Zelenského lekce
Jsou lidé, kteří nechápou, protože nechtějí. Takoví nevidí valný smysl v návštěvě prezidenta Zelenského v Praze. Říkají: Zase něco vyžebral, darmožrout! Ještě nikdy neodjel s prázdnou! Opravdu je to tak těžké pochopit, proč tu byl a v čem je smysl výměny? Je to výměna hmoty za ducha!
V dnešním světě nikdo nic nedává zadarmo, pro něčí modré oči. A to znamená, že dávající dlaň, pokud to není dobročinnost, přece jen očekává něco za něco, nějakou protihodnotu. Maličkost, kterou bojující Ukrajina nabízí výměnou za různé tržní zboží, je všehovšudy naše budoucnost. Málem jsme ji promrhali v návalu zdánlivě aktuálnějších strachů, úzkostí, palčivých hrozeb a neřešitelných problémů. Ve výsledku „kolektivní Západ“ přestal chápat, proč vlastně existuje a kam kráčí. Má naše civilizace ještě nějaký vyšší smysl, vyšší princip mravní? Anebo se odteď a navždy bude řídit jen zákony politické rutiny, kde každý další krok mechanicky vyplývá z předchozího a žádná událost není důvodem k osvěžení původního smyslu? A najednou, bác ho, přišla válka! Prý konflikt dvou stran, kde sotva lze určit, která je v právu. Ve výsledku je to věcný spor stran konfliktu, k nimž je třeba se stavět neutrálně. Logika je to úpadečná a odpovídá celkové kognitivní disonanci Západu, než ho Ukrajina vyvedla z mdlob a letargického snění. Na povrch vyhřezl původní smysl zápasu: jedna strana je násilník, druhá oběť znásilnění.
Zelenskyj bolestně překvapil mnohé politické rutinéry. Ve skutečnosti v jeho první zcela živelní reakci na nabídku odvozu je skryt filozofický svár mezi úpadečnou přizdihráčskou mentalitou tehdejšího Západu a zarážejícím odhodláním Ukrajinců jít ve svém sebeodevzdání až na konec, v duchu hesla „Vlast, nebo smrt“. Není to vlast našich mírových štváčů ochotných prodat svou matku do bordelu. Je to vlast odhodlaných sebeobětavých bojovníků, kteří vědí, proč a za co umírají a zabíjejí. Je trapné v té souvislosti mluvit o stranách konfliktu, neboť jen jedna z nich ví, za co válčí, zatímco druhá zabíjí a umírá za mrzký peníz, za loupežnický žold.
Proč je Volodymyr Zelenskyj tak úspěšný ve svém vymáhání nových zbrojních dodávek a finančních tranží? Správnost jeho počinů je prokazatelná, vykoupená krví a vojenskými úspěchy, protože spočívá na správných a účinných principech. Na vlastenectví, které není třeba vykupovat almužnou. Na horizontálním, necentralizovaném a nehierarchickém uspořádání ukrajinské společnosti, kde každý odpovídá za vlastní úkol v rámci své omezené působnosti. Použiji poněkud politologický termín – je to síťová a meritokratická společnost. Ukrajinská moc je tak mimořádně efektivní proto, že nemobilizuje jen lidské a materiální zdroje – mobilizuje kreativitu všech svých členů. Špatně se to dokazuje lidem, kteří věří v přednost vertikály moci, kde veškerá iniciativa smí vycházet jen z jedné hlavy, v tomto případě z hlavy Putinovy. Každý jiný samostatný počin může jen urazit diktátora na vrcholu pyramidy, chcete-li na špici vertikály moci. Jedna z důležitých pouček ze Zelenského lekce je, že taková organizace společnosti se při první zkoušce, při prvním otřesu ukazuje jako mimořádně nestabilní. Egyptské pyramidy jsou tak dlouhověké a otřesuvzdorné, protože stojí na širokém základě, nikoli na špici.
Další z důležitých ponaučení, jež Zelenského Ukrajina poskytla světu, spočívá v tom, že etnicita v takových historických svárech hraje mnohem menší roli než civilizační perspektiva. Proto takovou idiocií na tiskovce našeho a ukrajinského prezidenta zaváněla otázka českého novináře, zda po případném vítězství nebudou Ukrajinci pronásledovat a vyhánět z domoviny etnické Rusy, tak jako my vyháněli sudetské Němce. Názorová omezenost tazatele byla natolik očividná, že prezident Zelenskyj zkraje otázku ani nepochopil. V situaci, kdy etničtí Rusové v maximální míře svou ukrajinskou vlast brání, zatímco Burjat-Mongolové nebo Kavkazané, zkrátka putinovští rudoarmějci opravdové Rusy fyzicky vyhánějí na onen svět, otázka vyzněla maximálně nejapně a mimo mísu. Závěr: etnický původ v dějinné při hraje minimální roli, ale civilizační přináležitost maximální. Proto etničtí Rusové chutě tvoří s Ukrajinci jeden politický národ, zatímco se jalová matička Rus vesele drolí na tisíce střepů.
Lekce Zelenského zpětně vrhá nemilosrdné světlo na naši vlastní minulost. V roce 1938 nikdo nemohl tušit, že historie se vyvine tak, jak se vyvinula, že proti Hitlerovi se nakonec postaví značná část vyspělého Západu. I přesto, že se Češi měli ke komu přimknout, zahynuli jich stovky tisíc a nikdo nemůže vážně tvrdit, že by v případě ozbrojeného odporu bylo obětí o řády víc. Viděno ve zpětném zrcátku, i naše vlastní zkušenost dokazuje, že malomyslnost a zbabělost není v osudových chvílích nejlepší odpovědí na existenční hrozby.
Od začátku ruské agrese uplynulo přes pět set dní. Už je co bilancovat. Stalingradská bitva započala zhruba rok po vypuknutí Velké vlastenecké války a skončila za 7 měsíců. Ve své válce za svobodu tento bod již Ukrajinci minuli a dokázali o hodně víc, než se očekávalo. Příklady úspěšné obrany a zdrcujících vítězství vydají za tucet stalingradů. Za rok a půl krvavé řeže nedobyli Putinovi Rusové žádnou významnou městskou konglomeraci a nedosáhli vůbec ničeho z toho, co měli v plánu. Celý poslední rok se vedly boje o malé okresní město Bachmut, ve výsledku ho opět kontrolují Ukrajinci. Masožravá válka se nyní odehrává pět kilometrů od předměstí Doněcka. Otázka přináležitosti Krymu, nad kterou leckdo z českých a světových politiků dávno zlomil hůl, se dnes jeví více než řešitelnou – poloostrov je zcela izolován a nejspíš brzy padne do rukou původních majitelů.
Za tu dobu se poměr sil mezi civilizačními rivaly změnil v naprostý opak. Ve všech ukazatelích, které rozhodují o výsledku zápolení, má Ukrajina navrch. Dokonale vycvičené ozbrojené síly Ukrajiny vyvolávají obdiv ve světě a – nastůjte!, ruští propagandisté stále častěji vyslovují vůči nim svůj obdiv a dávají je za vzor vlastní armádě. Jejich dnešní zoufalství je nekonečné. Navzdory přání našich chcimírů je diktátor Putin stále více kritizován vlastní propagandou. Oficiální statistiky o rostoucí Putinově popularitě mohou udělat dojem jen na romantiky Ruského světa. Do války se v Rusku nikomu nechce, protože nikdo neví, za co by měl umírat. Sedmimílovými kroky klesá pověst „země blízko pólu“ v mezinárodním společenství. Reputační ztráty, jež Putinův režim zemi způsobil, se budou napravovat po dlouhá desetiletí. Je třeba být vzácně necitlivým, aby jeden ještě věřil v nadcházející vítězství Ruska.
Stojí za to porovnat převládající hesla válečné propagandy. V únoru roku 2022 v hlavních televizních programech dominovalo heslo „Kyjev za tři dny!“ Margarita Simonjanová: „Pro dobytí Kyjeva ani tří dnů nebude zapotřebí. Není přece co dobývat, stačí potlačit dvě, tři palebná postavení a operetní ukrajinská armáda se vzdá bez boje.“ Dnes stejní lidé z obrazovky žadoní: „Aspoň Moskvu nám nechejte!“
Dobrou ukázkou triumfující civilizace nad tou zkamenělou byla nedávná cesta ukrajinského prezidenta po zemích východní Evropy. Vůbec nejde o počet zbraní, které z podobných cest přiváží domů. Zde jde o to, z jaké pozice o zbraně žádá. Není to dávno pozice prosebníčka. Je to pozice sebevědomého a úspěšného lídra, který již leccos dokázal a možná ještě dokáže. Nepředkládá přitom nějaké bůhvíjak novátorské doktríny, sociální a vojenské. Znovu a znovu nás přesvědčuje o tom, že v naší vlastní minulosti je sdosti osvědčených postojů a sdílených hodnot, jen na ně nezapomínat. Jako by nám naléhavě říkal: Chcete být sebejistým a dynamickým Západem?, tož se jako Západ chovejte! Není důvodu pro zamindrákovanost a falešný respekt vůči nedemokratickým režimům. Bili jsme je nejednou v minulosti a pobijeme je i teď. To je lekce, kterou Zelenskyj dává světu.
Jefim Fištejn