Tři lístky z památníku
Ta dávná debata se studenty gymnázia v poklidném lázeňském městě měla být setkáním nad poznatky, která po desetiletí analyzoval tým sociologů STEM. Přijel jsem na pozvání učitele společenských věd jako ředitel této neziskové organizace. Z běžné besedy se po chvíli stala živá diskuze. Společně jsme se zabývali názory občanů České republiky a hledali způsob, jak s nimi pracovat. Mezi diskutujícími obzvláště vynikala jedna studentka, její názory a zaujetí pro věc byly pozoruhodné. Po skončení setkání jsme s vyučujícím procházeli jednotlivé otázky a reakce. Mezi řečí mi sdělil, že ta vynikající studentka, na jejíž výkony a motivaci je hrdý, je vnučkou Petra Pitharta.
Tak to je: Petra Pitharta jsem tehdy „potkal“ jako prarodiče, během setkání s mladou generací. S mladými, kterým prý málo rozumíme a jimž není snadné předávat to, zač jejich prarodiče bojovali, za lásku ke svobodě a demokracii. Petru Pithartovi se to podle mého výborně podařilo. V rodině vše začíná, a právě tam to většinou bývá nejtěžší. V rodinném prostředí nemáme žádné poradce a mluvčí, záleží jen na nás, zda dalším generacím dokážeme své postoje a hodnoty předat. A to je můj první, obdivný lístek z památníku.
Veřejné angažmá Petra Pitharta je nepřeberně bohaté. Vzpomínám na naše četné diskuze nad zahraniční politikou prezidenta Václava Havla, kdy jsem jej jako šéf politického odboru Kanceláře prezidenta republiky přicházel do Senátu informovat o zamýšlených krocích prezidenta. Procházeli jsme spolu prezidentovy projevy, státní návštěvy a připravované akce. Dost času jsme strávili také nad domácí politikou, kde i tehdy bylo pořád co řešit a nad čím přemýšlet. Jeho mimořádný zájem o ústavu a ochranu ústavnosti, kterou si český Senát vzal jako odkaz a jako úkol do dalších let, mě již tehdy hluboce inspiroval.
Když jsem později působil jako velvyslanec v Paříži a připravovali jsme se na slavnostní otevření obnovené budovy ambasády na Martových polích, rozhodl jsem uspořádat slavnostní večer za účasti předních osobností naší země. Oslovil jsem Petra Pitharta, aby ve společnosti Christiana Ponceleta, tehdejšího předsedy francouzského Senátu, symbolicky přestřihl pásku. Petr Pithart pozvání přijal. Po skončení ceremoniálu si vyhradil čas na prohlídku obnovených prostor velvyslanectví. Přecházel z jedné místnosti do druhé a vše si pečlivě prohlížel. V prvním patře, kde byl sekretariát velvyslance, se zamyšleně usadil, hleděl z okna, pak vstal, prošel do okolní místnosti, znovu si sedl: Tak tady to bylo… tenkrát, když tu tatínek v konci šedesátých let býval jako československý velvyslanec ve Francii… A protože u našeho tehdejšího setkání nebyl žádný fotograf ani novinář, připojuji tuto osobní vzpomínku jako druhý lístek z památníku.
Do třetice chci zmínit slovo, jímž Petr Pithart tak brilantně vládne. Jeho schopnost zmocnit se složitých věcí a zpřístupnit je posluchačům je mimořádná. Nejen to. Když v roce 2019, u příležitosti 30. výročí pádu berlínské zdi, vystoupil v Rudolfinu společně s bývalým německým prezidentem Joachimem Gauckem, přinesli oba svá osobní svědectví ze zápasu o svobodu v našich zemích; ve slovech Petra Pitharta zaslechl jsem nanejvýš empatického mluvčího vzájemného porozumění a dialogu… Na mém třetím lístku je hluboký obdiv k osobnímu zaujetí a přesvědčení, jaké Petr Pithart vkládal do všech svých politických a společenských angažmá.
Přeji Petru Pithartovi radost z vykonané práce. Přeji mu zdravý neklid nad vším, co v naší společnosti ještě zbývá pojmenovat, a kde jej nanejvýš potřebujeme.