Petrovi, příteli z časů normalizace
S Petrem Pithartem mě seznámil Vláďa Jiránek, kreslíř, karikaturista, autor kresleného humoru. Jiránkovi bydleli v Pařížské ulici, měli rádi společnost a živé debaty. Nešlo o žádné bujaré večírky, ale o potřebu setkávání lidí, kteří si rozuměli v marné době. Mezi návštěvníky patřil i Petr Pithart, tehdy už v disentu, uznávaný intelektuál, tak trochu historik, tak trochu literární esejista a publicista, přemýšlivý člověk, demokrat, spíše humanista než liberál. Petrova úvaha Pokus o vlast1 tehdy kolovala v samizdatu, četl jsem ji a zaujala mě. Jako by na revanš si Petr cenil mých „potíží s dějinami“. Střední Evropa, toto „torzo omílané historií“, bude nejdiskutovanější téma mezi námi.
V letech normalizace mě nepostihlo nic hrozného, byl jsem naštěstí zaměstnán v Uměleckoprůmyslovém muzeu, s okny vedoucími na starý židovský hřbitov. Na tehdejší poměry představovala tato instituce ostrov svobody a volnosti. Ve velké papírové krabici jsem na různých místech regálů s muzejními exponáty uchovával samizdatové průklepy a sborníčky, byly mezi nimi i Petrovy texty.
Petr tehdy pracoval jako tzv. obalový referent v Ústředních skladech v Dlouhé ulici, sídlících v domě U zlaté štiky, ve kterém kolem první světové války bydlel Franz Kafka.
Byli jsme jen kousek od sebe, ale Petr bral věci vážně, nechtěl přitahovat pozornost StB, návštěvy v práci nepřipadaly v úvahu, telefon byl jistě odposlouchávaný. O polední pauze jsme se tedy scházeli na nábřeží a chodili sem tam jako filosofičtí peripatetikové. Domlouvali jsme, co a jak, „konspirovali“. Petr měl rád pořádek, konkrétní termíny, dodržování určitých pravidel, a tomu jsem rozuměl.
Díky Petrovi jako prostředníkovi samizdatových textů do zahraničí se moje eseje dostaly na stránky pařížského Svědectví, vyšly tam moje eseje o Střední Evropě a první republice2. Jsem za to Petrovi vděčný, zveřejnění esejů, v té době šířených jen v samizdatu, mně dodalo energii k dalšímu psaní. Počítal jsem stále s během na dlouhou trať, gesta mně byla cizí. Nešlo tenkrát o krk, ale ani o pouhou hru na honěnou, výslechy nebyly rozhodně příjemné. Spojení s Petrem jsem považoval za dobrý a bezpečný kontakt s disentem.
Pád režimu se připravoval dlouho, nikdo však netušil, kdy se pyramida moci, strachu i nudy sesuje. Kdy dojde k definitivnímu vyhoření komunistického režimu, kdy dojde k jeho pádu, to netušili ani disidenti. Stalo se tak uprostřed sychravého podzimu roku 1989. Petr tehdy naplno vstoupil do politického života, zkraje roku 1990 se stal předsedou vlády. Politický vývoj bývá ovšem rychlejší než politická rozvaha. Petrovy snahy o toleranci, jeho občanské výzvy se v politice devadesátých let proměňovaly v donkichotiádu. Význam morálních apelů měly však nesporně.
V politice míval Petr Pithart dobrý sluch, „slyšel i trávu růst“. Navzdory kritikám zůstal věrný sám sobě, nenechal se strhnout dobovým politikařením. Vidím ho, jak kráčí za pluhem, pomalu krok za krokem trpělivě obrací půdu českého úhoru. Je v něm něco z Peroutkova odkazu – říkat: „ale ne, but not, ještě si o tom promluvme…
Apendix:
PP, obalový referent: glosa kafkovská
Poznámky:
- Viz PITHART, P.: Pokus o vlast: Bolzano, Rádl, Patočka a my v roce 1979, samizdat 1979 (Pozn. ed.).
- Viz Josef K.: Střední Evropa: Torzo omílané historii, Svědectví č. 63, 1981; XYZ: První republika: pojem a společenský život, Svědectví č. 70-71, 1983; souborně: KROUTVOR, J.: Potíže s dějinami, Prostor 1990 (Pozn. ed.).