Vážení kolegové,
s velkými rozpaky sleduji spor, který před lety propukl a stále s velkou intenzitou pokračuje mezi aktuálním vedením Ústavu pro studium totalitních režimů a těmi, kdo ještě jako jeho zaměstnanci stáli u zrodu projektu Dějepis+, jehož deklarovaným cílem bylo zavést ve spolupráci s Národním pedagogickým institutem, primárně na 2. stupni základních škol, doplňkově i na středních školách inovativní výuku (tzv. pokusné ověřování) dějin 20. století.
Když se člověk seznámí s tím, jak je tato inovativní výuka pojímána a jak si ji ve svých prohlášeních do médií její iniciátoři představují, zní to na první pohled sympaticky:
“Moderní výuka dějepisu by měla vést k rozvíjení kompetencí – kritického myšlení, práce se zdroji, čtenářské gramotnosti – a zahrnovat prvky Mediální výchovy a Výchovy k občanství.”
V čem je tedy problém? Nutno souhlasit, že na události 20. století, které jsou tématem této inovativní výuky, lze pohlížet z různých perspektiv. Že neexistuje jediný správný, ideologicky neutrální výklad, jaký je možné nabízet studentům k jejich “kreativnímu” promýšlení; že se nelze odvolávat na jedny jediné, ty “správné” zdroje a jiné, ty “nesprávné” neuvádět a potlačovat.
Jistě je třeba pravdou, že bývalí pohraničníci, působící na naší západní hranici a věrně střežící náš tehdejší socialistický ráj za “železnou oponou” před jejich narušiteli, vzpomínají na svou minulost jinak, a mají tudíž jinou představu o dějinách 20. století než tito narušitelé a jejich domácí a zahraniční pomocníci či sympatizanti. To však podle mého názoru nikterak neospravedlňuje onen dnes v akademické obci docela rozšířený historický revizionismus, usilující vytvořit dojem, že naše kolektivní zkušenost s totalitarismem, zejména ve finální normalizační fázi komunistického režimu, nebyla tak hrozná a existenciálně devastující, jak se nám to prý snaží namluvit a prosazují “antikomunisté”, kteří se dostali v roce 2022 do vedení instituce ke studiu totalitarismu zřízené. Kteří jakmile usedli do ředitelských křesel, vyhlásili okamžitě svým dosavadním edukátorům válku a celý tak slibně se rozvíjející projekt Dějepis+ přetvářejí nyní k obrazu svému – jak to ilustruje mediálně viditelný spor o učebniciSoudobé dějiny pro 9. třídy a víceletá gymnazia.
Rozumím tomu, že každodennost lidí, kteří v totalitarismu žili, mají – pokud jsou ještě živí – své pocity, vzpomínky a náhledy, jež je třeba zkoumat jako důležitý historický fenomén. Ostatně ani já, dnes téměř čtyřiasedmdesátiletý, jsem tehdy nebyl ušetřen toho, klást si každodenní existenční otázky a řešit svá každodenní dilemata. Jako každý jiný jsem zažíval své běžné starosti a radosti, maje svůj soukromý svět, ve snaze uchovávat v něm s pomocí Boží a svých blízkých jeho každodenní provoz a řád. Prožívání každodennosti by ale po mém soudu nemělo zakrývat elementární povahu tehdy vládnoucího režimu a dělat z procesu tzv. normalizace, jenž v roce 1969 vyhlásilo vedení Komunistické strany Československa v čele s Gustávem Husákem, jakousi normální životní situaci, která jako každá jiná situace měla své nedostatky a problémy, ale i svá pozitiva a výhody.
Místo, abych se zde sám pouštěl do argumentace, vycházeje ze své vlastní existenciální perspektivy a životních zkušeností, dovoluji si obrátit pozornost k tomu, co o totalitní každodennosti napsal v dubnu roku 1975 Václav Havel ve svém Dopise Gustávu Husákovi, a navrhnout, že právě v tomto textu a třeba ještě v několika Havlových dalších z této doby – namátkou v Moci bezmocných, 1978; v Děkovné řeči za Erasmovu Cenu, 1986; v eseji Příběh a totalita, 1987; v řeči zaslané u příležitosti u příležitosti mírové ceny německých knihkupců “Slovo o slově”, 1989, Všechny tyto texty jsou obsaženy v knize Václav Havel: Moc bezmocných a jiné eseje, kterou v roce 2012 vydala Knihovna Václava Havla.) – bychom mohli hledat elementární východisko ke společnému přemýšlení o této době, a zároveň tyto texty doporučit k četbě dnešním studentům jako zásadně důležité studijní materiály a dobová svědectví.
I když asi tyto texty jsou většině z vás, sečtělým lidem, dobře známy, prosím, přečtěte si je – jako jsem to učinil já, než jsem začal psát tento otevřený dopis – ještě jednou a znovu je promýšlejte v souvislosti s diskusí, kterou vám zde navrhuji. Pokusme se nalézt s jejich pomocí a skrze jejich kritické posouzení společnou řeč o společném problému, byť by se naše aktuální přístupy k němu jakkoli metodicky odlišovaly.
Co je vůbec jejich základním obsahem a společným jmenovatelem? Podle mého čtení je to zpráva o existenciálním zápase, který vede, člověk jako člověk – tvor mající smysluplnou řeč, jak říkávali staří, tvor nedokonalý, omylný, ale přemýšlivý a jsoucí si vědom své nezadatelné lidské důstojnosti – s nicotou: s jakýmsi čirým, dříve nepoznaným zlem (či spíše absencí dobra), ocitne-li se řízením osudu ve spárech totalitní moci. Toto zlo má , jak se Havel snaží ukázat, v principu stejnou povahu, ať už na sebe bere onu hrubě násilnou podobu, jíž naše národy zakusily v období stalinismu let padesátých; nebo se pouze maskuje pod vlajkou “státního socialismu” a působí ve formě onoho neviditelného totalitního vyzařování, jak tomu bylo za časů husákovské normalizace let sedmdesátých a osmdesátých. Jak se dělo při uskutečňování politiky “poučené z krizového období”, která československou společnost docela úspěšně konsolidovala tím, že každého jejího člena nutila, aby se – jako ti zatracenci v Dantově Božské komedii – vzdal veškeré naděje. Aby se prostě poddal, podepsal takové či onaké prohlášení a přizpůsobil se tehdejšímu způsobu vládnutí a každodenním lžím a manipulacím. Aby si klidně myslel doma své, ale navenek srovnal hubu a krok a “jenom” rezignoval na jakékoli samostatné přemýšlení o věcech veřejných a hledání pravdy v nich, na jakékoli své ideály a duchovní ambice.
Mimochodem, když jsem zmíněné Havlovy texty znovu pročítal, byl jsem překvapen, jak jsou i dnes jejich postřehy a otázky aktuální, jak i dnes rezonují. Jak mnoho je dnes těch, kdo se rovněž, byť žijeme v demokracii, cítí bezmocnými a hledají, často zoufalým způsobem, nějakou odpověď na to, co je tíží, přičemž žádná uspokojivá odpověď nepřichází a nepřichází. Jak jsou ve veřejném prostoru rozumné hlasy slyšet jen velmi málo, protože je neustále překřikují nejrůznější demagogové a tlučhubové.
Jádrem sporu je kontext uvažování o totalitarismu, do něhož je projekt Dějepis+ zasazen: pojetí evropských dějin 20. století. Onen příklad z učebniceSoudobé dějiny pro 9. třídy a víceletá gymnazia, totižobrázek z vesnické zabíjačky, kdy na háku místo prasete visí Milada Horáková, netřeba ani komentovat. Mluví sám za sebe a svědčí přinejmenším o necitlivosti a vkusu. Také v téže učebnici obsažený výklad sovětské kolektivizace zemědělství a pozitivní ocenění V. I. Lenina v její počáteční fázi, který konfrontoval s realitou ve svém nedávném článku v Týdeníku Forum kolega Michal Klíma, je dostatečně výmluvný. Jasně ukazuje, že – řečeno slovy Shakespearovými – “je něco shnilého v království dánském.”
Klade-li se otázka, co v Dějepisu+ chybí, zde je má odpověď. Není to jen elementární úcta k faktům, to jest historická akribie. Co tu prostě zcela postrádám, je jiný, zásadně důležitý rozměr – důraz na jinou gramotnost, než je ona gramotnost historická: gramotnost filosofická, dostatečně hluboký, a tudíž kritický vhled do kontextu politických idejí, které evropské dějiny 20. století na jejich křižovatkách formovaly a měly zásadní vliv na jejich tragický průběh. Právě to po mém soudu představuje klíčový problem, o kterém bych chtěl při nějaké vhodné příležitosti, na půdě Ústavu pro studium totalitních režimů, Knihovny Václava Havla či kdekoli jinde, se všemi zájemci diskutovat.
V úctě a s pozdravem
Martin Palouš