My, z naší školy…
Někdy ve druhé polovině devadesátých let si k nám přišli popovídat se studenty dva bývalí spolužáci, absolventi naší školy, tehdejší hradčanské SJSŠ (střední jedenáctileté…), pánové Petr Pithart a Pavel Rychetský. Nechodili spolu do ročníku, ale na škole se potkávali a moc hezky na svá studentská léta vzpomínali. Bylo vidět, že si mají spolu co říct, nejen proto, že se oba pohybují v těch nejvyšších patrech české politiky. Žertovali, chvílemi se i přátelsky pošťuchovali. Rád jsem si s nimi v ředitelně Gymnázia Jana Keplera tehdy podal ruku.
Po nějakém čase se Petr Pithart u nás ve škole objevil znovu. Tentokrát se v ní sešel se spolužáky ze svého studijního ročníku, z třídy XI B, aby si připomenuli, že už je to šedesát let, kdy tu v roce 1957 maturovali (srv. Apendix: Na hradčanské střední). Byla to neuvěřitelná společnost! Když jsem se postupně zdravil se všemi těmi primáři, vědci, profesory, docenty nejrůznějších oborů, uvědomil jsem si, jak velká je to čest řídit školu, kde léta dospívání trávili tak skvělí lidé. A také mi přišlo na mysl, co tenkrát, v polovině 20. století, znamenalo chodit na dobrou střední školu, mít maturitu… Výtečné všeobecné vzdělání, ze kterého absolventi mohli těžit nejenom profesně, ale i lidsky. Doba se změnila, dnes na maturitních oborech studuje mnohonásobně víc lidí než kdysi. Je to nepochybně dobře, důraz na kvalitu vzdělávání a všeobecný rozvoj osobnosti by měly být zájmem nás všech.
Setkávám se s Petrem Pithartem od té doby víceméně pravidelně. Při pietních aktech, významných výročích, besedách i při společenských setkáních současných a bývalých senátorů. Neustále zaměstnaný, žádaný a vytížený. Aby ne! Kdo jiný má tolik co říci k moderním českým dějinám, které sám v posledních desetiletích spoluvytvářel. Jeho široký přehled, schopnost vidět společenský vývoj v souvislostech, mravní étos a názorová integrita jsou něco, co nelze než obdivovat, pečlivě naslouchat a také se poučit.
Ne náhodou se Petr Pithart stal v pořadí prvním předsedou Senátu Parlamentu ČR, hned v roce 1996, kdy Senát vznikl. Stal se jeho předsedou i přesto, že KDU-ČSL, za kterou se toho roku stal v chrudimském volebním obvodu prvním senátorem, neměla v tehdejším Senátu ani zdaleka nejsilnější senátní klub. A pozici předsedy Senátu pak ještě obhájil pro léta 2000-2004, a poté dvakrát i funkci jeho prvního místopředsedy.
V roce 2016 jsem po Petru Pithartovi toto místo v lavicích Senátu „zdědil“, včetně agendy, která s místopředsednickou funkcí souvisí… Když se cestou ze své senátní kanceláře zadívám na nástěnné fotografie předsedů Senátu, se zadostiučiněním si pokaždé připomenu, jak dobře naši předchůdci tuto dnes nejsvobodnější a nejdemokratičtější ústavní instituci zřídili a také od začátku vedli.
Fota zdroj: Kancelář Senátu PČR
Apendix:
Na hradčanské střední…
“Já tehdy, v sedmapadesátém, šťastný maturant,” vzpomíná Petr Pithart v roce 2021 nad maturitním tablem (dolní řada, čtvrtý zleva), “ani v nejmenším netušil, že hned napřesrok bude po nás na hradčanské jedenáctiletce (slovo gympl už mizelo z oběhu i z obecné češtiny) maturovat někdo, koho ještě neznám, dozvím se o něm až mnohem později z doslechu: jak o něm “půjde pověst naší zemí”. Ano, tak silně jsem to napsal, když nás v letošním únoru opustil. A že osobně se setkáme až po dvaceti letech… Tolik bylo míjení v tehdejší uzavřené společnosti! A když se dnes osiřelý, ano, tak to cítím, za ním ohlédnu, vím s jistotou, že tenhle tenkrát o rok mladší maturant (a přitom věkem o pět let starší) byl – svou promyšlenou vírou, svým průzračně jasným jazykem, celkově měrou své intelektuální poctivosti – nejen naším učitelem, ale i vychovatelem. Aťsi to slovo zní dnes jako za vlasy přitažené… Po cílevědomém večerním studiu na hradčanské jedenáctiletce složil zde v roce 1958 maturitu Jan Sokol, bytem na kopci vedlejšího Břevnova. Do té doby jen vyučený zlatník, když nebyl z kádrových důvodů přijat ke studiu na střední odborné škole. Teprve později, jako už mechanikovi Výzkumného ústavu vakuové elektroniky, “bylo mu umožněno” navštěvovat večerní kurzy…” (ed.)