Co by asi Masaryk šeptal Benešovi do ucha…
„Pane Pitharte, včera dávali v televizi rozhovor, který s vámi vedli ve vaší pracovně na fakultě, a já tam za vámi na stěně uviděla ten obraz! Portrét pana presidenta Masaryka. My ho máme doma taky, vůbec ale nevíme, jak se u nás octnul, a léta pátráme, kdo je jeho autorem…“ Starší, inteligentní paní mně tehdy volala z menšího města na Moravě: „Abyste rozuměl, pane docente, ten samý obraz měl ve své pracovně prezident Beneš na té známé fotografii, když podával ruku Gottwaldovi, jako že ho pověřuje sestavením nové vlády. To bylo toho 25. února v osmačtyřicátém, jak se komunisti dostali k moci… Zahlédla jsem ten obraz několikrát v dokumentárních filmech o Únoru. A pak až včera, ve vaší pracovně na fakultě… Jak se k vám dostal? Co o něm víte? Co si o něm myslíte? Vždyť ta fotka s Masarykem v pozadí jakoby pečetí, schvaluje, co se v tu chvíli děje – že se demokracie bez boje vzdává…“
Tu fotografii Beneše s Gottwaldem jsem taky viděl mnohokrát, v kině nebo v televizi, často ji ukazují. Neprohlížel jsem si ji ale nikdy předtím s lupou… Snímku dominují dvě historické figury, Beneš a Gottwald, v rozhodujícím okamžiku našich novodobých dějin, a pak jako by tam byl ještě někdo třetí, jen nejasně přítomný v pozadí… Velký portrét Tomáše Garrigue Masaryka! Ten, který mám taky!
Nespojil jsem si, že ten portrét TGM v pozadí fotografie Beneše s Gottwaldem je ten samý, jaký jsem kdysi dostal k narozeninám. To jsem byl předsedou vlády České republiky. Bylo to 2. ledna 1991 a mně bylo padesát. Dal mi ten obraz místopředseda „mojí“, tehdy už roční vlády František Vlasák, o hodně starší, než jsem byl já; měl jsem ho rád jako tátu, měli jsme se rádi vzájemně…
Tak tedy:„Vážená paní, budu pátrat, zavolám…“, zavolal jsem zpátky té milé paní z Moravy.
Hanba mě fackuje. Důkladně jsem si ten obraz darovaný Františkem Vlasákem nikdy neprohlédl; když jsem jím byl obdarován, myslel jsem, že je to nějaká z grafik od Maxe Švabinského, který přece Masaryka portrétoval. Měl jsem tehdy z daru velkou radost, taky že byl krásně zarámovaný. Františka jsem se ale na jeho autora nezeptal, nebo si to už nepamatuju… A František Vlasák už dávno není mezi živými.
Konečně si obraz – mám ho na čestném místě na pozadí svých knih – pořádně prohlížím, centimetr po centimetru: litografie, 29 x 21,5, od Švabinského ovšem není. Ale pak od koho? Malířův podpis nejsem s to z obrazu vyčíst. Ve vyhledávači Google je k obrazu uvedeno:autor neznámý.
Co mě mimo jiné zajímá, proč právě tenhle Masarykův portrét měl Beneš u sebe na Hradě. Portrétovali přece Masaryka také jiní, Švabinský především a třeba ještě Vojtěch Hynais, později Svolinský, známý je fotografický portrét Drtikolův… /Z nepsaných letopisů Charty 77 vyjímáme vzpomínku na malíře a historika umění Josefa Císařovského, 1926-2017, který nepublikovaně – jak jinak, coby signatář Charty –, v souvislosti se svou knihou o sochaři Otto Gutfreundovi, dával dohromady komentovaný a legendami opatřený seznam všech výtvarných zpodobení TGM : příběhy pomníkových instalací Masarykových sochařských zpodobení v českých, moravských i slovenských městech, v poukázání na sochu Guttfreundovu v Poděbradech, sochu dvakrát strženou a roztavenou, představovaly „případovou studii“ o tom, jak totalitní režimy nakládají s hmotnými připomínkami paměti. – pozn. ed./
Volám do Národní galerie. Dámu, ke které jsem se protelefonoval, anonymizované autorství Masarykova portrétu zaujme. Že prý zavolá. Volá za pár dní, zjistila zatím tohle: autorem portrétní litografie TGM je prý rakouský sochař, hebrejského příjmení, víc že o něm neví, dílo je z poloviny 30. let minulého století. Visí – kromě toho, že by tedy mělo být na Hradě – ještě taky v přijímacím salonku jeruzalémského primátora. Proč zrovna tam, nezjistila.
Zkouším si to dát dohromady: Masaryk byl v Palestině prozíravě už v roce 1927, na tehdy ještě britském mandátním území, kde až za jednadvacet let, 14. května 1948, vznikne stát Izrael… Souvisí to nějak? Veškeré stopy po autorovi litografie mizí ve 30. letech – stihnul se vůbec vystěhovat do Země zaslíbené?
Na Hrad jsem nevolal, byl tam v té době ještě Miloš Zeman. Volám ale té paní na Moravě, vzrušují ji ta dosavadní zjištění, ale pointu – vysvětlení, souvislosti, kontext… stále nemáme. Existují jenom ty čtyři zatím identifikované litografické otisky, nebo visí někde další?
Teď mám tu známou fotografii Jiřího Rubliče znovu před sebou, je na obálce loňského dvojčísla 42-43 revue Securitas Imperii, vydávané Ústavem pro studium totalitních režimů. Když se na fotografii sami pořádně podíváte, vypadá to, jako by se Masaryk z obrazu k Edvardu Benešovi natáčel a snažil se mu při tom osudovém okamžiku na poslední chvíli ještě něco zašeptat, v okamžiku, kdy už stávající prezident podává designovanému předsedovi vlády ruku…
Ne, nic mu nešeptá. Nejsem přece spiritista. Masaryk byl tehdy devět let po smrti. Ale – co kdyby? Traduje se, že když se někdy koncem září 1938 ptali Masarykova syna Jana, tehdy velvyslance v Londýně, co by asi na to všechno nadělení kolem mnichovské krize řekl jeho otec, odpověděl slovy, jež zdají se svou moravskoslováckou dikcí být autentická: „Tož budeme sedlat.“ Bralo se to tak, jako by to Masaryk vzkazoval z hrobu. Tedy že se máme Hitlerovi bojovně postavit. Beneš na to měl tenkrát jiný názor. Naopak misí, kterou pověřil ministra Nečase, vzkázal do Paříže, tajně a o své vůli – což podle platné československé ústavy dalo se kvalifikovat jako velezrada, neboť učiněno bez souhlasu parlamentu –, jak rozsáhlou nabídku v odstoupení československého pohraničí Německu, a tedy změnu stávajících hranic mohli by francouzský a britský ministerský předseda při jednání s Hitlerem nabídnout, a ulehčit tak případně svému svědomí.
Opakoval by Masaryk ta svá, dále tradovaná slova o sedlání koní do boje také 25. února 1948? Něco jako: „Milý Beneši, co vás to napadá, tu demisi našich ministrů přijměte, vždyť je jich po dnešním ránu už čtrnáct, ne dvanáct jako včera. To znamená, že máte větší polovinu vlády za sebou! Vláda tím prostě padla! No, a tedy hned vypište volby! Komunisti je určitě nevyhrají!“ Jako Benešovu mentorovi by taková Masarykova slova příslušela, Beneš je ale, zdá se, nezaslechl.
V roce 1938 stál proti našemu demokratickému zřízení válkychtivý Hitler. V roce 1948 to byl puč, po kterém komunisté, ovládaní Kremlem, získali neomezenou moc, aby v zemi rozpoutali nevídaný teror. Vláda v únoru 1948 nepadla, byla Gottwaldem v uspokojivém počtu ministrů doplněna a 11. března potvrzena Národním shromáždění. V poměru 230: 0. Nenápadná čísla, což? Dvě stě třicet pro, nikdo proti. Nikdo se nezdržel hlasování! Co zbytek ze tří set zvolených poslanců a poslankyň Národního shromáždění? Někteří už byli zatčeni, mnozí utekli za hranice nebo se někde skrývali a na útěk se připravovali.
Sám Tomáš Garrigue Masaryk si s komunisty nikdy nezadal? Tento statečný muž, který se postavil proti sebeobelhávající víře celého národa v pravost Rukopisů i proti masově sdíleným chýrám o židovských rituálech, že bez krve křesťanské panny macesy nejsou pravé macesy, posvátný pokrm o svátku Pesah… Ten Masaryk, který se mohutně přičinil o vznik samostatného státu (to ještě po komunistech ani vidu slechu)…
V roce 1935 vyjednal prezidentův kancléř Přemysl Šámal s Rudolfem Slánským amnestii komunistických poslanců a senátorů. Klement Gottwald a další se tehdy uchýlili do Moskvy před zatčením, poté, co na ně byl vydán zatykač: byli stíháni podle zákona na ochranu republiky, protože při prezidentské volbě v roce 1934 volali „Ne Masaryk, ale Lenin!“. Strana, které stáli v čele, rozšiřovala letáky v podobném smyslu. Amnestie jim byla udělena pod podmínkou, že se vrátí do Československa a v následujících volbách (Masaryk na podzim roku 1935 z prezidentské funkce rezignoval) odevzdají své hlasy pro Beneše, proti kandidatuře univerzitního profesora Bohumila Němce, příslušného straně Čs. národní demokracie, nominovaného agrární stranou.
Poté, co byly pro Beneše získány hlasy slovenských ľudáků (Hlinkovy slovenské ľudové strany), agrární strana kandidaturu profesora Němce stáhla a Beneš byl 18. prosince 1935 ve Vladislavském sále zvolen prezidentem. Stalo se tak 340 hlasy, včetně hlasů komunistických poslanců a senátorů – což byla mimochodem podpora, jaké Masaryk nikdy nedosáhnul. Mohl pak s klidným svědomím umřít? Jeho jménem byly pro Beneše koupeny komunistické hlasy.
A jak to souvisí s tou portrétní litografií TGM, zavěšenou u Beneše na Hradě a dnes ještě u mne? Nikterak. Leda, že by bylo něco pravdy na spiritismu. Anebo…
Půlroku před Benešovým zvolením, 19. května 1935, vyhrála parlamentní volby sudetoněmecká SdP. Ano, byla v té chvíli nejpočetnější stranou v zemi. V červnu téhož roku Edvard Beneš, dosud ještě ministr zahraničí, odjel do SSSR, aby dojednal okolnosti československo-sovětské spojenecké smlouvy, podepsané tři dny před květnovými volbami. Jakoby rozmyslně začal se Beneš ucházet o přízeň Stalinovu. To byl Masaryk formálně ještě prezidentem, oficiálně abdikuje až v předvečer prosincových prezidentských voleb… Trend byl započat. V prosinci 1943 poletí Beneš opět do Moskvy. Na konci jeho námluv bude „ženitba“ v únoru 1948.
K tomu faktická poznámka, která případnou příkrost soudu o Benešovi a také o Masarykovi, rozhodujících v kritických situacích, poněkud otupuje – nebo spíš vysvětluje. Oba prezidenti, Masaryk v prosinci roku 1935 i Beneš v únoru 1948, byli doslova na konci svých sil. Fyzických i psychických. Staří či vážně nemocní prezidenti nebo prezidentky dělají osudové chyby – v Benešově případě v osmačtyřicátém pravděpodobněji: oproti „mladšímu“ Gottwaldovi na Rubličově fotografii má stávající prezident tvář, zdá se mi, už jakoby vyprázdněnou. I když i z Gottwalda stane se v jeho posledních letech otupělý pijan, bezvládný ve svém zavěšení na špagátech Stalina-loutkovodiče.
Do mimořádných služeb Klementa Gottwalda jako „prvního dělnického prezidenta“ po odstoupivším (7. června 1948) Benešovi přešel fotograf Jiří Rublič, autor „slavné“ fotky osudového rukoudání z února 1948; ve fotografické profesi proto přezdívaný jako „fotograf prezidentů“. Původně talentovaný fotoreportér ČTK, školený předtím mj. i ve fotoateliéru Drtikolově, a úplně mimochodem, táta mé spolužačky na obecné škole (Jana R. byla pěkné číslo!). Rublič bude pak mačkat spoušť při záběrech smutečního ceremoniálu u Gottwaldovy rakve v Národním památníku na Vítkově v březnu 1953; v podobném aranžmá a na stejném místě, kde byla před pěti lety vystavena na dva dny rakev s pozůstatky Edvarda Beneše, pohřbenými pak v Sezimově ústí. Gottwald tehdy skonal rychle po leteckém návratu ze Stalinova pohřbu, kdy proměnlivými tlaky za letu – konstatovali lékaři – praskla prezidentovi výduť srdeční aorty, medicinsky tzv. aneurysma, neoficiálně: důsledek prezidentovy syfilidy, lidovým podáním: v Moskvě otráven, aby si jej vzal Stalin sebou do záhrobí. Rublič bude připuštěn i k fotografování Gottwalda v otevřené rakvi, jeho tělesné schrány dočasně fixované, než se těla na několik měsíců chopí sovětští balzamovači; neb rozhodnuto – slovy ministra kultury Václava Kopeckého –, že „náš pracující lid nedá tělu Klementa Gottwalda zetlíti…“
Jestliže na Rubličově fotografii z února 48 (opatřil bych ji titulkem „Naplňování československého osudu“) vypadá Gottwald živěji než k smrti ztrápený Beneš, za pět let spočine také v rakvi, byť s příslibem balzamování a vystavení v zaskleném sarkofágu „na věčné časy“. Zvrhlý režim, zpečetěný podáním ruky bude trvat ještě jedenačtyřicet let.