Válka jako příslib
Jak rozumět současnému mezistavu dlouhodobého blízkovýchodního konfliktu? Je krvavý výlet Hamásu do Izraele a následná bořivá odveta napadeného státu důkazem fatálního selhání nejen izraelských zpravodajských služeb, nýbrž samotného sionistického projektu, jak se nás přímo nebo potažmo snaží přesvědčit mnozí experti? Není v této epizodě zakleto špatné předznamenání pro jeho budoucnost a důkaz toho, že celá idea židovské státnosti je jednoduše neživotaschopná, poněvadž morálně neobhajitelná? Praxe je přece nejlepším kritériem správnosti jakékoli teorie. A praxe je pro Izraelce, zdá se, nanejvýš neutěšitelná: prakticky co rok, to válka, což znamená přinášet nekonečné oběti, a přitom každé nové vítězství jen posiluje sympatie světa k poraženým, ubírá na porozumění vůči bezpečnostním potřebám Izraele, nemluvě již o explozi protižidovských nálad v civilizovaných zemích. Neoprávněná existence židovského státu se stává hlavním nebezpečím pro Židy samotné – uzavírají svůj logický řetězec expertní sýčkové. No, řekněte sami, nebylo by lepší smířit se s nezdarem mravně pochybného experimentu, pokorně přijmout jeho krach a, řečeno s moudrým Háchou, „s důvěrou vložit osud svého národa do rukou Vůdce?“ Jen bohorovná pýcha brání Židům souhlasit s variantou dvou navzájem se prolínajících států, nebo dokonce jednoho mnohonárodního státu na tomto území, kde by mohly národové soužit ve vzájemné lásce a úctě, kde by lev pobýval s beránkem a leopard uléhal s kůzletem, jak slibuje Písmo svaté. Proč se Židé zdráhají uvěřit, že dobří sousedé jim po vyprchání prvotního vzteku umožní pěstovat své podivné zvyky v rámci folkloristických kroužků? A že jim nebudou bránit ve volném vystěhování kamkoliv na světě, kde je jimi vyprovokovaný antisemitismus zatím ještě neohrožuje na životě?
Jediný zádrhel je snad v tom, že zhola nic v současném stavu nenutí Izraelce přehodnocovat svá východiska a měnit plány nebo základní postoje. Ten, kdo umí fakta správně číst chápe, že vývoj jim dává za pravdu a čas hraje pro ně a proti jejich nepřátelům. Správně číst fakta znamená chápat, která z nich jsou pouhou dojmologií, informační bezvýznamnou vatou a která mají potenciál stav věci hrubě ovlivnit, ba i proměnit. Nárůst protižidovských nálad může leda tak znepříjemnit život židovských obyvatel toho kterého státu. Je spojen především s hromadným muslimským přistěhovalectvím, s tupou a zrádnou politikou otevřených dveří, s doznívající dominancí levicových ideologií. Srůstání progresivismu s antisemitismem není ve skutečnosti pochopitelnou reakcí na činy nebo nečinnost Izraelců. Neexistují z definice žádné kroky židovského společenstva, které by nevyvolaly zápornou odezvu takto orientované části veřejnosti – je to hlubinná ontologie, součást židovského údělu, která nepodléhá racionalizaci. Tak nebo onak, podíl antisemitů v současných západních státech se nikdy ani zdaleka nepřiblíží k tomu stavu, jaký tu byl ještě před sto lety, kdy se schylovalo k nacismu, nebo v dobách dreyfusiád-hilsneriád-beilisiád, o středověku darmo mluvit. Jak se říká, to jsme už brali v první třídě základky! Jediné, co podobné zhůvěřilosti dokázaly – zplodit a uvést do života ideu židovského státu.
Jaké faktory by tedy mohly svědčit o opaku – o tom, že z tohoto kola zápasu Izrael vychází docela vítězně a zajišťuje si dobrá východiska pro všechna další kolečka? Především je to mdlá a nevalná reakce arabského a obecně muslimského světa na zdrcující odvetu napadeného státu. Žádná z katastrofálních předpovědí se nenaplnila, spíše naopak. Na územích palestinských autonomií nedošlo ke třetí ani k desáté intifádě, ba ani k velkému sociálnímu neklidu, nepočítám-li několik ojedinělých pokusů Palestinců o útok nožem či střelnou zbraní. Dobře víme, že drobné politováníhodné incidenty jsou známkou selhání velkých útočných strategií. Zbylí hamásovští vůdcové si to určitě dobře uvědomují. Izraelští Arabové se prakticky ve všech známých vystoupeních od činů Hamásu distancovali v rozpětí od lhostejnosti až po rozhodné odsouzení, Beduíni a Drúzové jakbysmet. Nenechte se obalamutit zákeřným narativem o celosvětovém pohoršení, není to víc než pěna dnů! Jediná důležitá skutečnost je, že žádná arabská ani muslimská země nepřerušila staré nebo nově uzavřené diplomatické styky s Izraelem! Turecko povolalo domů velvyslance ke konzultacím, no to je ale tragédie, božínku! Chápete, co to znamená? Znamená to, že jakmile destrukce Hamásu bude úspěšně dokončena, proces normalizace vztahů mezi Izraelem a arabským světem vesele poběží dál! Saúdskoarabský korunní princ bin Salmán to jasně dává najevo. Už nyní někteří rozumní šejkové, třeba ten z vlivného Bahrajnu, tvrdě odsoudili gazánské židobijce za nepromyšlenou a ztřeštěnou akci, která zhoršuje vyhlídky regionu na plodnou spolupráci. Vyjevilo se podstatné: nikdo v Arábii Hamás nechce a pokládá jeho divoký nájezd za typickou provokaci! Od Hamásu se nakonec distancoval i Írán a ani jeho chráněnci z Hizballáhu se nezmohli na žádnou kloudnou akci, maximálně tak ukázali prostředníček. Na rozdíl od novinářské dojmologie region přijal izraelskou mocnou odvetu, jako kdyby s ní vždycky počítal.
Další dlouhohrající faktor, který na desetiletí dopředu bude určovat postoj Západu v této otázce, je obecná změna atmosféry ve světě. Láme se politické paradigma. V posledních mnoha letech jsme existovali v poněkud dětinském paradigmatu nejlépe naznačeném v nesmrtelném díle Francise Fukuyamy Konec dějin. Je to modrooká teorie, v níž historie válek bude navždy ukončena vítězstvím liberální demokracie všude, kam dosáhne nenechává ruka pokroku. Toto paradigma se nyní zmítá v agonii a zajisté odejde na věčnost nenaplněno, jako se to přihodilo mnoha dalším snům neúnavných mašíblů. Dnešní svět stále více připomíná temné představy jiného vizionáře Samuela Huntingtona, jak je začátkem století vyložil v převratném díle Střet civilizací. Ten předpověděl neodvratný konflikt jednotlivých civilizačních okruhů, především euroatlantického s islámským. To si pište, že tato politicky nekorektní teorie byla celou pokrokovou veřejností vypískána jako zavádějící a nulitní, než se ukázala být pravdivou. Omyl autora spočíval v tom, že střet měl probíhat po vnějších okrajích civilizačních okruhů, zatímco nyní, jak se zdá, bojištěm se začasté stávají náměstí hlavních měst Evropy a Ameriky. Smysl střetu ani jeho zuřivost to však nemění.
Probíhající střet má mnoho podob. Jednou z nich je dramatický posun politických nálad obyvatelstva doprava, je to forma podvědomé přípravy euroatlantické civilizace na sílící konfrontaci a projev logické únavy ze sebevražedného pokušení multikulturalismu. Takřka všechny volební výsledky poslední doby svědčí o tom, že liberálně demokratický model se povážlivě vyčerpal a je všude tísněn konzervativně demokratickou alternativou. Strašně důležité je poznání, že tento posun už není nesen pokleslou etikou populismu, odvozeného od bájných pravd východního autoritářství, nýbrž churchilliánským konzervativním patosem. Začalo to zjevením Italky Georgie Meloniové, pokračovalo Wildersem a Mileiem, a kdo si chce myslet, že to jsou nahodilé a nespojené jevy, nechť si počká na další volby ve Španělsku, Švédsku, Belgii, Francií, Spojených státech, dále všude. Už nyní se ukazuje, že kladný vztah k Izraeli je rodovou známkou celé nové západní pravice. Obrozený konzervatismus si bude nutně hledat spojence ve světě a hádejte, můžete třikrát, koho si vybere mezi Izraelem a levicovým propalestinským táborem?
Naprosto neočekávaným vedlejším důsledkem této války se stal nepřekonatelný příkop mezi euroatlantickou konzervativní pravicí a Putinovou diktaturou, s celým jejím ašramem autoritářských režimů, levicově-liberálních popletů a nacisticko-komunistických reliktů. Příkop takové hloubky nemůže být jen tak zasypán a bude mít dalekosáhlé dopady. Stále ještě přežívající proputinští kazisvěti typu Orbána budou nutně tlačeni vývojem k roztržce s Ruskem.
Třetím veledůležitým, přitom málo uvědomovaným fenoménem této války je reakce světového židovského společenství. Až na pár obligátních komiků a nevyléčitelných podivínů se Židé semkli kolem své globální duchovní domoviny. Jako vždy v dějinách, existenciální katarze poskytla malověrným možnost vystoupit z židovského údělu. Ukázalo se, že malověrných je mizivě málo. Zato prudce vzrostla množina těch, kdo se rozhodli spojit svůj další osud s osudem Izraele. Židovská agentura (Sochnut) již nyní zaznamenává zvýšené počty nových žadatelů o přistěhování do Izraele. Nejodvážnější tvrdí, že se může opakovat vlna ze začátku 90. let minulého století, kdy do země přivandrovalo přes milion lidí, hlavně z rozpadajícího se Sovětského svazu. Pro naplnění smělého odhadu je stále ještě dost Židů v Americe, Francii, Latinské Americe, nějací se ještě přihlásí v Rusku.
Že jste to vy, dejme tomu, že jich nebude celý milion, ale prozatím jenom půlka, zbytek dorazí později! Je třeba pochopit, že takové množství nových Izraelců by zásadně změnilo silové poměry v celém regionu. Princip spojených nádob fakticky činí Izrael nesmazatelným, nepotopitelným. Pokud toto není důkazem smysluplnosti sionistického projektu, pak co je? Koho to mrzí, může si kousat lokty!
Jefim Fištejn