My, níže podepsaní, spolu s institucemi, které zastupujeme a ve kterých většinou na vedoucích místech působíme, podáváme tímto návrh na udělení Řádu Tomáše G. Masaryka I. třídy k 28. říjnu 2024 panu Jiřímu Brabcovi, významnému představiteli bádání v oboru dějin české literatury a literární vědy a kritiky, editorovi (mj. kompletu Spisů TGM), emeritnímu univerzitnímu pedagogovi a v úhrnu těchto rolí aktivnímu veřejnému činiteli, působícímu nepřetržitě od 60. let minulého století, aktivnímu rovněž v mimorežimních, disentních kulturních iniciativách 70. a 80. let, mj. signatáři Charty 77.
Doc. PhDr. Jiří Brabec, CSc. (nar. 28. 10. 1929) vystudoval na FF UK češtinu a historii (1950–1955), do roku 1971 působil jako literární historik v Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd. V červnu 1969 se podílel na založení Svazu českých spisovatelů, jemuž předsedal Jaroslav Seifert, přičemž většinu agendy zajišťoval coby výkonný místopředseda právě Jiří Brabec. Především díky němu Svaz českých spisovatelů v postupně se zužujícím veřejném prostoru fungoval jako jedna z posledních nezávisle operujících organizací. Činnost Svazu husákovská politická moc postupně ztěžovala a na konci roku 1970 – na počátku tzv. normalizace – jej zastavila úplně. Po vyhazovu z ÚČL ČSAV v roce 1971 byl Jiří Brabec zprvu bez zaměstnání, v letech 1972–1974 pracoval jako biletář v Realistickém (dnes Švandově) divadle, v letech 1974–1977 jako strážný v Loretě.
V lednu 1977 patřil Jiří Brabec mezi prvních 242 signatářů Charty 77. Z pozice strážného dostal okamžitou výpověď a musel se dál živit jako noční hlídač (1977–1978) a topič (1978–1989). Navzdory těmto okolnostem nerezignoval na odbornou, literárněvědeckou práci:
V době, kdy byl Jiřímu Brabcovi odepřen i přístup do státních knihoven, podařilo se mu s pomocí řadových zaměstnanců těchto institucí a ve spolupráci s dalšími spisovateli ocitnuvšími se „na černé listině“ – s Jiřím Grušou, Petrem Kabešem a Janem Lopatkou – sepsat Slovník českých spisovatelů (1978). Jeho obsahem byla životopisná hesla a bibliografie autorů, jimž komunistický režim mezi lety 1948–1978 znemožňoval tištěná vydávání jejich literárních prací a ve všech odborných i školních příručkách zamlčoval jejich existenci. V postupně opravovaných a doplňovaných verzích vydala Slovník v roce 1980 samizdatová strojopisná Edice Petlice a v exilu tiskem torontské nakladatelství Sixty-Eight Publishers v roce 1982; v Čechách mohl vyjít tiskem až v roce 1991, s titulem Slovník zakázaných autorů, a dodnes zůstává unikátní příručkou o literatuře potlačované totalitními režimy. Po zahraničním publikování Slovníku v Sixty-Eight Publishers byl Jiří Brabec vyslýchán, monitorovány jeho kontakty s osobnostmi potlačené literární obce, významně s Jaroslavem Seifertem, v době, kdy se stal laureátem Nobelovy ceny za literaturu; na základě tzv. signálního svazku, který na J. Brabce založila Státní bezpečnost, bylo navrhováno jeho trestní stíhání.
V té době Jiří Brabec poskytoval nepřetržitou konzultační pomoc při samizdatových strojopisných vydáních literárních textů potlačovaných spisovatelů (Edice Petlice), působil v neoficiálních kontaktech s nimi; konzultace poskytoval rovněž při ineditním vydávání sebraných filosofických spisů Jana Patočky v disentním Archivu Jana Patočky; v závěru 80. let se účastnil přípravy vydávání názorového časopisu Přítomnost, navazujícího na tradice Peroutkovy stejnojmenné revue, v roce 1990 zasedl spolu s dalšími předními domácími intelektuály do redakční rady Přítomnosti, v té době již legálně vydávané.
V záběru osmdesátých let rovněž Jiří Brabec vedl, spolu s literárním historikem Miroslavem Červenkou a s bohemisty a jazykovědci Květoslavou Neradovou, Květuší Sgallovou a Alexandrem Stichem, přednášky skryté Večerní univerzity. Z hlediska komunistické státní moci to byla činnost podobně ilegální jako samizdatový oběh literatury. Přednášky na této „školičce“ byly určeny pro mladé posluchače, kteří na vysokých školách studovat z politických důvodů buď nemohli, anebo je tamní, ideologicky přizpůsobená náplň studia neuspokojovala.
Po zhroucení totalitního režimu přednášel Jiří Brabec od jara 1990 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dějiny české literatury 19. a 20. století, přičemž zde podstatně formoval odborný růst několika generací bohemistů, a to nejen výukou, ale také vedením či oponováním desítek studentských prací či působením v oborových a vědeckých radách (tehdejší Brabcovi žáci figurují povětšinou jako signatáři tohoto návrhu).
Kromě vlastních monografií (Poezie na předělu doby, 1964; Panství ideologie a moc literatury, 2009; Periodika a sborníky 1939–1945, 2023) a závažného podílu na kolektivních publikacích (Dějin české literatury IV, zakázaných v r. 1969, publikovaných až v r. 1995; Dějiny nové moderny 1–3, 2010–2017) a nepřetržité literárněkritické a publicistické činnosti, spjaté v šedesátých letech zejména s Literárními novinami a s literárněkritickým dvouměsíčníkem Orientace; v osmdesátých letech se samizdatovým měsíčníkem Obsah a s čtvrtletníkem Kritický sborník; v devadesátých letech kromě časopisu Přítomnost též s obnovenými Literárními novinami, věnoval Jiří Brabec své síly vydávání děl jiných spisovatelů. Jím připravené souborné edice, doprovázené literárněhistorickými komentáři a interpretačními studiemi platí dodnes za základní prameny významných děl české literatury a domácího kritického myšlení: Františka Hrubína (Básnické spisy, 5 svazků, 1967–1970), Františka Halase (Krásné neštěstí, 1968), Karla Teigeho (Výbor z díla, 3 svazky, 1966–1994), Ladislava Fikara (Samotín, 1979, tiskem v exilu 1988, Praha 1992), Záviše Kalandry (Intelektuál a revoluce, 1994; spletitou bibliografii jeho díla připravil J. Brabec pro samizdatové Historické studie v roce 1984), Karla Šiktance (Dílo, 7 svazků, 2000–2006, další dva v letech 2014 a 2023) aj. Neporovnatelným editorským počinem je pak koncepce kritického souborného Díla Jaroslava Seiferta, jehož 15 svazků, vydávaných v nakladatelství Akropolis v letech 2001–2015, Jiří Brabec obětavě zajišťoval jako hlavní redaktor.
Na konci osmdesátých let, ještě v prostředí strojopisně šířené literatury, připravil Jiří Brabec též rozvrh souborného vydání textů T. G. Masaryka. Dosavadní pokusy o strukturované zpřístupnění Masarykova díla selhávaly, ve dvacátých a třicátých letech 20. století, ještě za Masarykova života, z důvodů koncepčních, na konci čtyřicátých a šedesátých let pak vinou politickomocenských restrikcí. Ediční řada spisů T. G. M., zamýšlená po vzoru strojopisného vydávání textů Jana Patočky ještě pro svobodné prostředí samizdatu, mohla nakonec díky rozpadu komunistického režimu začít vycházet tiskem od roku 1993 v obnoveném Ústavu TGM (od r. 2000 se stal spolunakladatelem této řady Masarykův ústav AV ČR, od r. pak MÚ spolu s Archivem AV ČR). Právě Jiří Brabec se stal vedoucím redaktorem vydávaných Spisů TGM, které do roku 2022 v 39 svazcích zpřístupnily poprvé Masarykovo dílo filosofické, sociologické, historiografické a literárněkritické, a to v plné šíři. Znamenalo to kriticky číst a kontrolovat znění nejen textů Masarykových, ale i rozsáhlé doprovodné komentáře jednotlivých editorů. Vedoucí redaktor to vše činil mezi svým čtyřiašedesátým a třiadevadesátým životním rokem. Uskutečnil se tak monumentální projekt, který – spolu s nejnovější Brabcovou prací Periodika a sborníky 1939–1945 (nakl. Triáda, 2023), k jejímuž vzniku by se jinak v dnešním akademickém provozu musely vytvářet badatelské týmy podporované milionovými granty – celoživotní literárněhistorické a pedagogické úsilí Jiřího Brabce završuje. Spojuje se v něm inspirující zřetel odborný se statečným a nezkorumpovatelným občanským postojem.
Návrh na udělení Řádu T. G. M. I. třídy Jiřímu Brabcovi – 28. října 2024 shodou okolností v den jeho 95. narozenin – podávají a zaručují se (uvedeni zde bez akademických titulů):
Petr Pithart
Jan Vít
Knihovna Petra Pitharta, z. s.
Ivan Chvatík
Archiv Jana Patočky/ Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.
Jiří Gruntorád
Libri Prohibiti, knihovna samizdatové a exilové literatury
Michael Špirit
Libuše Hečková
Daniel Vojtěch
Ústav české literatury a literární vědy, Filozofická fakulta UK
Josef Tomeš
Lucie Merhautová
Masarykův ústav AV ČR, v. v. i.
Vladimír Papoušek
Ústav bohemistiky, Jihočeské univerzity
Michal Kosák
Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.
Robert Krumphanzl
Nakladatelství Triáda
Filip Tomáš
Nakladatelství Akropolis