Intelektuál ve městě
Intelektuál do politiky nepatří, říkalo se v devadesátých letech minulého století. Není to nic pro něho, protože v politice ztrácí sama sebe. Politika, kde intelektuál musí odhodit své věčné pochybování a musí jednat, i když třeba přesně neví jak, totiž mění perspektivu, zužuje výzor, svazuje krátkodobými potřebami volebních období a průběžného skládání účtů. Intelektuál, omezován navíc praktickou výkonnou odpovědností, pak ztrácí rozhled a odstup, což jsou dva nástroje, které ke své práci potřebuje skoro ze všeho nejvíc a za co je také společností, která si tento luxus dopřát nemůže, nejčastěji oceňován.
Intelektuálové se do politiky derou jen ve výjimečných chvílích, vžilo se v českém prostředí, a to tehdy, když „normální“ politici nejsou, třeba když se hroutí jedna obrovská říše (viz Masaryk a Rakousko-Uhersko) nebo když se celá předchozí politická garnitura zdiskreditovala, jako tomu bylo po pádu komunismu v Čechách, kdy se lídrem revoluce a později i hlavou státu stal dramatik Václav Havel. Havel byl ale příkladem veřejného intelektuála, který se v prostředí politiky pohyboval jako ryba ve vodě. I toto jeho podobojí talentů, které tak rád střídal, bylo ale chápáno (a to správně) jako výjimka potvrzující pravidlo. I proto se Havel mohl stát symbolem, jehož působení na společnost mělo především mytické, tedy i nutně předvádivé dramatické vrstvy.
V postavě Petra Pitharta, který se „po revoluci“ stal načas českým premiérem a později v předsednické a místopředsednické funkci působil šestnáct let v Senátu, se intelektuální typus v politice projevuje v mnohem krystaličtější podobě. Pithart se i v kreslených vtipech stal figurou až příliš rozvážnou, pochybující a zvažující, což se do politiky přece vůbec nehodí. Na takové hlouposti, jako je myšlení, tu není čas. Politika je akce: co na tom, že by měla být akcí promyšlenou a sebe-vědomou, tedy akcí, v níž je jednajícím minimálně v základní představě jasné, k čemu zvolené jednání může vést, jaké dopady může mít. Právě tímto se intelektuál Petr Pithart příliš často trápil, na rozdíl od jiných, kteří politiku pochopili a dodnes chápou jako divokou jízdu na draku zvaném popularita, která nezná nic jiného než závratné „tady a teď“.
Pithart se vždy trápil tíhou času. Nejprve minulostí, proto se také jako jeden z mála (prakticky jediný) pustil do politicko-intelektuální reflexe českých krizových let, nejprve roku 1968, potom zlomu roku 1989. V této analýze byl jako aktivní účastník kritický také sám k sobě. I to je v českém prostředí naprosto výjimečné. Stále velmi živě vzpomínám, jak mi v televizním rozhovoru s jistým smutkem přiznal, že „Václav Klaus vyhrál“. „Byl prostě lepší, uměl tu politiku líp,“ řekl smutně, zároveň velmi otevřeně Pithart. Kdo z dnešních politiků by byl něčeho takového schopen? – přiznat vítězství soupeři, kterého opravdu nemáte rádi, protože ztělesňuje vidění světa, jemuž nehovíte a hovět nechcete.
Nemám to slovo rád, připadá mi pošpiněné a dávno významově setřelé, nejčastěji používané jako kýč, jako prostředek zaručeného morálního či uměleckého sebedojetí (poctivý film, poctivé řemeslo). U Petra Pitharta je ale to slovo „poctivý“ najednou zcela na místě. Sedí a ani se nehne, je přesné, morálně i intelektuálně, a na nějaké sebedojetí není ani pomyšlení. Snad trochu na ten vracející se smutek, protože takových lidí, kteří by si tento odznak výtečnosti mohli k sobě bez pochyb připnout, se nějak nedostává.
Petr se stále nepřestává stavět proti zabedněnosti a nemyšlení, proti neochotě se měnit, a naopak proti až přílišné ochotě zavírat se před druhými a jinými v teple domova. Stále mu jako veřejnému intelektuálovi v politickém důchodu leží na srdci stát jakožto res publica, popíraje tak úvodní lidovou poučku, dle níž intelektuálové do politiky nepatří.
Nikoli: intelektuál musí být neustále na agoře, v centru polis, bez toho je pouhým meditujícím vševědem. Filosofie a myšlení vůbec, jak víme od Platóna, není transcendentní věda pěstovaná za hradbami města, nýbrž interaktivní sociální činnost, jejíž vlastní místo je mezi lidmi, „ve městě“. A o to město (polis) se pak intelektuál – tak jako Petr Pithart – musí ve městě (veřejně) prát.
Znamená to samozřejmě častokrát prohrát, a mnohokrát se plést, cesta sebe-poznání, osobního a společenského, je ale už taková, série propadů, pádů a náhlých vzmachů, což se na porevolučních osudech Petra Pitharta dalo sledovat skoro v přímém přenosu. Ve všech těch figurách to však byl vždy on sám. Proto také s odstupem jinak a snad i mnohem lépe chápu jeho osudovou větu, kterou před sedmi lety vyslovil u sklenice vína. „Přichází zase doba, kdy každý z nás bude muset ukázat, kde a na čem stojí, kdo je. Přijde už brzy.“
Ta doba už přišla. Jen se postavit a stát. Snad ne daleko od míst, kde stojí Petr Pithart…