Země nevyjasněných úmrtí
Divím se těm, kdo se diví, jak podivně odešel do věčných lovišť majitel ruských vlasteneckých žoldáků Jevgenij Prigožin. V zápalu konspiračního mudrování jsou ruče spřádány nejroztodivnější varianty jeho zmizení z množiny živých: od sestřelení letadla cizími záškodníky na počest Dne nezávislosti Ukrajiny, přes důmyslnou Putinovu pomstu za hodiny strachu, které diktátor zažil v době červnového pochodu wagnerovců na Moskvu, až po mystifikační teorie, že celá nehoda je jen zpravodajská hra s cílem opatřit „Putinovu kuchaři“ novou identitu. Vymyslet se dá všelicos, leč radno je vědět, že celý příběh dokonale zapadá do koryta ruských dějin, a je tudíž archetypální. Skoro nikdo důležitý neumírá v Rusku transparentně. Prakticky každá zaznamenáníhodná smrt nechává po sobě pachuť nevyjasněnosti a prostor pro fabulaci či pro syndrom bájivé lhavosti. Nezačalo to dnes a neskončí zítra. Žádná jiná země se nemůže pochlubit jevem Lžidimitrijů, kdy několik obejdů-samozvanců v řadě za sebou se vydávalo za syna, někdy i vnuka Ivana Hrozného, byli uznáni jednou a toutéž manželkou za echtovní a byli v Moskvě řádně pomazáni coby panovníci, než byli zabiti jako lotrové. I „mužický car“ Jemeljan Pugačov se vydával za Petra III., který za nevyjasněných okolností padl rukou vrahů najatých jeho milující chotí Kateřinou II. Velikou. Císař Aleksandr I. zmizel z Petrohradu neznámo jak a neznámo kam, aby, jak praví pověst, se stal bezejmenným poustevníkem kdesi na Sibiři. 20. století se přímo hemží postavami s nevyjasněným úmrtím.
Kdo by uvěřil oficiální pohádce o tom, že Vladimír Lenin zemřel na důsledky zranění kulkou z pistolky revolucionářky Fanny Kaplanové, slepé jak patrona? Nevíme s jistotou ani to, jak ona sama zhynula, umučena v žalářích komunistické Čeky. „Miláček strany“ Sergej Kirov byl zastřelen na rozkaz Stalina, aby on sám mohl hodit zločin na Lva Trockého a s truchlící tváří nést rakev nenáviděného rivala ke Kremelské zdi. Truchlit nad mrtvolou vlastnoručně zavražděného je jeden z ojediněle cynických rysů záhadné ruské duše. Na každý pád i Trockému byla rozražena lebka cepínem najatého vraha. Avšak co víme o smrti samotného Stalina? Zhola nic. Byl otráven věrnými spolubojovníky? Umíral tři dny ve vlastních zvratcích v ložnici, jelikož všichni se báli zaklepat na dveře – co kdyby soudruh jenom tvrdě spal, nebo, chraň bůh, spánek pouze předstíral? Snad by to mohl vědět lišák Berija, který údajně stál v čele spiklenců, jenže ten to nepoví, jelikož byl zastřelen v kremelském sklepě v rámci předběžného opatření. Žádný soudní rozsudek se ovšem nedochoval. Ani jeho vykonavatel. Stejný osud stihl praktický každého velitele stalinských bezpečnostních složek – Jagodu, Ježova, Abakumova.
Za vegetariánských dob pozdního Brežněva, Gorbačova a Jelcina se mohlo na chvíli zazdát, že Rusko překonalo věkovitou tradici a nevyjasněná úmrtí se stávají výjimkou. Putin ovšem chápe účelnost zaběhnutých ruských institucí, jako je „opričnina“, a postaral se o obrodu Oddělení aktivních opatření FSB. Žádná ze spektakulárních operací k odstranění nepřátel státu, na které měl Putin osobně dohlížet – zavraždění Galiny Starovojtové, Anny Politkovské či Borise Němcova –, nikdy nebyla uspokojivě došetřena a objednavatelé vražd nikdy nebyli dohledáni, dopadeni, natož potrestáni. Věčnou záhadou navždy zůstanou okolnosti, za jakých se Borisu Berezovskému podařilo oběsit na tenké šňůrce a pak pro jistotu se i utopit ve vlastní vaně v Londýně.
Na kontě úderníků kremelské ochranky je hezká řádka opravdových úspěchů. Tak třeba agent jménem Andrej Lugovoj byl za neohroženou likvidaci zrádce Litviněnka vyznamenán Řádem za zásluhy o vlast a opatřen odznáčkem poslance Státní dumy. Povýšením a jinými pozemskými statky byli obmyšleni také agenti Myškin a Čepiga, kteří se neohroženě pokusili o otrávení bývalého kolegy Skripala a na území naší republiky provedli drzou akci hodnou doktora Sorgeho, při níž, nehledě na možné oběti, přivodili výbuch muničního skladu ve Vrběticích.
To, že rytíři pláště a dýky dnes používají různé jedy k umrtvení ideových nepřátel – tu polonium, tu novičok – svědčí o technické rozmanitosti ruských bojových látek, a tudíž i o celkové vyspělosti ruské civilizace. Její zvláštností je, že umí zabít, ale neumí dokázat, že to neudělala. Proto má v oblibě velmi jednoduché způsoby „sebevraždění“ – kupříkladu, nemotivované vypadávání z oken. Také o Prigožinovi se povídá, že ve skutečnosti vypadl z okna svého letadla. Na takovém pozadí zaráží modrooká naivita západních politiků, vysvětlujících vlastní liknavost snahou zachovat stabilitu v Evropě a nerozhoupávat člun. Jestli totální rozvrat ruského státu je formou stability, pak nevím, co toto slovo vůbec znamená! Příhoda s wagnerovci nás učí, že jednat s Putinem, brát vážně jeho sliby, věřit jeho zárukám může jen člověk mdlého rozumu. S vládcem tohoto typu není o čem diskutovat, není o čem ho přesvědčovat. S ním můžete jenom souhlasit. Nebo ho zabít, když už souhlasit nechcete. Taková je logika autoritářství.
Protichůdná vyjádření vrcholných úředníků nesměřují k odhalení, ale spíše k zamlžení faktů. Mluvčí Dmitrij Peskov, který se náhle objevil v Moskvě poté, co byl tři týdny nezvěstný, už nyní ujišťuje veřejnost, že vražda opravdového vlastence, kterého tak miloval prezident, je obzvlášť odporný zločin, a Vladimír Putin si nedopřeje klidu, než ho zevrubně vyšetří. Bere případ, jak se říká, pod osobní kontrolu! Ovšem, případ je to kromobyčejně složitý a nesnese kvapných soudů – proto je třeba počítat spíše s týdny, měsíci, možná i lety, než bude lze konstatovat, že další šetření pod přísným prezidentským dohledem je definitivně bezpředmětné.
Způsob odeslání Jevgenije Prigožina do výslužby tudíž nikterak nevybočuje z ruských osvědčených rituálů. Když Putin plačtivým hlasem projevuje lítost nad skonem svého věrného kuchaře a rozumuje nad tím, že každý člověk se holt někdy v životě dopouští chyb, v mnohém předjímá vlastní osud. Vsadím celou zlatku na to, že i nadcházející náhlé úmrtí samotného Putina zůstane navždy nevyjasněné. Nemůže přece kazit tradici, která je opravdovým duchovním svorníkem ruských dějin.