BEZ GANCE JAKO S GANCEM
Mýlí se, kdo si myslí, že dramatický odchod šéfa „národního tábora“ Binjamina (Bennyho) Gance z izraelské vlády nějakým způsobem ohrozí její akceschopnost, natož legitimitu. Netanjahuova vláda, která má v Knesetu největší podporu za posledního půl století (64 mandáty), legitimitu ztratit nemůže. Stačí tento údaj porovnat s křehkou stabilitou předchozího kabinetu vedeného Jai´rem Lapidem, který vládl s podporou 51 poslance, abychom seznali, že vlastní vahou taková vláda padnout nemůže. Zbytečné jsou také obavy o velitelskou kvalitu stávajícího kabinetu. Benny Ganc a jeho spolustraník Gadi Eisenkot, který rovněž vystoupil z vlády, byli sice v minulosti náčelníky generálního štábu, leč v izraelských podmínkách to není žádná výjimka. Současný ministr obrany Jo´av Galant má za sebou stejně impozantní vojenskou kariéru. Ostatně, ministrem obrany byl svého času také kapitán Netanjahu, nynější premiér.
Důvody rezignace, které uvádí teď již bývalý člen vojenského kabinetu Ganc, vyvolávají jisté rozpaky svou vyumělkovaností a obecností. Patří k nim neexistence přesně propracovaných plánů osvobození rukojmích, scházející posloupnost likvidace vojenské a politické struktury Hamásu v Pásmu Gaza, nejasný itinerář demilitarizace enklávy a chybějící mezinárodně odsouhlasený mechanismus státní správy Pásma. Ganc je toho názoru, že to je právě působení premiéra, co brání opravdovému vítězství. Jaké vítězství je opravdové a jaké zdánlivé, Ganc neupřesňuje, což zařazuje seznam výhrad mezi přání typu „je lepší být zdravý a bohatý, než chudý a nemocný.“
Své vystoupení z vlády Ganc naplánoval na 8. června a byl odhodlán ho včas uskutečnit, leč ten den se uskutečnilo spektakulární osvobození čtveřice izraelských rukojmích, a krok, který by jistě v den vzedmutí národních nálad byl vnímán jako škodolibý a školometský, byl odložen o den. Ministr obrany Galant Gancovo rozhodnutí neocenil: „Nezradil svým krokem vládu, ale národ. V hodinu osudového boje o život izraelského lidu je útěk z bojiště hanbou pro vojáka.“
Skutečné příčiny Gancovy rezignace je třeba hledat jinde. Po celé měsíce předcházející útoku Hamásu na Izrael byl Ganc vůdcem vnitrostátní opozice. Stál v čele protestů proti justiční reformě, jeho tábor svižně nabíral politické bodíky a on sám se už viděl jako příští předseda vlády. Průzkumy mu slibovaly ve volbách až 40 mandátů, což při rozdrobenosti izraelské politické scény bohatě stačí na vytvoření ad hoc koalicí. Jenže problém podobných průzkumů spočívá v tom, že i když správně obráží okamžité politické trendy, neumějí odhadnout vliv načasovanosti, timing podniknutých kroků. Svým odchodem z vlády chtěl generál nepochybně posílit své pozice v politickém zápolení, které bude následovat poté, co válka víceméně vyšumí. Právě proto navrhl premiérovi vypsat další předčasné volby co nejdříve, nejlépe zítra. Jenže zítra nejspíše bude ještě stále tatáž válka. Za aktivního válčení, jak známo, se volby nekonají.
Timing, zdá se, byl slabým místem Gancova kalkulu. Začal ztrácet popularitu a ztrácí ji i nyní. Ze 40 hypotetických mandátů spadnou zhruba na polovinu. Od okamžiku oznámení svého odchodu spadla jeho obliba u obyvatelstva o další
2 – 3 bodíky. V podstatě stejnou podporu má v dnešní době i strana Likud vedená premiérem Netanjahuem.
Rozpad vlády je možný, jen pokud se naplní dva scénáře. Jedním je uzavření „mírové“ dohody s Hamásem. Takový mír by byl synonymem historické porážky Izraele, odročené v čase – porážky „na splátky“. I kdyby mistr koaličních dohod Bibi sehnal nějakou menší opoziční stranu k sobě, byla by to jen dočasná spása vlády. Druhým nástražným zařízením zpomaleného účinku je diskuze kolem povolávání ultraortodoxů do armády. Pokud vláda překročí v tomto ohledu pomyslnou červenou čáru, dvě koaliční národovecké a náboženské strany mohou vypovědět spojenectví s Netanjahuem, a pak koalice ztratí většinu v Knesetu a vláda padne vlastní tíhou.
Netanjahu je v nejtěžší politické situaci za celou svou kariéru. Avšak je premiérem třetí vlády, což je jistý rekord v izraelských moderních dějinách. Je mistrem politického manévrování, a proto zprávy o jeho politické smrti jsou poněkud předčasné. Mnohé bude záviset od vnímání výsledku války. Pokud válka skončí jakoukoli dohodou předpokládající další správu Hamásu v Pásmu Gaza, bude to vnímáno jako izraelská prohra a pak bude osud premiéra nezáviděníhodný. To ovšem není žádná záruka politické slávy Bennyho Gance. Na pozadí existenčních problémů jeho případné vlády, odsouzené brodit se nejistou blátivou mocí, začne okamžitě růst podpora Bibiho. Skončí-li válka jasným odstraněním Hamásu, osvobozením rukojmích, zklidněním situace v Libanonu, zkrátka, bude-li výsledek aspoň vzdáleně odpovídat nynějším očekáváním, karta se obrátí ve prospěch současného premiéra a každé předčasné volby pak skončí možná jeho čtvrtou vládou.