O vědu a „pithartovské otázky“ v ní
Byť jsme s Petrem Pithartem neměli mnoho příležitostí k osobním setkáním, vždy jsem si na dálku cenil jeho nadčasových úvah. Naše cesty se více protnuly až zhruba před deseti lety. Bylo to nedlouho poté, co jsem se stal předsedou Akademie věd, v době velmi kritické pro samotnou existenci této instituce. Připomínám, že zcela nedomyšlený (nebo naopak velmi dobře promyšlený!) postup tehdejší Rady vlády pro výzkum a vývoj vedl k neodůvodněným návrhům likvidačních škrtů v rozpočtu AV.
Tato situace vyvolala intenzivní jednání ze strany vedení Akademie věd s tehdejšími politickými představiteli, ale současně také širokou debatu uvnitř AV o tom, jak širší veřejnosti lépe prezentovat výsledky, kvalitu a společenskou důležitost výzkumu prováděného akademickými pracovišti. Tak došlo i k úvahám oslovit s nabídkou hlubší spolupráce také reprezentaci Senátu PČR. Tyto úvahy vycházely také z toho, že Senát, vzhledem k odlišnému nastavení volebních pravidel v podobě většinového hlasování a postupné obměny svých členů, je na rozdíl od Poslanecké sněmovny vyvázán z neúprosného cyklu voleb, mnohdy limitujícího vytýčení dlouhodobějších vizí společenského vývoje. Také proto má Senát, podobně jako Akademie věd, možnost pojmenovávat řadu problémů fungování naší společnosti, a to do značné míry nezávisle na politických konjunkturách. Horní komora navíc už tehdy vysílala signály, které by se daly označit jako nadčasové, svým způsobem zacílené na vize budoucnosti.
Prostřednictvím svých kolegů Pavla Barana a Jaroslava Šebka jsem navázal kontakt s Petrem Pithartem, v té době místopředsedou Senátu, který se tak stal hlavním politickým a ideovým inspirátorem společné dohody Akademie věd s horní parlamentní komorou. V tu dobu měl Petr Pithart za sebou nejen bohaté politické zkušenosti, ale v duchu svých dosavadních životních i profesních postojů vnímal citlivě také odpovědnost intelektuála za veřejné záležitosti – potřebu a ochotu klást okolnímu světu zásadní otázky. Uvědomoval si rovněž, že každé dobré vládnutí se musí opírat o kvalitní odborné zázemí. Přičemž zdůrazňoval, že vědci by neměli žít ve slonovinových věžích svých laboratoří, ústavů a průběžně řešených projektů, ale být také otevřeni vzájemné spolupráci s veřejnou sférou.
Společně s Petrem Pithartem tuto ideu výrazně podpořili tehdejší místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková a předseda Senátu Milan Štěch, se kterým jsem pak, za přítomnosti Petra Pitharta, mohl v červenci 2011 podepsat memorandum o spolupráci obou institucí. V rámci tohoto memoranda nabídla Akademie věd ČR Senátu PČR odbornou garanci pro meziinstitucionální komunikaci k tématům vědy, výzkumu a inovací ve veřejném prostoru, ale také k otázkám širšího společenského dosahu. Tato spolupráce se pak bude odvíjet v těsné součinnosti s dalšími vědeckými a výzkumnými institucemi, především s vysokými školami. Na půdě Senátu byla pod záštitou Akademie věd uspořádána řada odborných konferencí a seminářů, byla také v širších souvislostech připomenuta významná výročí událostí českých dějin, například v roce 2013 příchod cyrilometodějské misie, v roce 2015 výročí Jana Husa či v roce 2016 osobnosti Karla IV. u příležitosti 700 let od jeho narození. Nejednalo se přitom jen o specializované akademické debaty, zazněly zde i příspěvky s hlubšími analýzami naší státnosti či takové, které vznášely otázky naší národní a kulturní identity, tedy právě s těmi typicky „pithartovskými“ tématy.
S odstupem téměř deseti let mohu konstatovat, že memorandum o vzájemné spolupráci přineslo pro obě zúčastněné strany bezesporu velmi pozitivní výsledky, stalo se pro Akademii věd inspirací pro uzavírání podobných dohod také s dalšími institucemi.
V současné turbulentní době je důležitost takové spolupráce stále patrnější, přičemž aplikační potenciál vědy tu nelze omezovat jen na technologické či medicínské výsledky, jakkoli důležité. Překotnost vývoje dnešního světa, nutnost orientovat se v něm, si žádá daleko širší využití humanitních a společenských oborů, včetně kladení oněch „pithartovských otázek“ v jejich rámci.