NA PRAVOU MÍRU!
Pro hromadné násilí proti Izraelcům v holandském Amsterdamu jen proto, že jsou Židé, se vžilo slovo „pogrom“. I když je původem z ruštiny, dobře vystihuje smysl události – je to pokus o genocidu v malém. Jak známo, v kapce mořské vody je vždy přítomen celý oceán se všemi jeho příznaky a kvalitami. Leč ve většině znaleckých posudků k amsterdamskému pogromu se zračí snaha nepochopit, nebo za každou cenu pokřivit jeho niterný původ a význam. Jenže bez pochopení hnacích sil štvanice na fanoušky izraelského fotbalového týmu v ulicích nizozemského hlavního města nelze poznat, čím je vlastně tento pogrom pro nás tak nebezpečný a čím se liší od jiných bitek sportovních chuligánů. Všichni svorně uznávají, že to není ani pouhá shoda okolností, ani nahodilý výstřelek. Pak u všech čertů, co to vlastně bylo?
Nejčastěji nám rádoby experti nabízejí dva druhy vysvětlení. Oba dva jsou zavádějící, protože odrážejí jen dílčí aspekty události. Je to prý vyhřeznutí tradičního evropského antisemitismu. Byl tu vždy a nyní ucítil příležitost, a tak vystrčil svou obludnou hlavičku. Tvrzení svým způsobem platí, zvyk vidět v Židech zdroj všech lidských svízelí nikam nezmizel, je to archaická a předsudečná podoba odcizení vlastní viny, která umožňuje lidem žít s pocitem trvalého rozhřešení. Jenže v tomto případě není rozhodujícím faktorem násilnického projevu. Antisemitismus tu dřímal vždy, leč cílené pogromy se již dlouho nekonaly.
Tím osudovým faktorem není ani druhý často uváděný důvod: muslimské zahlcení Evropy. Je nabíledni, že hrozící převaha zejména arabského obyvatelstva nad původním evropským postupně do zdejších poměrů implantuje blízkovýchodní sociální a kulturní způsoby, až je jednou odsune do pozadí a zcela je vytěsní, jenže zatím se tak nestalo. Nebyly to hrůzy xenofobní nesnášenlivosti, dramata teroru a jeho potlačování, nebyly to obrázky z Pásma Gazy, co probudilo spící chiméru a vyvolalo výbuch archaické nenávisti vůči Židům. To všechno jen dobře zapadlo do úrodné půdy levičácké ideologie v dárkovém obalu liberalismu. Ten prahne po bezpodmínečné sociální spravedlnosti, po dogmaticky pojaté rovnosti nerovných veličin, a končí vždy jakoby racionálním násilím, prý nevyhnutelným pro dosažení kýžené spravedlnosti a rovnosti.
Jenže přesvědčení chroničtí antisemité jsou v tomto příběhu jen aktivním, leč nepříliš početným komparsem. Pravým spouštěčem hromadného hnutí, který jim zajistil roli hlavních hrdinů, byla přece jen levicově liberální ideologie opět nabízející davům náhražkové, únikové cesty k dosažení sociální, biologické a kosmické spravedlnosti. Z části obyvatelstva se stala jakási kolektivní „vzteklá Greta“, nepočetná, leč velmi aktivní menšina. Obyvatelstvo lhostejné k reálným problémům, ale vnímavé k levicovým simulakrům vytvořilo pak živný roztok, v němž se k novému životu probudil latentní antisemitismus. Začalo se mu dařit stejně tak jako jiným únikovým fantomům současného progresivismu, klimatickým, genderovým a co jich ještě jest. Z tohoto živného roztoku musely jednou vykvést i pogromy. A vykvetly, když došlo k symbiotickému splynutí těchto různorodých faktorů v jeden pokrokový celek. Vzteklá Greta to vyjádřila trefně: „Boj za svobodu Palestiny je moderní formou ochrany životního prostředí.“
Vlády evropských zemí zbavené jakýchkoli nosných vizí vlastní budoucnosti i tentokrát nezklamaly. Jejich příslovečná nečinnost byla přirozenou reakcí na existenci levicově orientovaného voličstva, s nímž musí počítat vzhledem ke své populistické slabosti.
Vzniká dokonale logický řetězec: přistěhovalci z muslimského světa dodali novou energii celému vějíři levicových hnutí. V okamžiku, když se užuž zazdálo, že dynamika drobných výstřelků typu sebepřipoutávání k technologickým konstrukcím a polévání uměleckých obrazů horkou polévkou zachází na úbytě, masové přistěhovalectví z arabských zemí přihodilo levici novou důležitou motivaci. Včerejší bojovníci za všechno dobré se hbitě vyzbrojili antisemitskými hesly a zakomponovali je do tradičního zápasu proti kapitalismu a imperialismu, tentokrát s karikaturně židovskou tváří. Bezradné vlády evropských států se uchýlily k tradičnímu postoji „já nic, já muzikant“. Taková je anatomie tohoto, jakož i všech budoucích pogromů.
Výbuch levičáckého extremismu je doprovodným projevem obecné krize západní společnosti a tranzitní povahy doby. Četné výzvy spojené zejména s výbušným vývojem informačních technologií při viditelné absenci
filosoficko-etického zpracování reality logicky vedly k oslabení, drobení a výsledné degradaci západních elit. Dá se to přímo empiricky pozorovat při pohledu na rozvrat základních politických mezinárodních institucí a na stále duchaprázdnější plejádu politických lídrů. Ani ideový Východ navzdory zkazkám nenabízí žádná konkurenceschopnější východiska, pouze mocensky kašíruje náhle vzniklou totální prázdnotu. Už aby ta doba byla za námi!