Vážený a milý pane Pitharte,
za ta léta, co se známe, jsem Vám jako sekretářka napsala nepočítaně vzkazů, poznámek, vysvětlení, žádostí, esemesek i e-mailů, ale nikdy opravdu osobní dopis. Ta chvíle přišla teď, a já Vám konečně můžu napsat, jak báječná ta léta s Vámi byla.
Víte, že když jsem Vás poprvé potkala, bylo Vám přibližně stejně jako teď mně? Vy, od února 69 premiér vlády ČR, úřadující v Lazarské, já sekretářka Občanského fóra ve Špalíčku o pár ulic dál, nejčastěji ale zalezlá v podzemí nedaleké Aurory, pobočného sídla OF.
Neměl jste čas si mě tenkrát vůbec všimnout, události se hnaly překotným tempem a vláda, kterou jste řídil, měla každodenních problémů víc než dost. Myslím, že k našemu osobnímu setkání došlo až na samém konci jejího působení, v den voleb do České národní rady v červnu roku 1992. My, tehdejší „OHáci“ jsme seděli namačkáni u malé televizní obrazovky v Auroře a čekali na první volební výsledky. Vzpomínáte? Byla to tehdy pro Občanské hnutí nepochopitelná, těžká a definitivní porážka. Politický marketing jsme ale opravdu neuměli. Naivně jsme věřili, že poctivost a píle v politice, když nezvítězí, tak alespoň uspějí – no, neuspěly.
Zatímco Vy jste se potom věnoval akademickému bádání a studentům Středoevropské univerzity, já zůstala ve Špalíčku, kde se život pomalu zklidňoval, zklidňoval – až úplně zmrtvěl. Časem jste na mně poznal, že se tím trápím. To už jsme se stali „straníky“ Svobodných demokratů a schylovalo se ke spojení s národními socialisty – politický kurz se nepříjemně měnil. Navíc v březnu 1995 zahynul ve slovenských horách jeden z nás, Josef „Viky“ Vavroušek. Osobně jste tehdy požádal o pomoc Vladimíra Mečiara, svůj někdejší protějšek v čele slovenské vlády, bohužel to bylo i přes jeho ochotu marné. Viky, stratég trvale udržitelného života, který chtěl změnit svět k lepšímu, už s námi nebyl.
Na jaře roku 1996 jste se mě zeptal, zda bych nechtěla jako asistentka redakce přejít do Nové Přítomnosti, kterou jste převzal po šéfredaktorovi Miroslavu Holubovi. Tu nabídku nešlo odmítnout. A tak mi v létě toho roku mohla přijít na adresu „Nová Přítomnost, Národní třída 9, Praha 1“ první z pohlednic, které si od Vás dodnes schovávám. Ovšemže z „Vaší“ Šumavy. S fotkou bavorské hory Roklan – Gr. Rachen (1453 m), s „pozdravy z mé (tj. ponuré, mlžnaté, vodou nasáklé, melancholické, rašelinou natáhlé, houbama prorostlé a stále opuštěné) Šumavy. Je to tu velmi stará přítomnost a přítomná staroba…“
Jiná pohlednice přišla od Vás o dva roky později z Japonska, už ale na adresu Sekretariátu předsedy Senátu Parlamentu ČR, do Valdštejnské ulice, kam jsem s Vámi mezitím odešla. Vypsaným rukopisem sdělujete: „Milá Jano, hledáme Japonsko, Japonce, Japonečky, ale moc jsme toho nenašli. Vy byste se sem hodila: pořád se usmíváte, oni ale proto, že musí. Zdraví Vás Petr P.“
Ne vždycky byl důvod k úsměvu – zažili jsme spolu i těžší chvíle – třeba při povodních v Praze. Vltava protékala nejen Valdštejnskou ulicí i Dražického náměstím, kde jste bydlel. Dívali jsme se spolu, jak podemílá bývalou jízdárnu Valdštejnského paláce i jeho barokní zahradu, litinové poklopy kanálů nadhazovala voda půl metru vysoko. S o to větší vervou jste se pustil do shánění pomoci – Karlín dostal georadary, obec Tchořovice na Blatensku zase popovodňové domky…
Slovenský novinář Peter Tóth o Vás napsal, že budíte u lidí respekt svým nevšedním intelektem, kterému se leckterý hlupák vysmívá jako „nepolitické výbavě“. Pobavila jsem ho, když se dozvěděl, že k Vašim nevšedním vlastnostem patří i to, že se běžně ptáte svých sekretářek: „Co si o tom myslíte?“ Dodnes si pamatuju, jak na mne šla z takových otázek tréma. Nebo jak jste zareagoval, když jste na mém stole našel pohozenou „literární detektivku“ Miroslava Ivanova věnovanou svatému Václavovi. Víte, co jste mi tehdy řekl? – „Hoďte to do koše!“, a doporučil, když mne to téma zajímá, příhodnější autory.
K výjimečným vzpomínkám patří ty, jejichž dějištěm byl Kolovratský palác ve Valdštejnské ulici na Malé Straně, kde tehdejší Senát našel zázemí. Hlavně zjara a na podzim, kdy nebylo horko, které nemáte rád, a kdy se v podvečer dalo sedět na terase, pod svahem zahrad Pražského hradu, pročítat noviny a debatovat při kávě či dobrém červeném. Byl jste báječný a zábavný hostitel.
Ve Vaší pracovně visel velký Švabinského portrét prezidenta Masaryka, především tu ale byla rozlehlá knihovna, zhotovená na míru pro množství knih, jaké jste ve velkém přinášel z knihkupectví pana Fišera v Kaprově ulici či přenášel ze své pracovní knihovny na právnické fakultě nebo které přivážel László Szigeti z bratislavského nakladatelství Kalligram (ten ke knihám vždy přibalil Váš oblíbený, hodně ostrý maďarský paprikový krém). Museli jsme tu knihovnu za Vámi přestěhovat, protože Vaši následníci ve funkci předsedy Senátu ji nebyli schopni zaplnit ničím jiným než broušeným sklem, takže hrozilo její rozebrání a uložení do sklepa.
Uměl jste v barokním Kolovratském paláci ocenit paměť toho místa. Zlobilo Vás, když někteří senátní zaměstnanci náhodným návštěvám popleteně papouškovali, že prý byla ve zdejším zeleném salonku podepsána mnichovská dohoda. Tohle jste nemohl – Vy, začtený do novodobé české historie – nechat jen tak. Stálo Vám za to, iniciovat zde přípravu malé expozice, která příběh mnichovské dohody vysvětlovala, včetně upřesňující informace, že v zeleném salónku Kolovratského paláce, od roku 1920 sídla předsednictva československé vlády, na mnichovský ortel tato vláda v září 1938 – čekala.
Stejně tak Vám vadilo, jak málo víme o tom, že v Kolovratském paláci působil armádní generál Alois Eliáš, který „zde umístil utajený vojenský štáb, jehož prostřednictvím udržoval kontakty s vojenskou odbojovou organizací Obrana národa“ a byl „na příkaz Reinharda Heydricha popraven jako jediný předseda vlády v nacisty okupované Evropě“. Dodnes to těmito slovy připomíná pamětní deska, která byla na fasádě paláce umístěna díky Vám.
Podobně jste prosadil zasazení pamětní desky v Nerudově ulici, v místech, kde už vystoupala přímo pod Pražský hrad, aby připomínala pochod studentů v únoru 1948, rozehnaný policií a Lidovými milicemi… Rovněž místo paměti, připomínka souvislostí, tehdejších i napříč dějinami, vpřed i vzad… v souvislostech, jaké si díky Vám uvědomuju dodnes.
Děkuji Vám za to, i za to, že jste mě k tomu všemu vzal.
Vaše Jana Strunecká
(PP + Jana Strunecká nalévající)