O Petru Pithartovi
Bylo krátce po „revoluci“, když jsem se poprvé sešel s Petrem Pithartem. Jako potomek prvorepublikové rodiny,1 která byla nucena dvakrát utéci z Československa (’39 a ’48), narodil jsem se, jak říkám, „v exilu“. Když pak přišla možnost vrátit se domů, navázat na rodinné tradice, otec2 se na mne podíval a řekl jediné: „letíš“.
Dorazil jsem jako čechoamerický lékař, s domácí prvorepublikovou češtinou, který žádal o restituci ukradeného majetku a nabízel zkušenost a pomoc. Málokoho to tehdy zajímalo; co se dalo, to se spíše rozkrádalo, česká závist měla ještě větší prim než dnes, o to víc, když šlo o “někoho z tý Ameriky – ten nám bude něco říkat…“ Leckteří se mne zdvořile (ne vždy) stranili.
Kromě Petra Pitharta. Ten mě okamžitě a vřele přijal a v první větě dal najevo, jak je úžasné, že se naše rodina vrací „do vlasti“. Poté jsme na sebe naráželi tak, jak to tehdy bývalo obvyklé, při politických a společenských aktivitách, vesměs spojených s Václavem Havlem.
V devadesátých letech každý z nás, ve své vlastní verzi, obnovil prvorepublikovou revui Přítomnost (kterou vydával můj děd Jaroslav a které byl šéfredaktorem Ferdinand Peroutka). Když se pak Pithartova Přítomnost dostala do obtíží, sešli jsme se a dohodli, že spojíme síly. Přítomnost jsem převzal a Petr Pithart v ní pokračoval jako šéfredaktor, než odešel na plný úvazek do “vysoké politiky”.3
Petr Pithart dělal politiku stejně, jako dělal šéfredaktora. Měl kolem sebe ty nejlepší spolupracovníky co do erudovanosti a věrnosti. Vše se rozebíralo ad infinitum, občas s nepraktickým závěrem. Zkušenost v té politice prostě chyběla, stejně jako v nezávislém tisku, zvláště v běhu rychle se měnícího světa.
Na novém „divokém Východě“ prosperovali dravci, většinou bez „vyšších principů“ mravních. Petr Pithart byl výjimka. Zázračně se držel, a dokonce stoupal – na základě svého morálního přesvědčení a schopnosti obracet k němu i ostatní.
Když byl v roce 2003 navržen Petr Pithart jako kandidát na úřad presidenta v nástupnictví po Václavu Havlovi, dostal jsem od jeho senátního poradce Jaroslava Veise avízo, abych jej navštívil a nastínil mu „americký pohled na to, jak se vyhrávají volby“.
Dorazil jsem do honosné kanceláře předsedy Senátu ve Valdštejnském paláci v 8:00 ráno. Seděli jsme sami u velkého kulatého stolu s bílým ubrusem a stříbrem, ke kterému nám číšník v černém obleku nesl snídani. Věděl jsem, že Petr Pithart by ty volby mohl, dokonce i měl vyhrát. Jenže by to znamenalo uznat, že volby (zvlášť v tehdejší ČR, kdy o prezidentské volbě rozhodovali pouze zastupitelé) se vyhrávají kšeftem s politickými výhodami – musí tam být něco pro každého, včetně slibů až na hranici morální stravitelnosti. Teprve po úspěšném zvolení se může dělat „vlastní“ politika. Petr Pithart vše poslouchal, bez jediného slova, akorát se postupně začal trochu vrtět.
Vedle nás na zdi visel obrovský portrét T. G. Masaryka. Nadechl jsem se a pustil se do závěrečně argumentace. Poukázal jsem na unikátní moment v dějinách, na možnost nasměrovat novou republiku správným směrem, na to, že nejen moji předkové, ale i prvorepublikové osobnosti, včetně samotného TGM čekali na tento moment, na morální i na historickou povinnost se „realisticky“ přizpůsobit momentálním podmínkám a ty volby vyhrát.
Mluvil jsem z patra, pln emocí, a když jsem skončil, tak jsem se rozbrečel. Viděl jsem, že i Petr Pithart potlačuje slzy. Pravou rukou přejížděl po kraji stolu, pomalu doleva, pak pomalu doprava, tak jak bylo jeho zvykem, když řešil složitou situaci. Čekal jsem, co přijde. Po chvíli zvedl hlavu, podíval se mi přímo do očí a hlasitě prohlásil: „přece po mně nechcete, pane doktore, abych se prodával jako zubní pasta!“
Volby nevyhrál.
Před rokem jsem vydal knihu Deník doktora z Mrnic, taková osobní a velice černá komedie o malé vesnici, ve které lékař (to jako já, zdejší „obvoďák“) ordinuje a pozoruje místní. Je to vlastně komentář k naší novodobé společnosti, psaný k stému výročí republiky. Kniha se dostala do rukou i Petru Pithartovi; zřejmě ho zaujala, až tak, že napsal o ní krásnou recenzi do Přítomnosti, ve které poukázal na její skrytý „vlastenecký“ smysl. Porozuměl okamžitě. A k té recenzi mi připsal osobní poznámku: „Konečně Vám začínám rozumět. A mám Vás rád.“
Já jeho taky. Taky mu rozumím, i na základě té neuskutečněné presidentské volby. Rozumím i tomu, že poté, co se Václav Havel stal oním srdcem nad Hradem, zůstává Petr Pithart tou krví, kterou to srdce stále pumpuje do každého kouta naší vlasti, našeho národa.
Poznámky:
- Adolf Stránský (1855-1931), praděd MJS, vystupoval jako advokát již v procesu s Omladinou v letech 1893-94, ve stejné době zahájil v r. 1893 v Brně vydávání Lidových novin. Do r. 1918 poslancem Moravského zemského sněmu a Říšské rady, 1918-1919 ministrem obchodu v první čs. vládě K. Kramáře. – Děd Jaroslav Stránský (1884-1973) v letech 1920-21 poslancem Národního shromáždění za Čs. národní demokracii, 1925 za Národní stranu práce, 1929-1938 za Čs. stranu národně sociální. 1924 zahájil vydávání revue Přítomnost, 1928 převzal nakl. Borový. 1940-45 ministrem spravedlnosti čs. exilové vlády, komentátorem českého vysílání BBC. 1945 v první vládě Zd. Fierlingera, min. spravedlnosti, 1945-46 vicepremiérem, v Gottwaldově vládě 1945-48 min. školství, od 1948 v exilu, člen Rady svobodného Československa, působil ve vysílání BBC a Svobodné Evropy (Pozn. ed.).
- Otec Jan Stránský (1913-1998), 1940-45 ved. kanceláře premiéra exilové vlády J. Šrámka. 1946 poslancem Národního shromáždění ČSR za národní socialisty, od 1948 v exilu: 1951 v Mnichově s P. Tigridem spoluzaložil českou sekci rozhlas. stanice Svobodná Evropa, 1952 s F. Peroutkou v New Yorku, šéfem tisk. služby Svobodné Evropy (Pozn. ed.).
- Srv. archiv Přítomnosti: pritomnost.cz/archiv-vsech-cisel-od-roku-1924