Jana Náprstková

Petr Pithart a kniha (a knihařka)

S Petrem Pithartem mne seznámil můj tehdejší švagr Zdeněk Pinc, který od mládí pečoval o mou „nesentimentální výchovu“. To, když jsem směla už v sedmnácti doprovázet svou sestru Věru na Zdeňkovu pravidelnou „Pincárnu“ na neurologické klinice v Kateřinkách. Petra Pitharta, řekli mi dodatečně, jsem v Kateřinkách mohla zahlédnout: nevšimla jsem si ho ale tehdy… Zdejší debaty, kterým – rozumějíc/nerozumějíc – jsem směla „z posledních řad“ naslouchat, spolu s nejrůznějšími „komunikačními službami“ studentskému hnutí odporu v letech 68-69, měly být průpravou. Hodilo se, že jsem se mezitím vyučila knihařkou. Od roku 1972 jsem pracovala v knihařské a restaurátorské dílně Národního muzea, která – „zastrčená“ mimo hlavní budovu na Václavském náměstí – byla detašovaným pracovištěm Knihovny Národního muzea, v péči o její knižní, přednostně historický fond. Nejednou se v trezorech naší dílny přechovávaly k restaurátorským zásahům vzácné knižní kodexy, z čehož Zdeněk usoudil, že by takováto „kryptičnost“ nemusela být tak úplně vzdálena tajnému, „přesčasovému“ zhotovování samizdatových vazeb. Prvním samizdatem vzniklým v naší spolupráci byl mnou svázaný desateronásobný rozpis Hrabalovy Příliš hlučné samoty, jehož exempláře jsem ve vazbě polepila efektním hnědozeleným mramorovaným papírem. Vím to přesně, protože mi Zdeněk jeden z posledních v počtu výtisků dal jako honorář, svého druhu „naturální“, a mám jej z piety dodnes doma; bohužel dal se tenhle devátý či desátý průklep z psacího stroje číst jen s krajní námahou, vlastně jenom s lupou. Další Zdeňkovy „zakázky“ mi sešly z paměti, kromě takových akcí, jakou byla příležitostná „koedice“ Pincovy oficíny s Vaculíkovou Petlicí (titul už si nepamatuju, ostatně byla jsem poučena, že si kvůli eventuálním výslechům nemám pamatovat vůbec nic nebo předstírat totální ztrátu paměti, případně předčasnou demenci – takže si pouze vzpomínám, že jsem ten titul na přání vydavatele musela do plátěné vazby vyzlatit).

A pak si tedy pamatuju na samizdatový opis knihy „mého přítele Petra Pitharta“, jak to Zdeněk zdůraznil, „na tom si dej, Jano, obzvlášť záležet“. Přinesli ten rozpis spolu se Zdeňkovým přítelem Janem Vítem v balících ve dvou obrovitých nákupních taškách, opět po deseti paré, ovšem neroztříděný: snášeli a třídili jsme jeho stránky po podlaze naší dílny skoro celou noc. Pamatuju si tu akci jako spojenou s Petrem Pithartem také proto, že mne Pinc při té příležitosti požádal, zda by za mnou mohl „svého přítele Petra“ poslat zvlášť, že má ještě cosi svého na svázání.

Po významném, málem fanfárami provázeném Pincově ohlášení mne překvapilo, jak byla návštěva Petra Pitharta ostýchavá a zdvořilá. „PéPé“, jak jej Zdeněk konspiračně pojmenoval, se nelíčeně zajímal o mé knihařské řemeslo, čichal k rozehřátému klihu, obdivoval masivnost a řemeslnou vypracovanost lisů a celé strojní výbavy, na způsob Čapkova rozjímání „jak se co dělá“ se vyptával na knihařské postupy a vůbec jak to, že přijde kniha na svět. Čekala jsem, že mi nechá na stole své samizdaty a nebude se zdržovat, PéPé ale až po tomto prvním dějství vytáhl z tašky své poklady. Překvapení na mé straně: ani jeden samizdat na protivných průklepových papírech, které se rozlétávaly v průvanu na všechny strany a v knižním bloku se ani nedaly pořádně sklepat – ale štůsek starožitných prvorepublikových brožurek, vesměs na historická témata. Utkvěl mi TGM a pak autor evidentně Petrem Pithartem nejvíc ceněný, soudíc podle toho, že byl v té snůšce zastoupen několika tituly: Emanuel Rádl. „U těch Rádlových brožurek vás prosím o zvláštní péči, vyhrabal jsem je všelijak po antikvariátech, dneska jsou nesehnatelné, musíme je zachránit, než se úplně rozpadnou,“ bral PéPé pietně do rukou ty vskutku časem zteřelé, kyselé, s přelámanými listy, rozpadající se knížečky… jako zázrakem zachráněné zbytky starého světa. „Zapadlý vlastenec,“ pomyslela jsem si. Přišel takto Petr Pithart s podobnými zakázkami ještě jednou nebo dvakrát, než se pak scéna proměnila…

S Chartou 77 vyhlásil Zdeněk Pinc pro naši dílnu bezpečnostní karanténu. V Národním muzeu vypukl běs, neboť tu byl v entomologickém oddělení „zašit“ před inkvizitorskou normalizací někdejší tajemník ÚV KSČ z roku 1968 Zdeněk Mlynář. Ten, který – šeptalo se – ke svému podpisu pod vyhlášení Charty posbíral nejvíc dalších signatářů, svých druhů, odstavených komunistů. Byl tehdy na hodinu propuštěn, vedení Muzea vyhlásilo interní „antichartu“, málem mne při ní spolu s Mlynářem (aniž jsme se kdy osobně setkali) vyrazili taky, protože jsem jako jedna ze tří nebo čtyř zaměstnanců (taky aniž jsme se domluvili) odmítla podepsat rozhořčený odsudek těch „ztroskotanců a samozvanců“ z Charty 77. Museli se mě jako samoživitelky „před ztrátou důvěry“ zastat závodní odboráři. Napříště bylo ale nemyslitelné, aby za této situace docházel do naší dílny Petr Pithart, někdejší Mlynářův blízký spolupracovník, rozhodl Zdeněk Pinc – sám, stejně jako Mlynář a Pithart, jeden z té ztroskotanecké bandy. Pithart k tobě už rozhodně nesmí! Ani s neškodným Rádlem!

Brzo nám otrnulo, Zdeňka Pince začali – jakožto faktoři zadávající a přebírající práci – doplňovat Jan Vít a Tomáš Vrba. Do jednoduchých papírových vazeb jsme dávali dokumenty Charty 77 a další ztroskotanecké materiály, pro jistotu raději v kuchyních u nás doma. Samizdatová aktivita se přenesla i do ateliéru spřáteleného fotografa a knižního grafika Jaroslava Krejčího, to, když jsme se – pod vzdáleným tichým vedením Petra Pitharta, prozradil Zdeněk – pustili do „vydávání“ samizdatového časopisu Spektrum. Vše grafické a vizuální na tom časopisu navrhl a se svou puntičkářskou precizností předepsal Jaroslav, včetně atypického formátu, který jsem měla opatřit, vždy po deseti kusech a několikanásobně, vazbou v režném plátně, aby časopis, až bude kolovat, nevypadal moc ohmataný. První číslo jsme podle Krejčího pokynů vyskládali v jeho ateliéru ve spektru barevných průklepáků. Když jsme je roztřídili a srovnali do hromádek jednotlivých exemplářů, byl navrch každé z nich vstupní „editorial“ Petra Pitharta, v titulu pojmenovávajícím základní samizdatový nosič: Průklepový papír bílý 30gr/m2… Taky mám jeden zbylý separát toho textu na památku doma schovaný.

V následujících letech mne „směl“ PéPé ještě několikrát v dílně navštívit, více však a mnohem častěji k nám chodil v jeho zastoupení Petr Příhoda. Kromě jednotlivých strojopisů psychologické či psychoanalytické orientace, jaké mi dával ke svázání, nosil, stejně jako dřív Petr Pithart, odrbané, uplynulým časem již značně opotřebované knihy, brožury a časopisy. Z jejich vesměs historického zaměření mohu dnes zpětně – když ze záložek knižních vydání Pithartových spisů znám už autorovu bibliografii – rekonstruovat, na čem v těch letech Petr Pithart sám nebo se svými přáteli až do roku 1986 pracoval. Rozpomenout se přitom na jejich samizdatové „inkunábule“ v naší dílně…

Příhodův kontingent, to byla společná sekundární literatura k Podivenovi. Kromě stále žádaných nových přepisů Pithartovy Obrany politiky jsem vázala jedno z domácích samizdatových vydání Osmašedesátého. Pak sborníky, masarykovský a k výročí tolerančního patentu. No a narychlo svázaný Slovník politického myšlení v Pithartově překladu odnášeli z naší dílny a šli prý přes Václavák, kde to právě v těch dnech prasklo…

Žádná z těch zakázek se v mé dílně nikdy pořádně neohřála, někdy i jen jednu nebo dvě noci, aby stačil doschnout klih. Věru jsem stihla je za tu chvíli jenom letmo prolistovat. Takže mohu jen předstírat, že jsem se stala Pithartových knih první čtenářkou.