčení o neporovnatelné důležitosti české země, která každému nutně musí stát za angažmá – takže budeme zachráněni spasitelem zvenčí, jímž bude pochopitelně ten silnější. Takže se ani nějak příliš namáhat nemusíme. („Ne mečem, ale protektorem; ne protektor slabý, nýbrž silného nám třeba; vyměňmež slabého, když se neosvědčil – toť sám smysl našich dějin“ – doporučuji jakožto new revised version posvátného textu.) Hovořil jsem o českém omfalickém komplexu. Nedávno se mi dostaly do rukou citáty ze zápisu o jednání Beneše s Gottwaldem v únoru 1948, a tam vidím, že druhá světová válka vypěstila tento plod české politické kultury do rozměrů úplně sekvojových: prezident Gottwalda varuje, že strhává Stalina do války, prý podobně jako Henlein Hitlera, a Gottwald odpovídá, že bude-li válka, tak „se vyhrá…“ Takto se hovoří v ČSR na nejvyšší úrovni 1948. Kontinenty se budou bít na smrt, světové metropole se vypaří pod atomovými hřiby (Hradčana nám však budou zachována), mobilizována bude i poslední džunka v Číně a každý jak v Tibetu – všecko to proto, že celému světu na nás záleží. Tomu se posmíval už K. H. Frank v roce 1940 a Stalina zase bavily zásadní spory o tabulky pražských ulic, už v roce 1905. Jenomže v listopadu 1968 nikdo nevěří v nějakou účinnou intervenci v náš prospěch, zachránců nejvyšších tu není (ani ta polská Královna nebes), o omfalickém komplexu se stěží dá mluvit – a obrovská politická naivita je tu dále a větší než kdykoliv. Jak to, že odpovědným lidem nebylo jasno v té základní věci, že je podružné, kdo bude jezdit do Moskvy, aby si dával opravovat a škrtat ve svých projevech, a že jediná podstatná věc je, nakolik se zachová síla společnosti samé, a tedy především její? Doboví publicisté opravdu (a tuto svou hroznou vzpomínku si dnes ověřuji v dobových dokumentech, a vidím, že je pravdivá!!) vcelku nevzrušeně přijímají sám fakt, že Moskva diktuje vše (například návrat, čili nic O. Šika), ale úžasně je vzrušuje, aby moskevské příkazy plnil Saša, a ne nějaká Dáša či Máša. Ačkoli nesleduji soustavně produkci současných českých historiků, o diskusi bych věděl, kdyby nějaká zásadní byla. Že v úctyhodném množství produkce o roku 1968 zcela chybí tato fundamentální otázka všech otázek historie podzimu 1968, otázka nezávislosti společnosti na kompradorní a nevyhnutelně kolaborující politické třídě – to musím chtě nechtě považovat za další plod a důkaz stále téže inferiorní úrovně politické kultury. Problém organizované demokratické společnosti jako autentické politické síly nezávislé na politické třídě – něco takového u nás prostě neexistuje, tak jako neexistovalo v roce 1969. Nebo je to snad celonárodní tichá společenská smlouva, držet to pod pokličkou?
Hnutí odporu proti restauraci nemohlo dosáhnout žádných pokrokových změn v žádném ohledu, a vůbec už ne změn mocenských. Nemohlo (v dané situaci) získat žádné pozice ve špičkách a každá taková pozice nebo kontakt, které pokládalo za své, ho musely rozkládat a oslabovat. Toto mu mělo být jasné, vždyť to je abeceda zápasu. Bylo by mu to jasné, kdyby bylo mělo dostatečně pevné vědomí své nezávislosti.
V situaci vysoké občanské aktivizace (a to nikoli s postuláty totalitními, nýbrž naopak totalismus zpochybňujícími), poměrně dalekosáhlého „vyvlastnění“ existujících oficiálních společenských organizací a současně hlubokého rozkladu represivního aparátu zdaleka nebylo ztraceno vše. Bylo však třeba soustředit se na své pole a svou práci. Zde bylo několik možností, které se nabízely, vyhlídky nemusely být jednoznačné. Při soustředění sil na své vlastní poslání, na základě vlastní politické nezávislosti, byla reálná vyhlídka na účinnou obranu. Bylo otázkou, zda lze udržet formálně legální společenské vazby, jak vznikly v srpnu 1968, ale vždy se daly uhájit svazky neformální až pololegální – které mohly čekat na svou chvíli. Takto, třeba v mlčení, avšak nikdy v předstíraném tzv. taktickém souhlase, bylo možno uhájit aspoň minimální prostor v nejtěžším kritickém období, než začne nová vlna revoluční krize v Polsku.
Hovořit o čekání na polskou revoltu na podzim 1968 či v roce 1969 není anachronismus ani zpětná perspektiva. Co nazrává v Polsku, sledoval dychtivě snad každý jen trochu rozhľadený pokrokový člověk už řadu let. Kroužek okolo Domu polské kultury se scházel snad již od roku 1956, sám jsem ho znal od roku 1962. Na rozdíl od podobného jugoslávského nebyl rozehnán. Široký okruh několika desítek historiků druhé světové války spolupracoval s polskými partnery (angažovanými antistalinisty) organizovaně a spojoval to se stejně organizovanou spoluprací s Jugoslávci. Odkazuji na své vlastní recenze prací polských revizionistů – jejich propagaci: byl to výsledek domluvy, a ta se zakládala na společném cíli a na radosti, že nacházíme druh druha ve společném zápase, my tři bratří. Samotný začátek „pražského jara“, tj. změna palácového převratu na společenské hnutí, je spojena s polskou kampaní známou jako Dziady, která však skončila masovým pogromem Gomulkova režimu proti revizionistické inteligenci: při ní byli odstraněni a většinou ze země vyhnáni také všichni naši polští partneři. To se dělo před očima mnoha desítek československých organizátorů a účastníků slavistického kongresu v Praze. Všichni, byť jen mírně inteligentní účastníci našeho „obrodného procesu“, jistě i na té stalinistické straně, si byli jisti spojitostí polského a československého hnutí. Byly to desítky přátel, s nimiž jsme porovnávali rozhodující úlohu Polska jak v pozadí maďarského roku 1956, tak potom „pražského jara“. Sám jsem zastával názor, že polský pogrom v březnu 1968 vůbec předznamenává celý vývoj u nás. Po srpnu naléhavě připomínal polský rozměr naší slepé uličky Jiří Lederer (ve své publicistice, ale i svou praktickou, konspirativní spoluprací s Poláky, kterou také zaplatil již v roce 1970 vězením). A zcela otevřené odsudky „našich“ malodušných kapitulantů, spojené s připomínáním vývoje v Polsku, hřímal na svých mítincích Luboš Kohout. Když jsem se v říjnu 1970 vrátil ze svého prvního kriminálu, přišel mne upozornit, že výbuch v Polsku je otázkou krátkého času. Za dva měsíce se tak stalo. – Když jsem za deset let potom přišel do Paříže, patřila mezi mé nejbližší spolupracovníky manželka Edmunda Bałuky, vůdce štětínského vánočního povstání z roku 1970, tehdy již zase vězněného; bylo nesnadno vysvětlovat, proč jsme tenkrát „my“ nedovedli jen trochu, jen těch pár měsíců vytrvat…
Že se to nakonec nepodařilo, že to skončilo totálním rozkladem nejen politického hnutí, ale vůbec společnosti, a především všech duchovních vazeb, které společnost utvářejí – to je prvá konsolidační zásluha soudruhů Dubčeka, Smrkovského a jejich druhů v slávě a hanbě. Jejich čerstvá autorita, o niž se zasloužili lidé nesrovnatelně intelektuálně i mravně zdatnější než oni, hned zapůsobila: zasloužila se o faktické akceptování kapitulace velkou většinou společnosti.
Ale zároveň, má-li nám k něčemu být toto zamyšlení, si musíme uvědomit, jak je celé jednání dubčekovců hluboce spojeno, a dokonce podmíněno historickými vzorci jak české, tak slovenské společnosti, tak tehdejším postojem demokratického hnutí a celé společnosti. Oni nejsou jediní viníci! Možná se mi dá vytknout rigorismus, ba vzplanutí, jakmile o nich padne jen zmínka, a já to ani nezastírám, jen dodávám, že v tomto ohledu jsem tvrdošíjně neměnný již od jara 1968. Ale pozor! Takzvaný lidský ohled by dubčekovci (jakožto intelektuálně zpozdilí a mravně zanedbaní) snad zasluhovali v případě, že by nevyvinuli tak vskutku usilovnou, a dokonce i aparátnicky důmyslnou aktivitu za znemožnění vzniku jakékoli jiné než kapitulantské reprezentace a za umlčení každého hlasu kapitulaci zpochybňujícího – také proto, aby se zbavili domnělých konkurentů na žrádlo ze sovětského žlabu, a také proto, aby jim nikdo třeba jen svou existencí nepřipomínal jejich bezectnost.
Mezi typické náměty dubčekovských publicistů i politiků a potom memoáristů patří „necitlivost“ Sovětů, navíc často ad personas (Brežněv, Červoněnko, gen. Majorov…). Sám pojem, toť hrůza obskurantismu a hrůza, když tak mluví, kdo začal boj – ale budiž. Jenom k věci: ve skutečnosti dokázala být sovětská správa satelitní zóny někdy pozoruhodně pružná: tehdy totiž, když musela „respektovat politické reality“. Ponechme stranou Polsko, vždy mocný národ, a podívejme se do Maďarska, tehdy mnohem méně významného než ČSSR, leč s lidem, kterého dějiny naučily, že o „citlivosti“ lenního pána vždycky rozhoduje pevnost a houževnatost vazala. Po tisících rozsudků smrti a desetitisícových deportacích po zlomení revoluce z roku 1956 byl nastolen režim, který naprosto nebyl tak tvrdý jako předrevoluční a jenž postupně vyzvedl zemi do postavení toho „nejlepšího baráku v táboře socialismu“, a to nejen v ohledu spotřeby, nýbrž také co do zvýšení mezinárodní váhy země – což vytvořilo východiska pro její úspěšný start do nové situace, pro rozsáhlé uplatnění národních zájmů – v porovnání se sousedy, nešťastnými, protože hloupými.
(Třídění duchů)
Překoná-li někdy české dějepisectví svůj nynější ubohý pozitivismus (pokládaný za pokrok v porovnání s předchozí fází kvazi marxistické služebnosti stalinismu) a dospěje-li na úroveň, kdy bude schopno zkoumat to nejpodstatnější a nejhlouběji založené, duchovní obraz národa v jeho vývoji, bude pro ně rok od srpna 1968 do srpna 1969 zcela jistě stěžejní etapou. Z mého nynějšího pohledu se mi jeví ten rok dosaženým vrcholem, po němž následuje prudký sráz, neodvratný a definitivní sestup. Možná, že jiným později se to bude jevit jinak – dokonce je to pravděpodobné. Ale to mi nepřísluší odhadovat; naproti tomu je má prvořadá povinnost, abych co nejvěrněji dokumentoval svůj pohled z tohoto místa cesty: a tu se mi jeví přelom 1968–1969 nejvýraznější.
Žádá si to však podrobnější komentář. Ohromná masa vyprávěcích pramenů potvrdí pocit dramatického otřesu v duších hned 21. srpna 1968. A musíme kriticky dodat, že porovnáno s jakýmkoli čistě vnějším ukazatelem (například počtem mrtvých, rozsahem viditelných hmotných škod, institucionálním převratem apod.) je to vlastně pocit nedůvodný. Hluboká a od toho dne již trvalá krize je především krizí důvěry. To je zřejmá základní skutečnost, myslím, že v podstatě všeplatná.14
Ale masa shodných údajů by neměla zakrýt jisté nikoli zanedbatelné odlišnosti v základním pocitu – a ty, myslím, nejsou současným dějepisem vůbec vnímány, a rozhodně jím nejsou doceněny. A v těchto rozdílech je, podle mého mínění, také klíč k odpovědi na základní otázky protestního hnutí z roku 1969, jak jsme je výše zformulovali. Vyprávěcí prameny o srpnu 1968 zkrátka potřebují sociální analýzu v marxovském duchu, ba dokonce třídně-politickou analýzu v stalinistickém duchu. Budiž mi dovoleno ji zde naznačit – s ustavičným připomínáním, že má heuristika v tomto díle je má paměť, resp. mé dobové texty, ať tehdy zveřejněné, čili nic.
Skoro každý píše, že v srpnu 1968 prožil otřes. Najde-li budoucí historik svědectví odlišné, bude to (odhaduji) řádově tak 1:1000, jedna promile údajů opačných. Kritický rozbor svědomitých puntičkářů (jestli generace pozitivismu vyšlechtí alespoň je) odhalí, že většina těchto opačných údajů je falešných, že je diktoval antikomunistický konformismus let devadesátých a pozdějších. Třídní analýza nám věci vysvětlí.
Saša a spol. není zde předmětem mého zájmu.15 Dubček, jak víme, byl 20. srpna 1968 překvapen: toto urobiť mne! Vskutku státnická úroveň! Ti, kdo umožnili, aby se jednotné celonárodní hnutí projevilo, nemohli být překvapeni. Organizovaná činnost státních orgánů od prvního dne po invazi si vynucuje toto konstatování. Zřejmě věděli (a to z vlastní každodenní zkušenosti), co je to sovětský systém a co je sovětský satelitní systém. Musel to více nebo méně pocítit každý, kdo se nějak setkal s reprezentanty sovětské moci – a potom rozhodovaly jeho čistě lidské vlastnosti: sklon k lokajství, nebo přirozená mužnost.16 Zde je dělítko, ne v ideologii! Samozřejmě, že měli své ideály, ale dovedli je konfrontovat s praxí. Konfrontace ideálu se sovětskou praxí nemohla nevyvolat antisovětismus. Čím byl informovanější, tím byl prudší. Čím víc byl založen na komunistickém ideálu, tím byl zásadnější. A čím víc se jednalo o člověka seznámeného s reálným mocenským mechanismem, tím víc byl chytřejší a účinný – tím méně slovní a teatrální. Není to čs. specifikum: Pál Maléter v Maďarsku, Moczar v Polsku, dederonští generálové, a ovšem Tito… Kdyby měli čeští historikové tolik národní hrdosti, ale i obyčejné lidské důstojnosti, jako třeba ministr vnitra Josef Pavel nebo plk. Otakar Hromádko, pyšnili by se jimi, právě proto, že to byli komunisté. Protože to ale jsou Češi ve smyslu proslulého výroku knížete Františka Thuna, nemohou jim přijít na jméno a hledají si jiné hrdiny, pokud možno s tričkem US-Army a ideálem „volného podnikání“ již na jaře 1968.
Už máme na tucet tlustých svazků užvaněných oficiálních dokumentů z roku 1968, které ani tehdy nikdo nebral vážně a většinou vůbec nečetl. Ještě jich může být stovka dalších, a pořád nepadne ani slovo o štábu ministra vnitra gen. Josefa Pavla, který během srpnového týdne pracoval v hluboké konspiraci. Ani o samotné existenci, pravím – natožpak o motivaci těchto lidí a jejich pocitech. Ani slovo nikde o vysílačkách PVOS, lidech, kteří je spravovali, ale především o těch, kdo jim dali rozkaz. O procesu s gen. Václavem Prchlíkem17 samozřejmě věděl, že tu jde o odsouzení zástupné. O co šlo ve skutečnosti? Opisování ze soudních akt o tom neřekne nic, neboť StB nezanechávala stopy, a kromě toho dávno sledovala cíl každého protivníka dehonestovat, za žádnou cenu ne heroizovat: základní stalinská zkušenost! Události na kbelském letišti neupoutaly a zřejmě už neupoutají nikoho, ani ta zvláštní shoda, že nejeden tehdy tam přítomný důstojník byl později odsouzen za „ekonomickou kriminalitu“. A což generální ředitelství čs. uranu, a co jeho závod v Rožínce? Proč by to také mělo pozitivisty zajímat?
Problém je samozřejmě metodický. Školený historik by neměl být překvapen, že se nikdo z těchto mužů nevychloubal svou činností v tisku, že mnozí z nich odešli do zahraničí rychle po návratu dubčekovců z Moskvy (a i v zahraničí hleděli mlčet a pokud možno se ztratit), že gen. Prchlík o ničem podobném nemluvil před soudem a že nejeden z těch odsouzených za majetkovou kriminalitu přijal rozsudek s úlevou. I kdyby nebylo těch každému zřejmých politických a existenčních důvodů, proč o tom všem mlčet, měl by si přece každý historik uvědomovat tu základní věc, že lidé pera budou vždy převažovat mezi autory vyprávěcích pramenů. Podle počtu filmů věnovaných filmařům nelze odhadovat ani počet filmařů ve společnosti, ani jejich podíl na společenském životě.
Nicméně poté, co si takto vlastně zvnějšku oddělíme pole, které budeme zkoumat, a ujasníme relativitu možných zjištění, bychom se mohli a měli pustit do vnitřní kritiky té ohromné masy dochovaných svědectví o tom, jak byl prožíván srpen 1968, a ovšem celý po něm následující rok.
Pokusím se o určitou kategorizaci – s opakovaným upozorněním, že jde o můj odhad, učiněný již v době samé s cílem porozumět jí a bojovat, nikoli o historické studium ex post a vůbec už ne o statistiku. Do svého zorného pole jsem přirozeně zahrnoval jen to, co mne oslovovalo, a ignoroval, co mne nezajímalo. Z toho ovšem naprosto nevyvozuji, že nic jiného neexistovalo. Každý má takovou historii, jakou prožívá, historika samozřejmě zajímá hlavně dějepis a dějepisci. Kromě textů mám v paměti navíc i společenské angažmá mnohých z nich. Na základě toho chci charakterizovat model duchovního světa a praktického konání intelektuálů, kteří neustali v zápase poté, co dubčekovci odtroubili. Netvrdím, že byli jen takoví. Ostatní mne nezajímají – nepatří do mé historie, kterou si píšu já sám –, nikterak neupíraje ty jejich druhým…
Poznámky:
- TŮMA, Oldřich a kol.: Srpen ʼ69. Edice dokumentů. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha: Maxdorf, 1996.
- BŘEČKA, Jan; SEČKÁŘOVÁ, Věra (eds.): Brno v srpnu 1968 a 1969. Brno: Magistrát města Brna, Odbor vnitřních věcí, 2004 (2. vydání).
- Tradovaný vyčítavý výkřik zdrceného A. Dubčeka (dle svědků též ve variantě: „Toto oni urobili mne, mne!“) v reakci na invazi vojsky Varšavského paktu do Československa, uprostřed zasedání prezidia ÚV KSČ v noci na 21. srpen 1968 (Pozn. ed.).
- Entita s historicky odstrašujícími iniciálami SS v názvu, uvedená zde na scénu, v přeneseném zastoupení SSM, Socialistického svazu mládeže (nástupnické mládežnické organizace po ČSM, Československém svazu mládeže, zaniklém v r. 1968), je tu anachronismem: SSM vznikne teprve v listopadu 1970 – levicové „ultras“ mezi mládežníky do té doby zastupoval „komsomolský“ Leninský svaz mladých, se zkratkou ovšem méně chytlavou. Abreviatura SSM naproti tomu během tzv. normalizace zapamatovatelně poslouží v chutě fonetizovaných slabikách deklamace Jana Vodňanského: „Kdybys byla v eSeS, asi bych tě nesnes´, ale že jsi v eSeSeM, miluji tě celý den!“ (Pozn. ed.)
- Moje zkušenost (z Prahy) se tedy rozchází s tím, co jsem si přečetl o projevech rezervovaného nesouhlasu zasahujících vojáků ve sborníku Brno v srpnu 1968 a 1969, s. 26–27 (Pozn. J. T.).
- Srv. PITHART, Petr: Osmašedesátý, s. 542 (Pozn. ed.).
- Velice by mne zajímalo, zda tito vojáci měli aspoň cvičné náboje v osobních zbraních. Ostré jistě neměli. Řekl bych, že toho se režim musel bát. Myslím, že by si zasloužilo prozkoumat do detailů jednání o těchto otázkách, nepochybně na politbyru ÚV KSČ, a nejen ve velení armády. Myslím, že se Husákovi nesmí upřít cit pro jistou míru v represi, projevený mimo jiné právě při nasazení armády v srpnu 1969. (Pozn. J. T.)
- KYSELA, Jan: Právo na odpor a občanskou neposlušnost. Brno: Doplněk, 2001, s. 87: odkazuje na dílo Viktora Knappa Filosofické problémy socialistického práva (Praha: Academia, 1967), což je důkaz, že i nejoficióznější čs. právní teoretik té doby byl ovlivněn idejemi o nenásilném odporu a občanské neposlušnosti, tehdy tak po celém světě populárními. Jde tu jistě o ohlas na jedné straně US-amerického hnutí proti válce ve Vietnamu a proti rasové diskriminaci, na druhé straně o snahu pozitivně se vyrovnat s myšlenkami Ernesta Guevary a hnutí Tricontinental s jeho ústřední ideou, dobře vystiženou i v jeho logu – zeměkouli postavené na vyobrazení kalašnikova. K Československu, a zcela konkrétně k čs. komunismu posledních let před lednem 1968 patří také ohlas těchto idejí (například v měsíčníku Plamen). (Pozn. J. T.)
- Není to náhodou proto, že Brežněv právě v tom viděl kořen Dubčekova kacířství, jak nám to potvrzuje Waldeck Rochet, předseda Francouzské komunistické strany, ve svědectví o své intervenci v Moskvě? Brežněv tu správně rozpoznal absolutně nesystémový prvek! (Pozn. J. T.)
- Jako příklad mohu uvést rozměrnou, faktograficky a komparacemi bohatou práci BLAIVE, Muriel: Perceptions of Society in Communist Europe. Regime Archives and Popular Opinion. London–New York: Bloomsbury Publishing, 2018: československý komunistický režim byl do velké míry společností souhlasu (relativní je samozřejmě všechno na světě, také ten souhlas; vždy jde o míru). Což je ovšem pro vnějšího pozorovatele tím méně pochopitelné, čím více nesouhlasu vidí jinde. (Pozn. J. T.)
- Neboť polská vláda vedoucí válku s Německem se nemohla z emigrace do země vrátit; její domácí expozituru Sověti zmasakrovali; a Jugoslávie se nakonec součástí bloku nestala. Všechny ostatní blokové země byly poraženy ve válce a Sověti v nich dosazovali novou správu a vytvářeli novou mocenskou třídu z titulu okupační moci.
- Nastolování režimu, který se pak ukázal jako stalinistický, se samozřejmě opírá o jistou sociální základnu a je provázeno ideově i sociálně motivovanými sympatiemi určité části inteligence všude, například také v Polsku, Maďarsku a NDR. A také tamní autoři jsou dnes poplatní antikomunistické ideologii, která to chce zastírat. Jde však o šíři souhlasu, a ta byla u nás mnohem větší, na začátku, stejně jako v roce 1968. Kromě toho, nezapomínejme: čs. komunistická inteligence nemá za sebou tu intenzivní zkušenost z roku 1937 jako komunisté polští či němečtí. Společenská elita režimu PLR má od samého počátku za samozřejmost, že pro SSSR jsou první a poslední jeho mocenské zájmy; cítí-li komunisticky, považuje zcela spontánně (byť o tom nemůže veřejně hovořit) sovětskou realitu za deviaci: v ČSSR je podobný názor typický teprve právě pro rok 1968, vlastně teprve pro pozdní léto 1968! (Pozn. J. T.)
- Tuto jednoduchou pravdu nebylo možno veřejně opakovat před rokem 1989, jestli člověk nechtěl být denunciant. Po roce 1989 nevyhovuje antikomunistické stylizaci nové doby a typicky českému „mantinelovému“ návyku veřejného mínění (posun vpřed odrážením se od mantinelů, označení extrémisty pro toho, komu se to nelíbí). Ignorování organizátorské role konkrétně MV KSČ v Praze a mužů za zády soudruha Dubčeka v jeho vlastním sekretariátě, na oddělení státních orgánů ÚV KSČ a ve vedení armády (zdá se mi, že především politickém), kteří hnutí připravili a potom brilantně organizovali, bohužel však nedokázali politicky uplatnit, je projevem ani ne tak debility, jako jiné, mnohem ještě horší nemoci českého dějepisu, totiž jeho servility vůči každé právě aktuální moci. Antikomunismus je jen současná dobová ideologická nálepka, často používaná dokonce týmiž osobami, které před sametovým převratem používaly ideologickou nálepku komunistickou. Pod nálepkami zůstává, a to už po staletí, stále stejná choroba – úslužnost k trůnu. Spíše než choroba, je to mrzáctví od narození. Pokud jde o mne, vedl jsem s muži, jejichž činy z roku 1968 tak vysoce oceňuji, svůj vlastní boj, v roce 1968 dokonce písemně vyhlášený, řádným opovědným listem. Takže mi nic nebrání, abych si s nimi dnes vyrovnal účty, složil jim poklonu, kterou si zasluhují. Chápu ovšem, že by to bylo mnohem obtížnější pro člověka, kterého ponižuje vzpomínka na někdejší vlastní strach a servilitu právě vůči těmto lidem, tenkrát kdysi dosti mocným. Já jsem se nebál praštit do stolu, když na mne řval František Kriegel – a on jako dokonalý chlap samozřejmě chlapa ctil. A stejnou zkušenost jako já s ním učinil Rudolf Battěk. (Pozn. J. T.)
- Domnívám se, že základní krizí důvěry je od toho okamžiku postižen i český stalinismus: zdá se mi, že teprve v této chvíli definitivně končí jeho fáze kvazi-náboženská a zřetelně převažuje oportunní zájem moci. Podlomena je důvěra ve vlastní dogma, velekněze i Moskvu jako „nebeský Jeruzalém“. To je ale mimo naše vlastní téma. (Pozn. J. T.)
- Koho blíže zajímá můj názor o této věci a o Dubčekovi vůbec, toho si dovoluji upozornit na svou recenzi Dubčekových Pamětí, která vyšla v slovenském Literárním týždenníku a potom v mé knížce Sme autentickí dedičia, Bratislava 1995. Pro ostatní shrnuji: Dubčekovy Paměti jsou lživé, poněvadž se v nich stylizuje do někoho, kým nebyl. Podbízí se antikomunistům devadesátých let, jako by byl kdosi ve stylu amerického odborářského bossa, zakrývá svou základní poplatnost leninismu a sekretariátovým praktikám stalinského stylu. Mé stanovisko k němu je stejné jako v roce 1968, i navzdory jeho orientaci československé, která mi je samozřejmě sympatická. Považuji ho za významného spoluviníka katastrofy z roku 1968 a ještě více z roku 1969. Ačkoli jsem již od roku 1964 vystupoval i zcela veřejně proti Novotnému a jeho zejména slovenské politice (například na mítinku na bratislavské filozofické fakultě v květnu 1965), odmítl jsem, když jsem byl na podzim 1967 požádán, abych se podílel na Dubčekových intrikách proti Novotnému – nikoli ze strachu, ale z odpovědnosti k národu a státu, který dubčekovcům chyběl. V porovnání s nezodpovědností a totální státnickou nekompetencí Dubčeka a spol. jsem považoval za lepší alternativu i Novotného. Tento názor jsem také (již roku 1967) sdělil prof. Radomíru Lužovi jako předáku exilové sociální demokracie, takže bude jistě doložen v jejích dokumentech; je doložen i v aktech mého procesu (1972), neboť Státní bezpečnost tento fakt zjistila. Teprve když již dubčekovci ovládli pole, neváhal jsem je přemlouvat k pevné pozici: když už jednou nastoupili cestu otevřené konfrontace se SSSR, byla jistá naděje na záchranu jen v pevnosti. Zdá se mi to samozřejmé! Neváhám ani dnes vyslovit názor, že je škoda, že (kvůli zabedněnosti české veřejnosti) se Gustáv Husák nedostal do čela státu již na jaře 1968: byl stalinista stejně jako Dubček, ale s Brežněvem si netykal, o mechanismu moci věděl mnohem víc a nebylo jeho zvykem dát si poroučet! Ba ani politiku podrazů (osobních i národních) nelze spojovat jenom s ním: Dubček ji zahájil již před srpnem 1968 (například odstraněním Prchlíka, aby se zalíbil Moskvě). Je největší tragédií Husáka osobně a zároveň neštěstím Československa, Slováků a možná nejvíc Čechů, že se stal zosobněním státu již poraženého, obsazeného a vnitřně morálně rozloženého. Na spravedlivé zaznamenání této pravdy musí mít i on právo. (Pozn. J. T.)
- Zde se mohu odvolat na vzpomínky sociální demokratky Ludmily Jankovcové, v letech 1947–1948 ministryně průmyslu a poté ministryně výživy, první ženy, která se v Evropě stala členkou vlády, poté členky komunistického politbyra, v roce 1968 obhájkyně čs. suverenity, a nakonec podporovatelky Charty 77. Vzpomínala na bezostyšné a vší diplomacií pohrdající Zorinovo jednání s čs. ministry. Totéž mi potvrdil MUDr. Vražda jako lékař Zorinovy dcery, když Zorin již jako penzista přijel do Husákovy ČSSR vyšetřovat, zda se nestala obětí protisovětského spiknutí. Podobných příběhů byl svědkem každý, také já, když jsem se setkal se sovětskými „kolegy-historiky“. Čím výš kdo stál, tím více to pociťoval – pokud ovšem cítil jako svobodný člověk, ne jako lokaj. Pro svobodného člověka to znamená mnohem víc než případná ideologická příbuznost s übermenschem z koloniální metropole. (Pozn. J. T.)
- Srv. mj. PITHART, P.: Osmašedesátý, str. 358n, 361n (Pozn. ed.).