Co s tím naším „totalismem“?
(poznámky k aktuálnímu tématu)
I.
Máme tu jeden konkrétní, stále aktuální problém: jak označovat komunistický režim, který v našich zemích panoval v letech 1948-1989. Otázka je starého data, novou dynamiku dodalo debatě na toto téma založení státního Ústavu pro studium totalitních režimů. Podívejme se na několik víceméně nahodile sebraných dokumentů publicistického rázu.1
Tak například Petr Pithart říká v rozhovoru s Lidovými novinami (11. ledna 2008): „Mohu ukázat nejméně sedm pojmů, které renomovaní světoví politologové užívají k pojmenování posledních dvou dekád tohoto systému u nás. Všechny jsou samozřejmě jiné než ‚totalitní‘. […] Zlehčujeme pojem totalita a znevažujeme utrpení lidí, kteří pod tou totalitou opravdu trpěli v padesátých letech. Dvě dekády plné rezignace a cynismu, kdy už sami vládcové tomu nevěří, to přece není totalita. Totalitní režim určitým způsobem usiluje o vaši duši, chce, abyste se nejen určitým způsobem navenek choval, ale pošetile se domnívá, že vás k tomu přiměje nebo že vás převychová. Ty dvě poslední dekády byly přece charakterizovány tím, že oni úplně kašlali na to, co si lidi myslí. Věděli, že lidi předstírají, a byli s tím srozuměni.“
Petr Zídek věnuje otázce sloupek s výmluvným názvem „Zastaralá nálepka“ (Orientace LN, 19. ledna 2008): „Pojmy ‚totalitarismus‘, ‚totalitní režim‘ […] patří k veteši, která nám tu zbyla po studené válce. […] Zlatým věkem teorií totalitarismu byla 50. léta, kdy vznikla základní díla k tématu od Hannah Arendtové, Raymonda Arona a Carla Friedricha […]. Všechny tyto teorie jsou silně popisné: většinou se dají shrnout do nějakého seznamu rysů, které podle nich charakterizují ‚totalitní režimy‘. […] Problémy těchto vymezení jsou zřejmé: ‚dokonalý‘ totalitní režim, který splňoval zároveň všechna kritéria, se hledá jen obtížně. […] Do žádné z klasických teorií totalitarismu se rozhodně nedá nacpat komunistický režim v Československu v letech 1948-1989.“
Michal Pullmann, o něco později, se rovněž netají svou skepsí: „Lze ze skutečnosti, že v dochovaných pramenech doložíme totalitní ambice stranického a bezpečnostního aparátu, automaticky dovozovat, že totalitní byl celkově i režim? Jak máme porozumět tomu, že při bližším pohledu k aktérům nacházíme vše možné, jen ne totálně ovládnutou společnost?“2 – „[…] má-li mít pojem totalitní vůbec nějaký smysl, měl by nejspíše odkazovat k formám sociálních vztahů, které mají totální povahu – zcela ovládají, znehybňují a stírají veškeré rozdíly […]“3
Jako ozvěna z dávnější minulosti k tomu zaznívají slova Jana Tesaře (1977): „Evropské totalitní systémy jsou dnes natolik v úpadku (či, chceme-li: proces občanské emancipace v těchto zemích natolik v rozvoji), že je (pro naši dobu, pro tuto fázi vývoje) diskutabilní již samo používání tohoto termínu pro ně. Neboť totalitní systém, v němž takzvaný disident může povznést svůj hlas protestu, aniž by byl okamžitě umlčen, ztrácí svou totalitu, přestává již být totalitní diktaturou v pravém slova smyslu.“4
Uvedené doklady svědčí o tom, jak může pojem bezděčně sloužit ke zpochybnění skutečnosti, která jím měla být pojata (tedy jistým způsobem uchopena a pochopena). Na místo pojmu totalismus dosadí se určitá koncepce totalismu a pak se zkouší, dá-li se do ní konkrétní historická realita se vším všudy „nacpat“. Když se ukáže, že to nejde, zavrhne se nejen nevyhovující koncepce, ale i sám pojem – jako „veteš, která tu zbyla po studené válce“. Tím se věci, o kterou jde, jaksi mimochodem upře smysl, jejž by jí zavržený pojem mohl případně dát. (Podobně se často zachází například s pojmem „národ“.)
Snad ani netřeba připomínat, že pojem totalismu je mnohem starší než ony notorické koncepce totalismu (mnohdy mylně pokládané za „teorie“), o něž se mezi historiky vedou vleklé spory. Již ve třicátých letech začal se termín užívat v souvislosti s kritickou reflexí a prvními analýzami nacistického (a záhy též bolševického) režimu.5 Nejde tedy v žádném případě o relikt studené války, jak se domnívá Petr Zídek.
Abychom nezapřahali vůz před kobylu, vyjděme raději od „věci“ (dějinné skutečnosti, které se chceme dostat na kobylku) a pak se teprve ptejme, jaké slovní vehikulum by se nejlépe hodilo k vyjádření jejího smyslu. Můžeme se do omrzení přít o to, zda byl komunistický režim totalitární nebo spíš autoritární, či jaký název by si byl zasloužil v té které fázi svého vývoje, avšak nejdůležitější snad je, zjistit nejprve, zda u nás po celých čtyřicet let vládl politický systém jednoho typu, anebo zda se za tu dobu vystřídalo více režimů typově rozdílných (jak tomu bylo například v sousedním Polsku). Teprve potom má smysl dohadovat se o příhodných „nálepkách“.
Stojí tak před námi otázka kontinuity, resp. diskontinuity politicko-společenského uspořádání v daném časovém rozmezí. Otázka ta zaslouží si zvláštní pozornost zejména s ohledem na tendenci některých mladších historiků pojednávat období tzv. normalizace odtrženě od předchozího dvacetiletí: v jejich úvahách pohříchu chybí dějinný horizont zkoumaného jevu. „Normalizace“ přece nespadla s nebe, byl to začátek pozdního, v nejednom směru úpadkového stadia režimu, který už měl za sebou dvacet let existence. Jeho osudy v letech sedmdesátých a osmdesátých nelze korektně vykládat bez přihlédnutí k jeho předchozí historii.
* * *
V únoru 1948 se komunistická strana chopila veškeré moci ve státě a velmi rychle (díky pečlivé předchozí přípravě) vybudovala politicko-společenský systém, který v našich moderních dějinách představoval naprosté novum. Tento systém, který se oficiálně nazýval lidově demokratické (později socialistické) společenské a státní zřízení, trval zhruba čtyřicet let a jeho trvání rozdělil krizový rok 1968/69 zhruba na dvě poloviny. Spory se dnes vedou o dvě věci (které spolu ovšem úzce souvisejí).
Za prvé jde o jeho typologické zařazení: byla to “obyčejná” (někdo by snad řekl “normální”) diktatura, nebo to byla autokracie natolik specifického rázu, že je nutno hledat pro ni zvláštní označení? Není-li prozatím možné dosáhnout v této věci všeobecné shody, označme si tento typ režimu třeba písmenem X. Takový krok bude jistě pro každého přijatelný.
Za druhé se názory různí, pokud jde o jeho proměny v čase. Režim X trval příliš dlouho, než aby jeho tvářnost mohla zůstat po celou dobu neměnná: „novotnovská“ léta šedesátá se v mnoha ohledech liší od instaurační fáze poúnorové a jinou podobu zas dostává restaurační období „pokrizové“. Otázka je, zda se průběžně měnila sama identita režimu, tedy jeho bytostný charakter, stěžejní principy, na nichž byl zbudován. To se dá nejlépe zjistit tak, že se pokusíme určit, které jeho rysy přetrvávaly beze změny od začátku až do konce. Ukáže-li se, že tyto neměnné konstitutivní rysy, režimní „konstanty“, jsou strukturně provázány natolik, že vytvářejí organický celek, můžeme z toho zajisté usuzovat na kontinuitu systému, v němž nám bylo po čtyři desetiletí žít (kontinuitu jen dočasně narušenou krizovým obdobím na sklonku let šedesátých). Bude to zároveň blahodárný, ozdravný krok zpět od klasifikačních fines k věcem, které tu jsou, abychom je poznali.
Ale i když v otázce názvu, resp. typologického určení režimu X nedojdeme k všeobecné shodě, nebude to žádná pohroma. Nejde nám přece primárně o to, abychom si režim X zařadili do nějaké typologické přihrádky. Jde o to, abychom co nejlépe poznali jeho bytostnou povahu, jeho konstitutivní principy, jakož i taktické, operační prostředky, jimiž se udržoval.
* * *
Chceme-li nezaujatě posoudit, do jaké míry pojem „totalismus“ skutečně vystihuje celkovou povahu režimu X, musíme jasně stanovit, za jakých podmínek ho lze užít ve vztahu k dějinné skutečnosti, kterou se snažíme poznat. Podmínky jsou přinejmenším dvě:
1) Nebudeme brát daný výraz jako deskriptivní termín, který by odkazoval k faktickému stavu věcí, nýbrž jako označení ideálního typu (jak to činíme při klasifikaci politických režimů vůbec).
2) Nebudeme raison d‘être pojmu předem vázat na určitou koncepci (či „teorii“, chcete-li), vědomi si toho, že nevyhovující koncepce nemůže sama diskreditovat pojem jako takový.
Je tu ovšem třeba vzít v úvahu mnohokrát formulované námitky proti „totalismu“. Pojmu je vytýkána zejména hodnotová zatíženost. Je prý beznadějně kontaminován mnoha emocionálními a ideologickými předsudky; až příliš často bývá polemicky zneužíván; slouží namnoze jen k vyjádření morálního a/nebo politického postoje. – Do jisté míry je to vše daň za úspěch, s nímž koncept pronikl do politické publicistiky a veřejné rozpravy: v tomto typu diskursu se zvláště snadno uplatňují pragmatické aspekty jeho užívání.6
Dalším handicapem je skutečnost, že v odborné literatuře (od filosofie přes politologii až k sociologii, případně i historii) se k dotyčnému pojmu postupně navěsilo tolik různých koncepcí a interpretací, až to v důsledku téměř znemožňuje dobrat se všeobecně přijatelné definice.
K tomu je nicméně záhodno hned poznamenat, že obě překážky – téměř nevyhnutelné hodnotové zatížení a chronické potíže s přesným vymezením – stejně tak vyvstávají u pojmu „demokracie“, a přece se ho nevzdáváme.
* * *
V kterých oblastech bádání může se pojem totalismu nejspíš uplatnit? Jistě může prokázat platné služby v politické filosofii nebo politologii (kde ovšem bude třeba bedlivě rozlišovat různé druhy či odrůdy fakticky uskutečněných totalitních systémů a rozmanité jejich vývojové fáze). Pro historický výzkum se však, nutno přiznat, příliš nehodí. Historik se nezabývá (nebo by se aspoň neměl primárně zabývat) ideálními typy, abstraktními schématy, obecnými vzorci a podobnou logicko-filosofickou „veteší“; jeho zájem platí především konkrétním událostem, procesům a situacím, oné proměnlivé materii dějin, kterou jest mu poznat a pochopit. Jistěže se přitom neobejde bez abstrakce a zobecňování, tyto postupy však mají své místo až na konci, nikoli na začátku jeho práce. Není tedy divu, hledí-li historik přinejmenším skepticky na výkladové možnosti, jež skýtá pojem totalismu. Ale vždyť mu jej nikdo nevnucuje! Bylo by ostatně podezřelé, kdyby svou interpretaci dějin zakládal na nějakém typologickém konceptu…
II.
Jsou tři hlavní argumenty, jimiž se dnes zpochybňuje totalitní charakter režimu X po roce 1969 (někdy už po roce 1956). Zasluhují pozornost ne jako součást klasifikačních půtek, nýbrž proto, že se v nich tematizují jevy povýtce dvojznačné či dvojsmyslné, jež navozují řadu otázek nad celým obdobím komunistické nadvlády u nás, tedy i nad její fází instaurační, kde se o totalitní povaze režimu většinou nepochybuje. Tyto fenomény, dosud jen málo (nebo aspoň ne dostatečně) prozkoumané, představují aktuální výzvu pro další historické bádání.
Nejprve stručně uvedeme jednotlivé argumenty a poté ke každému připojíme několik poznámek.
1) „Normalizační režim již společnost nemobilizoval“, ergo: nešlo o režim totalitní. Argument vychází z předpokladu, že
a) režim X v době své mladosti společnost skutečně mobilizoval;
b) schopnost „mobilizace společnosti“ patří k nezbytným atributům totalismu.
2) Argument lze shrnout do dvou tezí (vypůjčíme si k tomu formulace Petra Pitharta, uvedené na začátku této stati): „když už sami vládcové tomu nevěří, to přece není totalita“ a „totalitní režim usiluje o vaši duši“. Tedy: odumřela-li víra v komunistický projekt nové, spravedlivé společnosti („zářné zítřky“), nedá se hovořit o totalismu.
(Aplikováno na moderní zdůvodnění instituce vězení, podle něhož je to zařízení, které má za cíl nápravu odsouzence: přestane-li se věřit v možnost nápravy, nejde už o vězení.)
3) Zjištěný fakt „lidové podpory“ protiřečí totalitní povaze režimu; pro tento „paradox“ nemá „teorie totalitarismu“ žádné vysvětlení.
Argument nejslabší: vychází z problematického předpokladu, že totalismus může být definován pouze dichotomicky, a to v pojmech „všemocný stranický aparát“ versus „bezmocná, atomizovaná společnost“, a jeho podstata že spočívá výlučně v brutálním útlaku bezbranných občanů. Samozřejmě že toto žádná „teorie totalitarismu“ neříká; takováto definice by odpovídala spíše tradičnímu pojetí „tyranie“. Navíc se tento argument dostává do sporu s argumentem č. 1: k čemu by totalitní vládce mobilizoval společnost, ne-li k podpoře svého panování?
Mobilizace společnosti
„Mobilizace“ je ohebné slůvko významu dosti neurčitého, jeden z mnoha výrazů politicko-sociálního jazyka, jež dostávají přesnější smysl teprve v určité konkrétní souvislosti. Bez patřičného kontextového zapojení lze s tímto slovem nakládat se značnou libovůlí a představovat si pod ním různé věci. Položme si tedy otázku, koho a jak „mobilizoval“ náš režim X po roce 1948.
Jistě mobilizoval část mládeže: to byly ty příslovečné „modré košile“, také se často mluví o „svazácké generaci“. Z té se stal přímo literární topos; mnohem méně se už připomíná fakt, že jiná část téže generace byla bez milosti smetena do „propadliště dějin“. Setrvačně se pohříchu stále přičítá větší historická váha nadšeným svazákům a jejich pozdějšímu prozření, než jejich proskribovaným vrstevníkům, kteří mohli mluvit o štěstí, jestliže unikli kriminálu (máme vůbec spočítáno, kolik dvacetiletých bylo tehdy uvězněno?). – Rozvrácené životy, zničené profesní vyhlídky, zmařené talenty: bylo toto téma náležitě historicky zpracováno?
Již koncem padesátých let bylo zřejmé, že Strana svůj „boj o mládež“ prohrála. („Normalizační“ svazáci – SSM – historie se vrací jako fraška.)
Mobilizace určité části dělnictva byla bezpochyby nezbytnou podmínkou pro samo nastolení a upevnění režimu X (závodní rady, lidové milice, zmanipulované odbory, později fenomén „údernictví“ atd.).
Avšak: pokušení generalizace, podobně jako u mládeže. Větší část dělnictva byla spíš obalamucena než zmobilizována, a prohlédla patrně dříve (1953!) než mnozí intelektuálové. (Leccos nasvědčuje tomu, že odpor proti striktnímu prosazování „vedoucí úlohy“ strany se v prostředí průmyslového dělnictva začal šířit dříve a silněji než v jiných sociálních vrstvách.)
Jak dlouho a nakolik vůbec dělnictvo podléhalo oficiálnímu mýtu o „vládě proletariátu“? Víme, že nakonec strana v „boji o dělníka“ také prohrála. Kdy to začalo být zřejmé?
Autenticky leninský poměr k dělnictvu: nesvéprávná masa, kterou je třeba vychovávat; vést „pracující“ k tomu, aby si uvědomili, jaké jsou jejich objektivní zájmy. Za zvláštní pozornost přitom stojí
– represe proti „nepoučitelným“ (dělničtí socdemáci atd.);
– pozoruhodně vysoké procento dělníků z celkového počtu persekvovaných a mezi poúnorovými uprchlíky (viz paměti Václava Černého, práce Kaplanovy ad.).
Ve skutečnosti strana dělníky spíše korumpovala: oloupivši je o tradiční nástroje sebeuvědomění a společenské emancipace (nezávislé odbory, autonomní tisk včetně polygrafických závodů, finanční ústavy, dělnické spolky, družstva atd.), poskytla jim náhradou takové vymoženosti jako podnikovou rekreaci, bezplatné lázně, vánoční kolekce atp. – Podle obecného vzorce: práva zrušena, místo nich udělovány vymoženosti (těm, kdo si je zaslouží: poslušnost a „poctivá práce ve prospěch socialismu“).
Následky stranické kurately: ztráta stavovské cti, úcty k řemeslu, hrdosti na dobře vykonanou práci.7
Mobilizace rolnictva? Mluvit takto o násilné „kolektivizaci“ (jen velmi povrchně legalizovaném bezpráví), to by bylo laciné ironizování. Autenticky by se to slovo dalo užít snad jen v případě venkovské spodiny (rozlišovat od „chudiny“!). Zpracováno v literatuře a filmu; ale co historiograficky?
Ke změnám v mentalitě venkovanů viz Škvoreckého Máselnou Lhotu: z četby Miráklu se člověk poučí víc než z deseti sociologických traktátů.
Bilance ztrát je drtivá. Co se podařilo zničit: vztah k půdě a krajině, rodovou tradici selství, autochtonní kulturní život na venkově… Rolníci se stali pracovníky v rostlinné a živočišné výrobě, korumpováni lákadlem konzumního stylu života.
Regenerace české a moravské vesnice? Běh na dlouhou trať, v cestě stojí nejen následky totální kolektivizace, ale navíc i zpackané privatizace z let devadesátých. V médiích nalézají tyto revitalizační snahy dodnes jen minimální ohlas, v obecném povědomí přežívá někdejší oficiální obraz našeho rozoraného a přeoraného venkova v podobě „normalizačních“ TV seriálů a falešných idylek à la „vesnička má středisková“.
Mobilizace intelektuálních vrstev? Snad jen v mladé generaci (kategorie svazáků).
Víra
Bezpečně zjištěný fakt: konsolidovaný režim X se může dlouhodobě držet, i když se „víra“ a „nadšení“ vytratí. Proč je to možné? Zřejmě proto, že víra v ideály (ať už „socialismu“ či „vědeckého komunismu“) nepatří k jeho konstitutivním principům. Byla vůbec předpokladem jeho instalace?
Zpravidla se považuje za dokázané, že samo nastolení totalitní diktatury se neobejde bez nějakého „masového hnutí“. Diktátor se dostává k moci na hřbetě zfanatizovaných davů.
– Jak tomu bylo v případě režimu X?
Od samého začátku – hojná úroda „ředkviček“ (ostatně, houfné převlékání kabátů nastalo již 1945). Strana je ochotně přijímala do své náruče: viděla v nich (nejspíš právem) spolehlivější služebníky než ve „věřících“ idealistech; škraloup z protektorátu nebyl na závadu (spíše naopak). Fenomén ředkviček by si zasloužil zevrubné prozkoumání – bylo již provedeno?
Význam „víry“ pro konstituci a trvání režimu X bývá namnoze přeceňován.
„Totalitní režim usiluje o vaši duši“ (Pithart). Oficiální řeč mluví přesněji: jde o přeměnu vědomí. Cílem nebylo obracet lidi na nějakou „víru“, nýbrž získat absolutní moc nad nimi. Straničtí šéfové nebyli žádní misionáři, nýbrž specialisté na dobytí (a udržení) moci. Nezapomínejme, že všichni chodili do školy k Leninovi.
U jakéhokoli druhu režimu či vládní formy považujeme za samozřejmou pravdu okřídlené slovo o tom, že moc korumpuje (a absolutní moc korumpuje absolutně) – jenom v případě komunistické moci jsme ochotni přimhouřit oči a vidět polehčující okolnost v ušlechtilosti deklarovaných cílů.
Je tak důležité, zda budovatelé režimu, usilujíce o monopol moci, opravdu věřili v oficiálně proklamovanou doktrínu?
Tři hlavní mocenské prostředky režimu X:
– indoktrinace (prostředek sice důležitý, ale nejméně spolehlivý);
– represe (nikoli živelné, nýbrž vždy přesně cílené na nervová centra společnosti);
– korupce (na kterou se často zapomíná).
Budovatelé režimu X byli vesměs kovaní pragmatici a realisté: o „víře“ a „nadšení“ lidu si nedělali iluze, více sázeli na zkorumpovatelnost klíčových sociálních skupin. Systematicky byli korumpováni nejen dělníci, ale i novináři a spisovatelé: vzata jim svoboda tvorby a publikace, náhradou poskytnuty hmotné statky a výsady (symbolizované dobříšským zámkem). Vzdělancům pak akademické prebendy (Mukařovský, Havránek etc.).
Represe nejdřív ochromí byť i jen latentní vůli k odporu a zastraší obyvatelstvo natolik, že nadále postačí pouhý existenční nátlak. Ten pak spolu s korupcí zjedná vládcům trvalejší podporu (strach ze ztráty dobrého bydla nebo jen různých, třeba i drobných, materiálních „výdobytků“).
S takovýmto know-how vskutku není divu, že restaurace režimu X proběhla tak snadno a rychle. Při zpětném pohledu se však ukazuje, že úspěšná restaurace nesla v sobě již od začátku zárodek pozdější degenerace. „Normalizátoři“ si možná neuvědomovali, že i pro ně platí okřídlené slovo „dvakrát nevstoupíš do téže řeky“. Historie se do jisté míry opakovala, ale na změněné scéně a v jiných mezinárodních kulisách. Vyšla z toho tragikomická fraška. Devastační důsledky pro národní kulturu a mentalitu byly ovšem děsivé a pociťujeme je namnoze dodnes.
„Když už sami vládcové tomu nevěří, to přece není totalita.“ – Proč bychom měli předpokládat, že prvotní gottwaldovská parta byla prosta všeho cynismu?
I ve vládnoucí elitě komunistické strany lze studovat fenomén „víry“, samozřejmě. Ovšem je mnoho druhů víry; dlužno diferencovat, nazírat předmět zkoumání v jeho zvláštní „dialektice“:
– nezištná víra v ideál;
– pragmatická víra ve vlastní povolanost (povolanost „vědoucích“) vládnout neuvědomělým masám, ukazovat jim, co je v jejich „nejvlastnějším“ zájmu, přinutit je k obětem pro jejich vlastní dobro;
– víra tučná, dobře honorovaná, zejména možností dopřávat si buržoazního přepychu (konfiskované vily, speciální zásobování luxusním zbožím, konzum zakázaných západních filmů atd.).
K životnímu stylu a mentalitě stranických šéfů existuje spousta dokumentů – otázka je, jsou-li dostatečně vytěženy.
Lidová podpora
Obecně vzato, „lidová podpora“ není žádný argument proti totalismu, spíš jeden z jeho podstatných znaků. Paradox v tom může vidět jen někdo, kdo si ony klasické „teorie“ totalismu pořádně neprostudoval. Zjevná slabost třetího argumentu však nemění nic na tom, že se tu navozuje zajímavá otázka, nad kterou stojí za to se zamyslet.
Jak tomu konkrétně bylo s „podporou lidu“ v případě režimu X? Nechceme-li mluvit jen tak do větru, musíme diferencovat. Především je třeba rozlišit podporu aktivní a podporu pasivní.
Aktivní podporu lze zaznamenat zvláště v instaurační fázi režimu. I zde je však zapotřebí diferencovat a vidět situaci kontrastně, v napětí dobových protikladů:
– svazácké nadšení (modré košile); leč proti tomu: „ztracená“ generace vyakčněných studentů a vůbec mladých lidí, kteří v sobě patřičné nadšení neshledali;
– ukojená závist neschopných, líných, netalentovaných frustrátů; sed contra: ostrakizace lidí schopných, pracovitých, vzdělaných, pokud nesplňovali kriteria „politické spolehlivosti“ („neměli kladný poměr…“);
– idealistické přitakávání „pokrokových nestraníků“ mezi intelektuály; sed contra: nelítostná decimace elit vědeckých, filosofických, uměleckých, pokud jim jejich přesvědčení, resp. svědomí přitakávat nedovolovalo.
Proti budovatelskému nadšení prvních let stojí pak pasivní podpora v podobě apatie či existenčním nátlakem vynuceného konformismu, zejména ve fázi restaurační (chození do průvodů, k volbám, podepisování nejrůznějších prohlášení loyality atd.).
Bylo by však velkým omylem vidět tuto pasivní podporu rezignovaného, zlhostejnělého obyvatelstva jako něco, co se rozmohlo až v období restaurace po roce 1969. Ve skutečnosti se tento svérázný „konsensus“ začal ve společnosti šířit již ve druhé dekádě komunistického panství. Výmluvné svědectví o tom podává roku 1978 Zdeněk Mlynář ve vzpomínkové knize Mráz přichází z Kremlu (Praha 1990, s. 60):
To, co se mi tehdy [koncem padesátých let – pozn. P. F.] jevilo jako souhlasné přijetí poměrů, bylo mnohdy ve skutečnosti jen rezignací lidí, unavených léty stalinského násilí. Když po roce 1956 toto násilí polevilo, lidé to uvítali a vynaložili všechno své úsilí, aby si zařídili lépe svůj soukromý život. To, co se jevilo jako poklidná idyla, bylo mnohdy východiskem z nouze. V situaci, kdy jakákoli kritická angažovanost ve sféře společenských a politických problémů se většině lidí jevila jako beznadějná, byl i opoziční tlak v této sféře opravdu poměrně slabý. Potlačené zájmy, potřeby a názory lidí však zůstávaly pod povrchem […].
To by se dalo (mutatis mutandis) takřka doslova převzít jako popis společenských poměrů v letech „normalizačních“, avšak Mlynář takto zpětně nahlíží situaci kolem roku 1960… A jde ve své reflexi ještě dál, když bez obalu praví:
Spokojenost „průměrného občana“, který už vlastně občanem být přestal a z veřejného, občanského života se stáhl do světa svých soukromých zájmů a potřeb, [byla] oporou totalitní politické diktatury. Tento „průměrný občan“ se svými potřebami a zájmy, diktaturou již redukovanými, je jejím kýženým produktem: uznává ji za tak nezměnitelnou, že se jí plně přizpůsobil, a svým deformovaným životem ji tedy už i podpírá a umožňuje (podtrhl P. F.]. Diktatura ho potřebuje, neboť koneckonců právě na ni tento „průměrný občan“ pracuje. Proto ho diktatura „průměrně“ sytí, šatí, baví státní televizí a pečuje o jeho zdraví.
Těžko si představit výstižnější, plastičtější obraz oné „lidové podpory“, které se těšil režim X po největší část své dlouhé existence! Jak bledě a neživotně proti tomu vyznívají povšechné spekulace o konsensu, participaci či „předpolitickém akceptování socialismu“, jimiž nás častují profesionální historikové vystupující s nárokem na revizi všeho dosavadního bádání v této oblasti. Snad si přitom (doufejme) ani neuvědomují, že v podstatě přejímají floskule dobové oficiální propagandy, která vydávala „každodenní poctivou práci drtivé většiny pracujících“ za důkaz „plné důvěry ke straně, k její politice“, za výraz „opravdové jednoty strany a lidu“.
Poznámky:
- Někdy se z takových publicistických střípků dá vyčíst více, než ze systematického pojednání (jako třeba v případě P. Pitharta, srv. in: Soudobé dějiny XVI (2009), č. 4.
- Dějiny a současnost, č. 12/2011, str. 15.
- Dějiny a současnost, č. 4/2012, str. 14.
- TESAŘ, Jan: „Totalitní diktatury jako fenomén 20. století a možnosti jejich překonání“, in: Co počít ve vlkově břiše (Práce o vytváření struktur občanské společnosti 1968-1980), Praha 2018.
- Můžeme se s ním setkat i v dobové české publicistice, např. v Peroutkově Přítomnosti, z níž pro zajímavost citujeme: „Ony podlosti, jimiž totální stát naléhá na lidskou duši, byly v sovětském Rusku hotovy a vybudovány dávno dříve, než také jinde se začalo nadouvat totalitní myšlení. Protesty proti totalismu měly začít už před dvaceti lety,“ píše Peroutka v r. 1937, k dvacátému výročí Říjnové revoluce. „Lenin je pravým vynálezcem oné totality, která z duševně bohatého evropského člověka, jak jsme ho znali, chystá se vysát všechno, co přesahuje úmysly nebo chápavost jedné politické strany. […] Nesvobody v sovětském Rusku není o nic méně než v carském. Spíše se zdá, že více, neboť carismus to naprosto nepřivedl v totalitních snahách tak daleko.“
- Jak je tomu ostatně u mnoha dalších pojmů, viz např. fašista / fašismus, bolševik, antikomunismus, pravičák / levičák, ale i demokracie, socialismus atd.
- Po dvaceti letech od nastolení režimu X si to muselo přiznat i stranické vedení – viz Akční program KSČ z dubna 1968: „Český a slovenský dělník a rolník byl vždy proslulý svým fortelem, dovedností, tvůrčím přístupem k práci. Direktivní způsob řízení ovšem způsobil, že nová generace jen zčásti tyto vlastnosti převzala od generací starších. Místo pocitu uspokojení z dobře vedeného a dobře se dařícího díla se rozmohla častá lhostejnost, mechanické plnění úkolů, rezignace nad situacemi způsobovanými nekvalifikovaným, neiniciativním řízením.“