Výchova k důstojnosti
Jedna z posledních knih Radima Palouše se jmenuje Heretická škola s podtitulem O filosofii výchovy ve světověku a Patočkově pedagogice čili filipika proti upadlé škole. Název – nezapírající inspiraci barokním písemnictvím – je zcela zřejmým ohlasem názvu Patočkových Kacířských esejů, což je zcela přirozené, protože Radim Palouš stihl ještě v krátkém mezidobí studovat právě u Patočky a později je spojoval vztah velmi přátelský. A jestliže Paloušův podtitul říká, že jde o “filosofii výchovy”, je tu opět cosi jako společný jmenovatel: Jan Amos Komenský – a spolu s ním i komeniolog a filosof výchovy Klaus Schaller, k němuž měli jak Palouš, tak Patočka, jehož “solidaritu otřesených” nejednou citoval, blízko (což ukázala i patočkovská konference na půdě UK krátce po revoluci, kterou inicioval Radim Palouš jako rektor). Ale za pozornost rovněž stojí i to, že jak v Heretické škole, tak v Kacířských esejích jde o Evropu, o smysl tohoto jména či o úkol tohoto kulturního útvaru v jiné době, čímž oba navazují na Husserlovu Krizi evropských věd.
Tato blízkost je ovšem důležitá pouze tehdy, pokud – jako určité pozadí – dovoluje lépe rozpoznat originalitu na jedné i druhé straně a pokud napomáhá, aby bylo možné Paloušovo uvažování o filosofii výchovy zasadit do dnešního kontextu, jinak řečeno: ocenit, jak Palouš toto společné – podněty vycházející z Husserla i Komenského – byl schopen aktualizovat ve zcela odlišné době, v éře technovědné rekonstrukce reality neboli v éře “světověku”, jak ji sám ve stejnojmenné knize nazval. Světověk vystřídal někdejší universum a universalismus. Zhruba to je východiskem uvažování jak pro Schallera, tak i pro Radima Palouše. U obou to znamená, že akcent se klade na cosi původnějšího, než je univerzalizující ego-cogito, což je rozhovor, v němž se teprve vzájemně artikulují ti, kdo jsou ho účastni. Communitas je původní či primordiální socialita. A vzhledem k tomu, že Palouš i Schaller byli originálními interprety Komenského, je zřejmé, že tato communitas je pro oba místem všeobecné konzultace ve vzájemné otevřenosti pro sebe navzájem, neboli že vzájemná porada je v jistém smyslu různořečí. “Racionalita není v duchu komunikativní pedagogiky tím, co vlastní člověk, není tím, co má člověk o sobě, ale je spíše v lidském žití jakožto otevřené poradě, v inter-subjektivním základu.“ (Radim Palouš, Heretická škola. O filosofii výchovy ve světověku čili filipika proti upadlé škole, Karolinum/OIKOYMENH, 2024, s.48.)
Svět, řečeno se zcela současným autorem (Jean-Lucem Nancym), není to, co je nějak nad námi, ani to, v čem nějak jsme, nýbrž je to to, co se neustále odehrává mezi námi.
Právě to ale vede k jinému chápání edukace. Je to v první řadě cvičení ve schopnosti “pojednávat o záležitostech, které vyvstávají z aktuálních kontextů” (Palouš, s.97), to jest ve schopnosti přiměřeně odpovídat nároku toho, s čím se setkáváme vystaveni nejen druhým, ale i událostem, které nečekaně vyvstávají v dějinách, vnímáme-li probíhající skutečnost a v rozhovoru jí dáváme příležitost, aby se nám ukázala. V tom, jak Radim Palouš tyto myšlenky rozvíjel, byla zcela nepochybně důležitá inspirace Patočkovými třemi pohyby existence. Rozhovor, consultatio, má svým místem druhý pohyb, v němž běží o to proměňovat přítomné a dané v takovém smyslu, jak služba životu žádá, tedy sem patří i pedagogika, škola, ale patří sem jen a jen proto, že je uprostřed mezi zakotvením života v prvním pohybu a přesahováním přes každodennost, takže jejím vlastním smyslem je otevírat v danosti smysl pro odpovědnost za svět, za jeho explikaci v implikátním řádu, která se děje právě rozhovorem “všechněch se všemi”. Tedy odkazuje k třetímu pohybu, který problematizuje každou snahu o zachování statu quo, protože – patočkovsky řečeno – slouží otevírání duší. Nejde o odpovědnost k nějaké nadčasové ideji, třeba ideji Evropy, jak to chtěl Husserl, protože jde o odpovědnost za hledání smyslu v proměnách ideje, v proměnách, z nichž je zřejmé, že smysl čehokoli nespočívá v nějakém původním založení a jeho naplňování, nýbrž naopak v hledání, kterém je právě věcí “porady”, v níž se překračuje danost.
Paloušova cesta procházející myšlením Komenského, Patočky, Schallera, Ricoeura či Bohma, starými i zcela novými a aktuálními teoretickými koncepty vlastně nakonec vyústila do pozoruhodného interpretačního výkonu: jako by své chápání edukace vepsal do pojednání Pica della Mirandoly De dignitate. Výchova, škola, navazující na původní význam slova schólé, je tam, kde je pravé místo člověka, uprostřed, jež je mu dáno proto “aby mohl nullis angustiis cohercitus utvářet sebe sama do takové podoby, jaké sám dá přednost.” (Pico della Mirandola, O důstojnosti člověka. De dignitate hominis, přel. David Sanetrník, OIKOYMENH 2005. s. 56 a 57.) Výchova naznačuje, aniž nutí, že přednost je třeba dát právě této “důstojnosti” člověka, k níž však nelze nikoho přimět, nýbrž právě jen společnou poradou vést. Dnešním jazykem řečeno: vést ke kulturní, ba civilizační odpovědnosti.
Právě proto a právě kvůli tomu je škola „dílna lidskosti, kdež lidé mladí a suroví bývají ku přijetí plných pravých obrysů vzdělávání, aby nezůstali pařezy, nýbrž stali se živými obrazy Boha, tvory Tvůrci nejpodobnějšími.“