Díky, pane Petře…
Nabídli mi, poctili mě, abych něco napsal k životnímu jubileu Petra Pitharta. Přiznávám, že ne trochu, ale dost mě ta nabídka zaskočila, a maličko jsem se i rozklepal. Psát o někom, jenž cestu, kterou procházíte, prošel již dávno před vámi, psát o někom, jenž věci, na které vy teprve přicházíte, již dávno popsal a poznal, se mi nejprve jevilo býti činem neobvyklým, až nemístným.
Když tu přesto „nahlas“ přemýšlím, jak jsem k osobě, nebo lépe osobnosti Petra Pitharta dospěl (slovo „dospěl“ je zde míněno ve smyslu dospívání), a začal ji postupně velmi respektovat, připomínám si, že na počátku byla paradoxně moje osobní snaha po samostatnosti a svébytnosti – snaha nikoho moc nekopírovat.
Víte, je to velmi zvláštní. Celý svůj, zejména politický život jsem se snažil a snažím být především sebou samým, abych vždy po čase přišel na to, že ať se snažím sebevíc, zjistím najednou, že vlastně kráčím v něčích stopách. Že se vlastně pořád od někoho učím, že jak usilovně hledám řešení, docházím k myšlenkám a s nimi k jejich původcům, kteří si se stejnými záležitostmi a problémy, jakými se trápím, lámali hlavu už přede mnou, a že byli naštěstí často chytřejší, moudřejší i sečtělejší.
A tak nakonec jejich myšlenky a postupy se zájmem, ba obdivem studuji, a někdy zcela a někdy jen s mírnou obměnou kopíruji. Občas se přitom stane, že se člověku k jeho radosti podaří takto nalezené myšlenky a řešení rozvinout nebo vhodným způsobem modifikovat a uplatnit je ještě v úplně jiném kontextu, než ve kterém nebo pro který původně vznikaly.
Samozřejmě je mi známo, že Petr Pithart byl jedním z blízkých spolupracovníků Václava Havla, přední osobností Charty 77, disidentem a pašerákem „zakázaných knih“ ze Západu, samozřejmě vím, že byl kromě jiného představitelem Občanského fóra na přelomu let 1989-90 a poté i českým premiérem. Snad ale tolik nepřekvapí, že pro mne je Petr Pithart především, především prvním předsedou českého Senátu.
A pokud tady píši o již pre-existujících moudrých myšlenkách a řešeních, mám na mysli zejména český Senát a myšlenkový vklad, který Petr Pithart vložil do jeho fungování speciálně v českém prostředí. Trvalo mi několik let, než jsem (snad již dostatečně) pochopil celou šíři významu Senátu jako instituce, než jsem pochopil, čím by mohl a měl být právě český Senát.
Ano, Senát je a bude kontrolorem kvality zákonů, je a bude záchrannou brzdou mírnící a korigující legislativní aktivitu vlády a Poslanecké sněmovny, které leckdy připomínají aktivní a nespoutanou sopku. Ano, Senát je a bude ústavní pojistkou, která chrání naši svobodu a demokracii před zásahy, které by je mohly osudově ohrozit.
Při čtení textů Petra Pitharta, při rozmluvách s ním (a nejen s ním) jsem si uvědomoval, že osvícení lidé, kteří stáli u zrodu českého Senátu, měli na mysli ještě vyšší cíle; pochopil jsem, že český Senát by měl – musí mít ambici vyšší: být totiž nositelem naděje a zároveň také příkladem, nadějí a příkladem pro ostatní – nadějí a příkladem svým chováním, svým respektem k základním právům a svobodám a demokratickým principům, svým čitelným a zjevným odhodláním je bránit, chránit a prosazovat.
I díky Petru Pithartovi jsem si uvědomoval, že se jedná o úkol, úlohu, možná někdy i boj, nikdy nekončící, nejednou vystavený pohrdlivému přezírání politických „praktiků“ a čas od času dokonce „tchajwansky“ osamocený – zdánlivě bezútěšný, nekonečný, avšak nikdy, nikdy ne marný.
Jak k tomu Petr Pithart v jednom ze svých rozhovorů v roce 2020 řekl: „… získávám naději a vzápětí ji postupně ztrácím, ale to, že jsem tady, že tady s vámi mluvím, to je důkaz, že naději v sobě nadále chovám“.
Nemám k tomu, co bych dodal. Snad jenom: díky, pane Petře.
Apendix 1
Dvakrát na Tchaj-wanu
Zdroj: Kancelář Senátu PČR
Zdroj: Kancelář Senátu PČR
Apendix 2
