Jiří Müller

Pětkrát Petr Pithart

Dne 21. srpna 1968 mě Jigel Arci, bývalý slovenský partyzán, vzbudil v Šomratu ve čtyři hodiny ráno slovy: „Vstávej, jsou u vás Rusové!“

Byl jsem tehdy také, spolu s Petrem Pithartem, v oné skupině mladých studentů a novinářů, kteří na pozvání a s finanční pomocí Ladislava Mňačka a izraelské vlády navštívili Izrael. To v situaci, kdy Československo rok předtím, v souvislosti s šestidenní válkou, přerušilo s Izraelem diplomatické styky. Pracovali jsme na polích v kibucu Šomrat, ale toho dne tomu byl rázem konec. Kam jsme přišli, všude jsme slyšeli ujištění o solidaritě, zastavovali nás novináři, v restauracích nás nenechávali platit, nálepky s československou vlajkou a nápisy Svoboda v češtině i hebrejštině, byly k vidění všude.

A sedmadvacetiletý Petr Pithart objasňoval vedení levicové izraelské strany Mapam, alianční součásti Strany práce, pojem „pražské jaro“…

***

Naše cesty se znovu protnuly za dva až tři roky. Na jaře roku 1970 jsem obdržel od novopečeného emigranta Jana Kavana tajný dotaz: Co by potřebovala domácí opozice? Nastolena tím idea ilegálního kanálu do Československa, Kavan už vymyslel jeho technické zajištění, první karavan, který vypraví do Československa, bude údajně pronajat od Irské republikánské armády, IRA.

Když byl zkraje roku 1971 připraven v Londýně interiérově upravený karavan, požádal jsem, aby jeho první cesta směřovala do Brna. V lednu tam se skrytým nákladem exilových Pelikánových Listů a Tigridova Svědectví přijíždí Michael Randle, profesor Peace Studies univerzity v Bradfordu, aktivista v záležitostech občanské rezistence a mírového hnutí ve Velké Británii, už jako třiadvacetiletý zapojený v roce 1956 do odporu proti sovětskému zásahu v Maďarsku. Během prvního roku proveze karavan tajný náklad, včetně elektrického cyklostylu, ještě několikrát do Prahy. Za bezmála dvacet let provozu pašeráckého kanálu projdou z Anglie do Československa a zpět tuny zakázané literatury, gramofonové desky, samizdaty, rukopisy, natočené záznamy, rozmnožovací stroje.

Po mém zatčení v listopadu 1971 („podvracení republiky“, ze kterého jsem byl obviněn tentokrát, naštěstí tuto ilegální karavanu, provozovanou jen necelý rok, nezahrnulo) pašerácká cesta neosiřela…

Začátek sedmdesátých let je v okupovaném Československu zlá doba. „Normalizují se“ poměry, lidé jsou vyhazováni ze zaměstnání, komunistická strana vylučuje ze svých řad půl milionu reformistů.

„Ve Vodních zdrojích jsem se seznámil s mnoha lidmi, kteří museli odejít od svých profesí k manuální práci. Byli tam novináři (J. Vančura, J. Štern), historici (V. Kural, J. Křen, J. Novotný, J. Gruntal), ekonomové (V. Šilhan, F. Novotný), právníci (P. Pithart a na krátkou chvíli i jeho otec), sportovci (E. Zátopek, J. Odložil). Snad žádný národní podnik neměl tolik profesorů a špičkových pracovníků na místech s nejnižšími platy jako Vodní zdroje. Po jedné pracovní schůzi na Repínském dole u Mělníka jsme šli do hospody, kde jsem kolegům vyčetl, že jsme padavkové a že bychom měli něco podnikat proti normalizaci,“ vzpomíná po letech Josef Mundil¹. Právě Mundilovi nabídl Petr Pithart spolupráci. S Janem Kavanem se znal od roku 1969 z Oxfordu, když tu pobýval na stáži, zkrácené tehdy na necelý půlrok. Stačil se však domluvit s Kavanem na tom základním…

Kavanovy zásilky z Londýna přebíral Josef Mundil od poloviny roku 1971 až do zachycení karavanu Státní bezpečností 27. dubna 1981. U Mundila se soustřeďovala pošta, kterou předával posádce karavanu, od ní přebíral zásilky (knihy, časopisy…), jež poté rozvážel na dohodnuté adresy. Organizaci těchto akcí měl na starosti Petr Pithart; od roku 1977, kdy se stal intenzivně sledovaným signatářem Charty 77, přebrala plně tento úkol Jiřina Šiklová.

Po všech těch letech nevycházím z údivu. Pithart osobně řídil tajná setkávání zahraničních karavanů s Mundilovým trabantem, měl na starosti jejich bezpečnost. Považoval jsem ho za člověka pera, autora inspirativních textů a knih spíše než za jejich pašeráka. Přitom se to zároveň odbývalo v situaci, kdy jenom v období od listopadu 1971 do konce ledna 1972 bylo v politických represích zatčeno 140 osob. Čtyřicet šest osob ze zatčených bylo odsouzeno dohromady na 126 let do vězení, převážně nepodmíněně. Velká část z nich za rozšiřování letáku před prvními volbami v éře tzv. normalizace – letáku obsahujícího upozornění, že neexistuje zákonná povinnost volit, že toho mohou občané využít, a dát tak najevo svůj odpor proti tehdejším poměrům. Tato letáková akce představovala po roce 1969 první projev vzdoru v celkově přidušené zemi. Petr Pithart věděl, kdo byli autoři předlohy „nevolebního“ letáku. Jedním z nich byl on sám.²

***

Brněnská samizdatová edice Prameny³ vydávala od roku 1985 překlady společenskovědních prací nemarxistické orientace s deklarovaným cílem „přispět k překonání politického a kulturního rozdělení Evropy“. V předmluvě k dodatečnému, v 90. letech paperbackově vydanému Slovníku politického myšlení ⁴, původně chystanému ještě před listopadem 89 pro samizdatovou edici Prameny, píše jeho autor Roger Scruton, jak se už v roce 1988 těšil z rukopisu jeho českého překladu. Do soustředěnějšího a exaktnějšího politického myšlení, zbavovaného včerejší marxistické dogmatiky, bylo i u nás třeba vstoupit v podpaždí s příručním pojmovým slovníkem. Zvláště – jak Scruton poznamenává – byl-li jazyk politiky do té doby v reálném socialismu redukován na nástroj moci. „Uniknout tomuto sémantickému moru je nejdůležitějším úkolem psaného slova v Československu.“

Roger Scruton byl 7. června 1985 vypovězen z Československa, kam předtím, do Prahy, Brna i Bratislavy směřovaly jeho misijní vzdělávací cesty a kde lektorsky působil v bytových seminářích. Vypovězen tehdy jako nežádoucí osoba, aby se o pět let později postupně stal nositelem státních vyznamenání nejen našich, ale i polských a maďarských. „Přítel Československa“ do posledního dechu. Když 12. ledna 2020 zemřel, na pohřebním obřadu v bývalém klášteře Malmesbury Abbey zněla hudba Leoše Janáčka.

Roger Scruton platil u nás za zjevení překračující zdi disidentského ghetta.

Když byl v prosinci 1989 vydán v Brně jeho Slovník politického myšlení, stále ještě ineditně⁵, péčí stávkového výboru Filosofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně (dnešní Masarykovy univerzity), stal se pro studenty prvním průvodcem světem nových politologických pojmů.

Překladatel Scrutonova Slovníku měl ovšem již předtím, v disentních 80. letech v šuplíku také český překlad ikonické Scrutonovy knihy The Meaning of Conservatism⁶. Oba scrutonovské překlady staly se u nás prvními svého druhu, tj. úvodem do politické filosofie a do myšlenkového světa konzervatismu. „Autora jsem si zvolil podle svého osobního vkusu,“ napsal k tomu dodatečně zmíněný překladatel – totiž Petr Pithart.

***

V roce 1990 jsem povýšil. Krátce jsem dokonce dostával dva platy. Co s nimi, když si rodina mezitím zvykla na plat vrátného? Když jsem ale dal platební příkaz ve prospěch obnoveného Sdružení SOS dětských vesniček a Masarykova onkologického ústavu v Brně, stal jsem se pro účetní svého tehdejšího zaměstnavatele, Federálního ministerstva vnitra, kuriozitou.

Padesát let dominoval veškerému životu v Československu stát, aniž by se ve svém fungování opíral o občanskou společnost, popřípadě filantropii. Byly to pro něj podvratné formy života. Ale ani v nové demokracii nebylo možné ze dne na den vytvořit kulturu filantropie, natož shromáždit bohatství, které by bylo pro filantropii zdrojem. První pomocí bývá obvykle daňová úleva dárcům.

V České republice se však ze všeho nejdřív objevil jiný nápad. V roce 1991 byl zákonem České národní rady č. 171/1991 Sb. zřízen Nadační investiční fond „pro účely podpory nadací určených Poslaneckou sněmovnou Parlamentu na návrh vlády“. Poté pro něj vláda Petra Pitharta, první česká vláda vzešlá ze svobodných voleb, vyčlenila 1 % akcií z druhé vlny kupónové privatizace.

Jako člen správních rad tří nadací – totiž Nadace Charty 77, Vzdělávací nadace Jana Husa a Nadace Adra – jsem vývoj na podporu nadačních institucí započatý za Pithartovy vlády pozorně sledoval, dostal jsem i možnost se částečně podílet na výsledku. Dělo se to na pozadí politického sporu o občanskou společnost, v letech 1992–1996: za vlády Václava Klause přistála na stole otázka, zda by Nadační investiční fond neměl skončit ve státním rozpočtu.

Nakonec trvalo deset let, než 73 nadací, které obstály ve vládou vypsaném výběrovém řízení a byly schváleny Poslaneckou sněmovnou, získaly 1,3 miliardy korun, a Nadační fond obětem holocaustu 300 milionů. Takto vytvořené nadační jmění nesmělo být spotřebováno, na veřejně prospěšné účely byly určeny pouze výnosy.

Postup české vlády, ustavení nadačního fondu na základě privatizačního procesu, jak to bylo spoluiniciováno Petrem Pithartem, platil v rámci postkomunistické střední Evropy za pozoruhodný a ojedinělý.

***

Když jsem byl v letech 1971–1976 ve vězení, někdejší spolužák z vysoké školy vozil mé rodiče na návštěvy do věznice a posílal jim peníze. Byl to strojní inženýr Josef Vavroušek.

J. V., první předseda programové komise Občanského fóra, první federální ministr životního prostředí… Svou politickou i svou osobní vizi v čase otevírajícím se po listopadu ´89 vyslovil už 23. prosince 1989 na sněmu Občanského fóra:

„Nyní se naskýtá velká šance, jde i o jinou kvalitu života, ne konzumní způsob jako na Západě, ale uvědomělá skromnost, vztah k přírodě, nový hodnotový systém.“⁷

Byl součástí ekologického hnutí od počátku sedmdesátých let, ale také autorem textů týkajících se decizních společenských procesů, v oborech kybernetiky, teorie systémů.

Nebyl militantním ekologickým chiliastou, ale naléhavým filosofem hodnot. Kvůli tomu se ve federální vládě nejvíce střetával s ministrem financí Václavem Klausem. Ve jménu „nového hodnotového systému“ navrhl Josef jako vedoucí československé delegace na konferenci OSN o životním prostředí v roce 1992 v Rio de Janeiru, aby se právě životní prostředí stalo další prioritou OSN.

Našeho společného přítele Josefa Vavrouška – blízkého, vzájemně si rozumějícího, jde-li o základní hodnoty globálního světa – přivedl Petr Pithart „programově“ do redakční rady a nejužšího autorského okruhu obnovené Přítomnosti, názorové platformy, která si péči o společenské hodnoty, včetně těch ekologických, o jejich vzkříšení i kultivaci vytkla jako jeden ze svých určujících témat.

Když se v březnu 1995 Josef Vavroušek s dcerou Petrou nevracejí z lavinovité oblasti Tater, píše Petr Pithart, už bývalý předseda české vlády, osobní dopis tehdejšímu předsedovi slovenské vlády Vladimíru Mečiarovi, v němž ho prosí, aby vyslal do hor „stovky mužů“ zachránit „jednoho z nejlepších lidí české země“.

Naším životem projdou mnozí, ale jen někteří z nich nás osloví svým vnitřním poselstvím, jaké poté sami poneseme dál. Řekne to mnohé o nás samotných, o naší citlivosti, orientaci ve světě, schopnosti naslouchat i „šepotu světa“, ve společném rozumění tomuto světu.

1. Cit. dle ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita: Více sluší poslouchati Boha než lidi. Praha: Kalich – Exulant, 2015 (Pozn. ed.).
2. „Odtajňujeme“ pro tuto příležitost zatím nepublikované „rozpomínky“ Petra Pitharta, získané metodou oral history, v pasážích, které odhalují spoluautory „nevolebního“ letáku z roku 1971: „V Řitce, obci proslulé už tehdy nejprocovštějšími vilami nejbohatších režimních umělců etc, jsme v jakési zahradní boudě, kde ani nebylo světlo, jen sem tam poskládané hrábě a motyky, sepsali v září 71 základ tohoto textu. Vlastně jeho pouhý koncept, s nezbytným však právním poučením. My – Luboš Dobrovský, Jirka Dienstbier a Rudolf Slánský, možná i Lubošův t. č. „spolumyč“ výloh Pavel Seifter, to nevím už jistě. Po delším váhání jsme ten text krypticky podepsali jako „socialistické hnutí občanů“, podpisem, jaký nikdo před námi, ale ani my poté už nikdo nepoužil. Z naší strany to byla improvizace na jedno použití, ve spěchu, poslaná dál jako vzkaz v lahvi. Nějak se to ocitlo v Brně, kde se rozhodli udělat z toho leták. Něco tam k tomu bylo připsáno na úvod a byli připodepsáni další signatáři. Nevím dodnes, zda fiktivní jako my „z Řitky“, či skuteční: Brno bylo díky Šabatovcům v první ilegalistice dál než my v Praze (a mnohem víc doleva), odtud zřejmě i spojení na Slovensko, na tamní Hnutie občianského odporu. Ve velkém, jako letáky se v Brně ta konečná verze asi i rozmnožovala, právě proto je v Brně odchytila StB… Za týden, dva jsem odjel na směnu do maringotky Vodních zdrojů, a když jsem si tam v noci pustil rádio, uslyšel jsem na Hlasu Ameriky číst povědomý text, poznával jsem své “právnické věty”. Slyšel jsem ale také, že se v Brně zatýká…. Sám s maringotkou na kraji lesa, seděl jsem na jejích schůdcích v naprosté tmě a poslouchal rádio, jehož hlas zazníval až do hloubi lesa… Mobily nebyly, abych se někoho nenápadně zeptal, co se děje, seděl jsem tam s pocitem provinění, že se za náš pracovní náčrt zuřivě zatýká jako za podvratný materiál. A pocítil jsem, přiznám, i strach. To bylo tou samotou a tou tmou a tím hlasem z rádia jakoby opravdu až z Ameriky… Podvědomě jsem začal vyhlížet dlouhé kužely reflektorů, jak budou od vzdáleného obzoru vykrajovat ze tmy cestu k mé maringotce… (Ed. dle PP). 

   Ke kteréžto vzpomínce připojujeme webovou glosu kryptického autora, s oficiální statistikou volebních výsledků: „Voleb ve dnech 26.–27. 11. 1971 do všech stupňů zastupitelských orgánů Československé socialistické republiky se zúčastnilo 99,41 % zapsaných voličů. Pro kandidátku Národní fronty hlasovalo: do Sněmovny lidu Federálního shromáždění 99,81 %, do Sněmovny národů FS 99,77 %, do České národní rady 99,78 %, do Slovenské národní rady 99,94 %, do krajských národních výborů 99,84 %, do okresních národních výborů 99,77 %, do místních národních výborů 99,85 % voličů… „Ta sytá procenta, až do těch setin! Čísla jako ve volbách v severní Koreji! Jen tři roky po okupaci, pouhé dva od vyhlášení „normalizace“ – jak patrno, úspěšně rozběhlé! Obyvatelstvo ČSSR bylo v té době tak zesrané, že mu to lezlo z límců!“ (Pozn. ed.).

3. Edice Prameny založená J. Müllerem, s ediční a redakční radou ve složení M. Černohorský, M. Jelínek, Vl. Jochman, M. Petrusek, Vl. Turek, vydala v období 1985‒1989 na jehličkové tiskárně modifikované pro potřeby edice J. Zlatuškou, celkem 25 samizdatových svazků společenskovědního a přírodovědného obsahu. (Pozn. ed.)
4. SCRUTON,Roger: Slovník politického myšlení. Brno: Atlantis, 1990, 1999. (Pozn. ed.)
5. Scrutonův Slovník politického myšlení byl v limitovaném počtu vydán již na přelomu října a listopadu 1989 v Praze, jako samizdatový „signál“ z dílny jeho spolueditorů, „faksimile“ originálního strojopisu autorského překladu (edice Delta, eds. Miloš Calda, Jan Vít) – v předem zamýšlené koedici s brněnskou edicí Prameny, odkud byla rozpracovaná strojopisná „sazba“ předána čerstvě vzniklému brněnskému nakladatelství Atlantis k následným knižním vydáním. (Pozn. ed.)
6. SCRUTON, R.: The Meaning of Conservatism. London 1980; česky: Smysl konzervatismu. Praha: Torst, 1993. (Pozn. ed.)
7. Srv. SUK, Jiří: Občanské fórum, listopad–prosinec 1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR + Doplněk, 1997. (Pozn. ed.).