Jiří Honzírek

Dějiny (i ty nejnovější) jako divadlo

V květnu 2009 představilo brněnské Divadlo Feste v pražském divadle Na Zábradlí inscenaci Osmdesát devět: Trenažér jedné revoluce. K jejímu uvedení v rámci tematického cyklu Eliadova knihovna nás přizvala Doubravka Svobodová, tehdejší ředitelka „Zábradlí“. Pro malé nezávislé divadlo z Brna to byla obrovská věc, a právě tehdy jsem se jedinkrát setkal s Václavem Havlem. Naše inscenace spočívala mimo jiné v čtení autentických záznamů z jednání zástupců KSČ a Občanského fóra, jak je v roce 1989 pořídil Vladimír Hanzel a uveřejnil ve své knize Zrychlený tep dějin. V podobě rozepsaných partů je v naší inscenaci nepředčítali herci, nýbrž diváci, po celé představení rozsazení kolem velkého jednacího stolu. Diváci, tedy ti, kteří na divadelních představeních obvykle mlčí, najednou promlouvali, a naopak herci, tedy ti, kteří jsou slyšet vždycky, ztichli. Právě takhle to ale myslím funguje v revolučním kvasu: role se otáčejí. O přestávce jsme požádali přítomného Václava Havla, aby četl „sám sebe“, tj. svou roli v tehdejších jednáních. Souhlasil. V divadle bylo v tu chvíli ticho jako v kostele, v opětovném připomenutí té „dějinné chvíle“. Po představení s námi Václav Havel prohodil ještě pár slov. Nabyl jsem dojmu, že podobnou dějinami prodchnutou a pro mne následováníhodnou osobnost už jen těžko potkám. Uběhlo deset let a setkal jsem se s Petrem Pithartem…

To, když jsem jej emailem požádal o svolení užít vybrané texty z jeho knihy Osmašedesátý pro inscenaci v divadle Feste. Dostalo se mi sice překvapené, nicméně vstřícné odpovědi. A pak jsme se potkali. Panelákové prostředí pražských Petřin, každodenní všednost sídliště, kde jsme si domluvili v jedné z tamních restaurací první schůzku, mně s tímto výjimečným člověkem (v tu chvíli jsem už o něm hodně věděl) nějak nešly dohromady. Menší, nikterak nápadná postava, jak jsem Petra Pitharta zdálky zahlédl, když se ke mně blížil se svým psíčkem, potom zdrženlivost a skromnost, s jakou se se mnou dal do hovoru, to všechno ale dávalo na srozuměnou, že je to i s tou všedností, v tomto případě nevšední všedností, jak má být.

PP pozorně četl kompilát pasáží, které jsem vybral z druhé, tzv. „slovenské“ kapitoly Osmašedesátého, list za listem, připíjel červené víno a pokyvoval hlavou. Můj výběr se mu líbil. A potom jsme se rozhovořili, nebo lépe řečeno, on vyprávěl. Hlavně o svých studentech na právnické fakultě, chválil jejich bystrost a zvídavost, vůbec chválil mladé lidi, před které předstupuje s dějepravou 90. let a přibližuje jim ji nikoli v osnovách oficiálního výkladového kánonu. Obědvali jsme. Vyptával se na naše divadlo a na jeho dramaturgii, divil se, jak se malé divadlo s politicky apelativní dramaturgií může uživit, natož v Brně. Vysvětlil jsem přitom název našeho divadla: Feste, vulgo Masopust, se jmenuje šašek-blázen u dvora v Shakespearově Večeru tříkrálovém, nastavující okolí své sarkastické zrcadlo. Přišla řeč i na herce, odkud jsou, co studovali. Dohodli jsme potřebné a já odjel, abych se dal v Brně do práce, do zkoušek…

Esejisticko-publicistický historizující text není na první pohled pro divadlo ani trochu vhodný. Nemá dramatickou stavbu, potřebný spád, jeho myšlenkové kameny se klenou a vzájemně podpírají natolik kompaktně, že není kde si odpočinout, takový text ani nedisponuje patřičnými dramatickými situacemi. Ten Pithartův má ovšem v sobě silné napětí, vnitřní konflikt v postojích jednotlivých aktérů i zájmových skupin, v tomto případě přímo generačně rozložených. A je tu i výrazný konflikt mezi tím, co se o dějích tohoto roku říká oficiálně, v jakoby ochranném pouzdře bezpečného školního výkladu, a tím, co se v onom roce reálně odehrálo. Je to napínavé, protože jsme to žili, respektive žijeme i dnes v revivalu tehdy ostýchavě započatých „větších dějin“. A kde je součástí textu (dějinného kon-textu) takovýto silný konflikt, najdeme pro něj i divadelní formu, věřil jsem. Některé odstavce Pithartova Osmašedesátého si samy říkaly o to, aby na jevišti zazněly doslovně a přímo deklarativně. S takovými akcenty jsem se začal text s herci učit: vstříc premiéře v objektu brněnské Industry, architektonicky upraveném komplexu někdejších mrazíren, v říjnu 2018.

Jako referenční dějovou situaci, k níž se text „našeho“ osmašedesátého vztahuje, jsme stanovili Silvestr roku 1992 – noc, ve které se rozpadlo Československo. Slavili jsme konec roku, v této společensky rituální a každému povědomé situaci, pro diváka ve funkci madla, kterého by se zachytil, kdyby se v překrývajících se významových vrstvách Pithartova členitého textu začal ztrácet.

U nás máme mejdan, ozývá se repetitivně během představení, na scéně silvestrovsky ověnčené konfetami a také ověšené „dobovými“ vinylovými deskami. Refrén jednoho z pop-songů konce 60. let, z repertoáru tria Golden Kids (Kubišová – Vondráčková – Neckář) zní jako retro-pocitový „most“ spojující léta 1992 a 1968. Zpívající a ovšem především deklamující hereckou trojici Soumarová – Ingrová – Vondrášek doplňuje postava Cizince v roli hostitele za oné silvestrovské noci. Čímž mj. přibývá sem širší geopolitické téma:

Cizince představuje Wesam Fakher, profesionální herec původem z Iráku, který se v letech 2015–16 přestěhoval se svou rodinou do Evropy, s důvěrou v její otevřenost a existenční bezpečí. V naší inscenaci se tento Cizinec snaží začlenit do zdejší transformující se a nově se utvářející společnosti. Neumí česky, jen pár lámaných vět, tápavě se orientuje v základních reáliích: vezměme tímto na vědomí, že tuzemská společnost nebude napříště tvořena výhradně homogenním českočeským Lidem, nýbrž i lidmi, lidmi odjinud, kteří u nás budou hledat svůj domov. Že pojem “národ” – národ jakožto „státní“ – budeme muset přemyslet a významově přerámovat.

Živým nervem je tu téma „slovenské“: nerovnoměrný vztah Čechů a Slováků, slovenský patriotismus, a oproti němu náš přehlíživý postoj k „východnímu bratrovi“… tato naše bůhvíproč pýcha! Pýcha, s jakou jsme po válce, které nás připravila o Židy, vyklidili odsud i naše Němce, a nakonec se, v onom silvestrovském předělu 1992-93, rozloučili i se Slováky. Aby tu stanul náš národní kolektiv osamocený, nemístně pyšný, pyšně osamělý: „Konečně sami!“

Pýcha osamělosti, pojmenovali jsme naši inscenaci. Její děj není složitý, s průhlednou „agendou“ v rozložení příčin a následků, v této posloupnosti patřičně napínavý. Věty pronášené do tehdejší silvestrovské půlnoci jsou jakousi předzvěstnou předehrou, očistcem, ve kterém neúprosně, krok za krokem rozpoznáváme chyby, jichž jsme se dopustili i dopouštíme… Sám jsem se po každém čtení a později po každé repríze cítil očistně.

Vážím si téhle kritičnosti Pithartova textu. Tím víc, že podobná kritičnost se u nás zrovna nenosí, že jsme ke svým úhledně upraveným dějinám rádi sentimentální. Což brání v poznání, v poučení dějinami – takovému, k jakému lze dospět jedině kritickým myšlením. Nestranný a věcný přístup tu dává zaznít hlasům a argumentům, které jsme měli za umlklé či dávno vyřízené, které se v čítankových dějinách zdály dovyprávěné. Co je tu důležité: jako by se minulost stávala naší přítomností, a my ji museli opakovaně promýšlet a domýšlet. Dodatečné poznávání společné minulosti v rámci národního kolektivu vede nás, navýsost atomizované jednotlivce, k propojování, k semknutí, k pospolitosti ve společné obci. Takto stmelující byla ostatně už funkce řeckého divadla.

Pithartova slova necháváme zaznít ještě v jedné inscenaci našeho divadla – v adaptaci eseje Václava Havla Moc bezmocných, kterou máme na repertoáru trvale. Jde o svéráznou adaptaci pro veřejný prostor, pro ulice českých měst a obcí. Diváci chodí mezi stanovišti a my, divadelníci, s nimi komunikujeme skrze sluchátka, do nichž posíláme impulsy…

Celou inscenaci začínáme závažným, apelujícím projevem Petra Pitharta 5. října 2016 v Rudolfinu, na koncertu v den nedožitých narozenin Václava Havla. Ve videu pouštíme ten projev celý, jak jej tehdy přenášela televize. Petr Pithart se v něm obrací na politiky z pozice mluvčího občanské společnosti jako protiváhy oficiální politiky, zároveň s připomenutím (důrazným napomenutím), jakým směrem nás chtěl Václav Havel nastavit: k sebevědomému občanství, vědomému si svých práv i povinností, v povinnosti k obci i k sobě, a až potom ke všemu dalšímu, k vitální ekonomice, k našemu pohodlí a konzumu. Petr Pithart, svým založením „konzervativec“, odtud poukazuje k hodnotám, jaké se dnes už zdají starosvětské a tím také snadno opouštěné a zapomínané, ale které je třeba tím spíš konzervovat, tj. uchovávat, v nerozlišujícím oslovení všech našich „konzervativců“, „liberálů“, „progresivistů“… i všech dalších, „bez uvozovek“ i bez vyznání politické víry.

Jako by nám tu PP dodával propojující společenský tmel. Což je před začátkem třetí dekády jedenadvacátého století v Česku velmi vzácná kompetence a schopnost. Právě takto, byť ne vždy souhlasně, kryje se osobnost Petra Pitharta s osobností Václava Havla. Nikoho srovnatelného, hodnotově určujícího v našich soudobých dějinách nemáme. Sám od sebe vnucuje se povzdech nad tím, že se Petr Pithart nestal po Václavu Havlovi českým prezidentem. Budiž to také výzvou nám všem, abychom lépe a rozhodněji rozlišovali osobnosti na naší, často do nerozlišitelnosti rozmazané veřejné scéně, která tak často, v dobrém i ve zlém, připomíná divadlo. Abychom její aktéry silou občanské společnosti tlačili k odpovědným postojům a činům, tak jako Petr Pithart v rudolfinském projevu – a bude-li se to zdát marné, tlačme je silou všech příštích voleb (totiž našich vědomých voleb) k propadlišti, jaké na své scéně mívalo divadlo už v časech řecké polis.

1. Videoprojekce rudolfinského projevu PP na kostelní zdi jako součást inscenaci divadla Feste Moc bezmocných (fotografie 2179) https://drive.google.com/drive/folders/1oiG-za6Klv6Us4JeccARBWR86loc6tgG