UKRAJINA VE STŘETU VELMOCENSKÝCH ZÁJMŮ
Dobyvačná agrese Ruska proti Ukrajině se stala nejen nejkrvavější, ale také nejdelší válkou tohoto století. Co mělo skončit během tří dnů vítězoslavnou přehlídkou ruské armády v Kyjevě, trvá i po dvou a půl letech s neztenčenou intenzitou. Půl milionu padlých na ruské straně a nebetyčná zkáza životní infrastruktury na straně ukrajinské zřejmě nejsou pádnými argumenty pro zastavení agrese. Jenže co si má počít Vladimír Putin v situaci, kdy k vítězství je stále stejně daleko jako k Měsíci, kdy ze čtyř administrativních oblastí, jež Rusko ústavně označilo za vlastní území, není reálně dobyto ani jedno? Armáda sice obsadila tři poslední opuštěné chatrče ve vsi Hluboká Blata, ovšem za tu cenu, že v celém Azovském moři dnes neplave jediné ruské vojenské plavidlo. Ještě nikdy v dějinách na rejdišti Sevastopolu, pevnosti a chloubě ruského námořnictva, nebylo tak nápadně prázdno jako nyní.
Ruský vpád do sousední země, jehož cíl zůstává největší záhadou naší doby, však totálně pozměnil soustavu mezinárodních vztahů. Většina světových hráčů se přeskupila podle svého postoje k ruské agresi. Zcela zvláštní je postavení Číny: je jakoby na straně Ruska a možná mu i pomáhá dodávkami zbraní, ale rozhodně nechce být vnímána jako spolupachatel a nekritický pobočník upadající země, která dnes nemá ani energii ani sílu udržovat svůj velmocenský status. Před pár dny ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba navštívil Čínu a výsledky této oficiální návštěvy zůstaly tiskem poněkud ostýchavě nepovšimnuté. O co tu komu šlo? Kdo a jakou výhodu z toho těžil?
Především je třeba říct, že návštěva se konala na výslovné přání čínské strany a naznačuje důležitou změnu politiky Pekingu vůči Ukrajině. Vždyť až do konce června pekingští úředníci se mistrovsky vyhýbali jakýmkoli, byť nahodilým stykům s představiteli Kyjeva. Ukrajinský velvyslanec v Číně Pavel Rjabykin kudy chodil, stěžoval si na to, že Číňani se mu vyhýbají a žádné návštěvy z Ukrajiny nedostávají souhlas místních úřadů. O tom, že se Čína nehodlá účastnit mírového summitu uspořádaného Kyjevem ve Švýcarsku, Peking oficiálně informoval doslova vpředvečer události. Že nabídka na návštěvu přišla právě od čínské strany, svědčí také skutečnost, že v tiskové zprávě o setkání Dmytra Kuleby s jeho protějškem Wangem I schází protokolárně obvyklá zmínka o tom, že se návštěva konala na žádost hosta.
Neznamená to, že Čína radikálně změnila svůj postoj vůči konfliktu. Svědčí to ovšem o tom, že Peking hledá nějakou neutrálnější pozici, která by mu umožnila prezentovat sebe jako samostatnou světovou veličinu, oddanou jako vždy „hledání politického řešení a snažící se o ukončení krveprolití za každou cenu“. Zatímco tisková zpráva čínského zamini je plná tradičních blábolů o důležitosti politického řešení konfliktu, v ukrajinské zprávě vydané po setkání ministrů se mluví spíše o dosažení spravedlivého míru v souladu s návrhy prezidenta Zelenského a o ruských pokusech sabotovat jakákoli mírová jednání. I když tiskové výstupy po jednáních na vysoké úrovni není zvykem koordinovat, přece jen hodnocení obou stran málokdy bývá tak protikladné jako tentokrát. Proč tedy Čína vůbec potřebovala nahonem takovéto setkání uspořádat?
Zdá se, že nutnost sladit zahraniční politiku Číny s realitou světa spíše než s impulzy z hlavních měst Evropy a Asie souvisí s vývojem ve Spojených státech, kde probíhá osudová prezidentská volební kampaň. V určitém bodě čínské expertní společenství došlo k poznání, že návrat Donalda Trumpa k moci je věc hotová a nezvratná, a pekingské úřady se začaly aktivně připravovat na politický tajfun, který tento návrat bude nejspíš doprovázet. Než do Pekingu dorazily zvěsti o výměně na pozici prezidentského kandidáta za Demokratickou stranu, produkce čínských analytických center zahlcovala úřady zprávami o nepříjemnostech čekajících komunistickou říši v oblasti mezinárodních vztahů. Mezi plánovači pekingského zamini jednoznačně dominovalo přesvědčení o tom, že v případě příchodu Trumpa do Bílého domu čínskou diplomacii, politické zřízení a ekonomický systém země čekají těžké časy. Na základě svých zkušeností z předchozího Trumpova pobytu u moci se čínští vizionáři začali připravovat na čelní střet s Amerikou, na návrat celních válek a mezinárodních potyček v každé důležité otázce – na rozdíl od jemného šolíchání a šimrání typického pro poslední Bidenova léta.
Představa o neodvratné obchodní válce v případě Trumpova návratu je pro Peking krajně nepříjemná. Extenzivní růstový model se značně vyčerpal a vyžaduje novou kvalitu, jež může zajistit pouze soukromá spotřeba, nikoli nekonečné bobtnání státních investic. Jenže modernizace výroby, o níž nyní často mluvívá Si Ťing-pching, vyžaduje čas, stabilitu a uskutečnění bolestivých reforem. Stále těžší je dosahovat vysokého tempa růstu na základě přebytkového zahraničního obchodu. Od Trumpa Čína očekává zaručený propad čínského vývozu, který dnes činí celou pětinu HDP země. A to bude mít silný destabilizující účinek nejen na hospodářství, ale také na celou čínskou společnost. To je to, co Peking potřebuje ze všeho nejméně. Stejně tak, jako nemůže chtít destabilizaci vztahů s Evropou zrovna nyní, kdy Čína vkládala velké naděje ve sblížení v souvislosti s 50. výročím otevření diplomatické mise u tehdy ještě ekonomického společenství.
Tato okolnost činí srozumitelnějším důvod, proč Nebeská říše náhle pocítila tak akutní zájem o setkání s vysokým úředníkem z Ukrajiny, že ho musela pozvat na oficiální návštěvu. Peking potřebuje otevřít nový komunikační kanál pro urgentní styk s EU a Kyjev při troše štěstí se může takovým kanálem stát. V Číně totiž roste pochopení, že Orbánovo Maďarsko, které se svou kyvadlovou diplomacií do této roli vehementně tlačilo, se stále více marginalizovalo až k bezvýznamnosti. Jinými slovy nejde o to, že by si Číňané najednou vzali k srdci ukrajinské tužby, nebo že by jimi hnul soucit s ukrajinskou tragédií – chtějí pouze co nejdříve normalizovat hospodářské vztahy s Bruselem, ukázat svou otevřenost a připravenost ke kompromisům. Chápou, že válka na východě Evropy, která ne a ne skončit, je vážnou překážkou na této cestě, a že chtějí-li vylepšit vztahy s Evropou, budou je muset napřed normalizovat s Ukrajinou. Zajisté, budou i nadále tvrdit, že jejich pozice je důsledná a zřetelná jako vždy, jenže ve skutečnosti udělají vše proto, aby otázku války zahnali do „šedé zóny“ mezinárodních vztahů. Trápí je představa, že nestihnou vztahy s Evropany urovnat za těch pár měsíců, co zbývají do amerických voleb.
Tak jako ostatní diktatury tohoto světa, i oni možná nyní sází na to, že se katastrofu podaří odvrátit, a že se Amerika opět pohrouží do nepřeberných vlastních problémů souvisejících s ústupem ze světové forbíny a s civilizačním chřadnutím.