MEZI SVÝMI
Nikdy nebylo snadné vysvětlovat, jak je možné podporovat na sto procent Ukrajinu, srdnatě vzdorující imperialistické agresi Ruska a zároveň fandit konzervativnímu trendu, který nezadržitelně válcuje světovou politiku, a ve Spojených státech se projevuje vzestupem Republikánské strany v čele s Donaldem Trumpem. Zpravidla je takový postoj brán jako contradictio in terminis, jako protismyslný oxymóron. Tvrzení, že jak Zelenskyj, tak Trump, i přes sebehlubší rozdíly v povahách a způsobech, jsou paradoxně postavy z jednoho pravicového politického segmentu, většinou naráží na agresivní nepochopení. Nyní, po epické hádce v Oválné pracovně, je dokazování této nesnadné pravdy ještě obtížnější. Leč měřítkem pravdy nikdy nebyla snadnost jejího dokazování.
Z hodin biologie víme, že vnitrodruhové sváry bývají obvykle těžší a surovější než konflikty mezidruhové. Lev s beranem se v jedné kleci snese snáze než dva lví alfa-samci. Možná není od věci podívat se zblízka na mediální floskule, jež se kupí kolem současné zapeklité politické zákruty. Evropa se prý mocně probouzí, procitá z letargického spánku, probírá se atd. Jevy doprovázející probuzení liberálního obra silně připomínají Rabelaisův popis ranního procitnutí Gargantuy. Namístě jsou všetečné otázky: kdo asi tak uvedl Starý svět do zrádně bezstarostného spánku? Byl to zákeřný Trump? Byli to pravicoví krysaři, kdo vnukl důvěřivé Evropě, že dějiny opravdu končí Ódou na radost?
A co teď s celým příběhem? Troufne si někdo pravdivě popsat proměny dosavadního vztahu kolektivního Západu s nezkrotnou Ukrajinou? Jak to bylo s její vytrvalou snahou připojit se k NATO? Kdo ji v té snaze podpořil? Kdo udělal možné a nemožné, aby jí v tom zabránil? Kdo ji dostal do vzduchoprázdna, a tím doslova ponoukl Rusko k agresi? Aha, říkáte Trump? Proč tedy tři baltské republiky, které neustále plédovaly za zájmy Kyjeva, ani teď nebyly pozvány na londýnský summit, ač se toho vehementně dožadovaly? Aby jejich přítomnost a požadavky zbytečně nedráždily přecitlivělého Putina?
Znalého člověka obzvlášť pobaví štkaní vyděšených Evropanů vyhlížejících nového silného lídra kolektivního Západu. Žasnu nad tím, jak titěrná je jejich schopnost vyvozovat závěry z očividných faktů. Jejich paměť je snad krátkodobější než paměť ryby. Koho asi tak hledají, a proč se mezi stávajícími politickými vůdci nenajde nikdo důstojný, který by se této role ujal? Hodil by se jim třeba někdo na způsob ctihodného Williho Brandta, jenž pochopil nutnost reálpolitiky coby překlenutí studenoválečných rozporů s Kremlem? Nebo spíše někdo ražení zlatoústého Baracka Obamy, který spolu s Hillary Clintonovou ukul plán Resetu = obnovení a povýšení vztahů s Putinem, zrovinka v době ruského obsazení Krymu? To sotva. Určitě se hledá spíše někdo typu Churchilla, Reagana, v nejhorším Thatcherové, někdo tvrdý jako skála, sebejistý a správně umíněný, pevný v kramflecích – zkrátka někdo jako Zelenskyj. A aby byl zároveň tvárný, ohebný a jemnocitný jako opravdový liberál, horoval pro gendery a klimatickou spravedlnost, mluvil společensky přijatelnými floskulemi. No to se, hoši, načekáte! Z Mirka Dušína, i kdyby přišel o jedno oko, se zničehožnic nikdy nestane bojovný Jan Žižka.
Levice všech odstínů větří v dnešním zmatku svou příležitost a má falešný pocit, že může zvrátit historický trend, jenž vyvrcholil prezidentskými volbami v Americe. Že pokud ještě více napře propagandistické úsilí a přesvědčí nezkušené, že vzpoura davů může nějak připravit zvoleného prezidenta o jeho funkci, pak má šanci uspět a odstát, co se stalo. Je to pouze svádění politických neviňátek a totální sebeklam, který nemůže skončit jinak než sebedestruktivní deziluzí. I kdyby se to nakrásně podařilo, i kdyby se nepředstavitelné stalo skutečností a pouliční nátlak přemohl republikánskou většinu v Kongresu a vedl k triumfálnímu pádu vlády – pak co? Pak nějakým zázrakem vyčpí pravicové nálady ve všech koutech světa, a jako houby po dešti se všude vyrojí liberální vlády v čele se silnými lídry? Jaké tak asi společenské ideje budou zhmotňovat tyto vítězné lídry a o co budou lepší než ty včerejší, co hanebně selhaly? Proč asi záhadně mlčí jako sfingy včerejší autority Demokratické strany Biden a Harrisová, kteří ani slovem nekomentovali dnešní zásadní děje? Problém je přece v tom, že silní vůdcové se neobjevují tam, kde nejsou myšlenky schopné uchvátit masy. A tyto skvělé ideje ne a ne se objevit! Žádné okamžité hnutí mysli, žádný sebevětší vztek a naštvanost nejsou s to, cokoli kloudného zbudovat. A vo tom to je, jak praví jeden komediant!