Jak jsme bojovali a jak jsme nebojovali ve válkách 20. století
Nabízím tuto úvahu ve dnech, ve kterých si připomínáme výročí Mnichovské dohody z konce září 1938: připomínáme si ty dny jako tzv. „dny zrady“; zároveň přitom přemýšlím, jak si stojíme ve válce Putinově.
Někteří z nás se dějinami trápí. Neříkám, že je to nějaká ctnost, prostě to tak máme… Trápíme se, máme historické trauma, že jsme tenkrát, v září 38, nebojovali. Ohlížíme se jaksi provinile za naší minulostí, jak se nám už víc než půldruhého roku ukazuje v novém světle. Také se trápíme tím, že jsme byli v Mnichově „zrazeni“. Nebo z druhé strany: že jsme se na té zradě nějak „podíleli“, že jsme se vůbec nechali zradit. Že toto „zrazení“ – uvažuje nad tzv. mnichovským komplexem historik Jan Tesař – dokonce samotné vlastnosti našeho národa umožnily. Přičemž dodnes tu panuje mýtus zrady Západu a nás jako obětí…
Trápíme se nejnověji, že v oněch dnech před pětaosmdesáti lety už bylo rozhodnuto. Události se daly nepříznivým směrem už dříve, dokonce jen několik dní předtím. Historiograficky to skvěle vyložil exilový historik Milan Hauner: zahrálo nakonec i to, že prezident Edvard Beneš v naprostém utajení nabídl předem odstoupit velká území Československé republiky Hitlerovi už 16. září 1939. Že si u ministerských předsedů Daladiera a Chamberlaina objednal ultimátum vyžadující odstoupení sudetoněmeckých území, a ti ve své vleklé politice appeasementu s povděkem Benešovu nabídku přijali jako politické alibi. Rozhodlo se pak ve dnech 21.–22. září, kdy dvě vlády po sobě, Hodžova odstupující (která touto svou demisí uznala, že jednala protiústavně) a nastupující generála Syrového, francouzsko-britské ultimátum přijaly. (Nebylo to přijetí jednomyslné, což málokdo ví: lidovečtí ministři Jan Šrámek a Jan Dostálek a František Ježek za stranu Národní sjednocení byli proti.)
V Mnichově 30. září se pak jen upřesnilo, co již bylo předtím ujednáno. Tedy kdy a jak Československo vyklidí pohraniční území, jak ostatně zní první věta Mnichovské dohody. Cituji: „Německo, Spojené království, Francie a Itálie se dohodly se zřetelem k ujednání, jehož bylo ve věci odstoupení sudetoněmeckých území v podstatě již dosaženo…“
Hitler si nakonec vzal o dost víc, než Beneš nabízel, ale to šlo jen o kvantitu, nikoli o princip. Mobilizace vyhlášená 23. září československou vládou byla tak bohužel jen šidítkem pro rozhořčený národ. Vojáci zalehlí v bunkrech netušili, že jsou připraveni zemřít za území, které už nebylo naše. Beneš byl přesvědčen, že je to taktické řešení, ale pro mnohé vojáky byl rozkaz ustoupit z bunkrů ponížením – potupou, která poznamenala duši celého národa, jestli dovolíte připustit něco jako duši. Oni nabízeli své životy, a pak jim z Prahy, z nějakých kanceláří vzkázali, že si tu svou oběť mohou strčit někam…, do torny; s tím, že je československý stát už nepotřebuje. Nejenže jsme nebojovali, byli jsme zneužiti (a opět: také se nechali zneužít) v neprůhledné politické hře.
Ano, moc šancí tu nebylo. Všechny okolní státy byly proti nám; uvnitř státu žila třetina Němců, kteří chtěli pryč, Maďaři a Poláci chtěli ve statisících taky pryč, menší polovinu tvořili Slováci, kteří si přáli minimálně autonomii nebo federaci. Anebo samostatný stát. Vůdci našich vzdálených spojenců, státníci nesmyslně vyprojektované Malé dohody, Jugoslávie a Rumunska, byli v té době již obdivovateli Hitlera. Pacifistická, první válkou dosud zdrcená Francie nám opravdu nemohla pomoci. Když se Poláci konečně proti všeobecné usmiřovací strategii postavili a o rok později se začali bránit, Francie sice vyhlásila Hitlerovi válku, ale půl roku nevystrčila ani patu, natož hlavu z Maginotovy linie. Byla pak stejně převálcována za tři neděle… Na tuto Francii že jsme jedině měli navázánu naši bezpečnost? Na Francii, které se pochopitelně do války jít nechtělo.
Byl to vskutku „husarský kousek“ Benešovy zahraniční politiky – úplně všichni byli tehdy proti nám! Té politiky, kterou její tvůrce notoricky označoval za „vědeckou“ a ke které nepřipustil za dvacet let jedinou alternativu; nikoho, ani ze svých nejbližších. Byla to tak fatálně nevýhodná konstelace, že se snad horší ani nedá vymyslet. Dala se na podzim 1938 jen podělat dalšími kroky sebestředného, ješitného muže, který zkoncentroval ve svých rukou veškerou naši zahraniční politickou moc.
Mnoho šancí koncem září 1938 vidět tu opravdu nebylo. Ale právě v takových situacích bytostného otřesení – otřesení smyslu – mohou či mají lidé činit rozhodnutí, kterými zakládají na sebevědomou budoucnost. Tak ex post viděl mezní lidské situace filosof Jan Patočka.
Byli jsme snad špatní vojáci? Zbabělí? V první světové válce naši muži bojovali na všech, doslova na všech frontách. Leckde jako hrdinové. Šedesát tisíc z nich jako zrádci. Legionáři. Ti, kteří bojovali v rakousko-uherských armádách, bojovali loajálně, jak přísahali. Na Sibiři jsme možná měli v jednu krátkou chvíli osud Ruska zmítaného občanskou válkou všech proti všem ve vlastních rukou.
I ve druhé válce jsme pak srdnatě bojovali na všech válčištích světa, jako dobrovolníci. Letci v Anglii! U Tobruku v severní Africe! Smazali jsme v sobě potupu ústupu z bunkrů? Jen nakrátko. Vraceli se tehdy do země, která byla de facto už podruhé Benešem vydána, tentokrát do jiného totalitního impéria.
Mezitím doma denně odcházely Veletržní třídou na nádraží Bubny skupiny Židů s kufry a vaky, většinou na smrt. Potkávali je Pražané, se sklopenýma očima: i toto špatně skrývané špatné svědomí bylo důsledkem mnichovského ponížení. Představuju si, jak by mně bylo, kdybych byl jedním z těch míjejících. Kdybych šel zrovna kolem těch „transportovaných“, třeba na fotbal, nahoru na Letnou…
Ne, nemáme se šetřit od žádného trápení, jestliže by nám pomohlo projasnit nejen existenčně, ale i existenciálně vyhrocené situace.
Připusťme si to: Mnichov byl tenkrát jen epizodou v řetězu ústupků Západu. Hitler obsadil Porýní, zavedl všeobecnou brannou povinnost, vyzbrojil armádu, obsadil Rakousko – všechno to proti liteře bezmocné versailleské mírové smlouvy.
Válku vlastně vyhráli Poláci, tím, že se v ní jako první bránili; Churchill tím, že výzvu války přijal; Rusové, kteří bojovali o samu existenci svého impéria, pak ovšem ještě i pro jeho rozšíření; avšak pořád jako by to nestačilo. Museli, neradi, do války vstoupit i Američané.
Netrapme se tím, že jsme koncem září nebojovali. Mnichov je falešný symbol potupy. Trapme se za našeho prezidenta Beneše, který se do konce života nezmínil o tom, že by někoho za sebe vyslal tajně do Paříže s návrhem ústupků. Kterého pak vypudil ze své londýnské exilové vlády a nechal kdesi na pobřeží Walesu umírat ve strachu, že vzkaz o ochotě vydat území československého státu na něho Beneš hodí… Jaromíra Nečase, tragickou oběť bezmezné loajality ke svému prezidentovi.
A druhou republikou se trapme, která zbrojila ostošest, aby odevzdávala všechny zbraně Hitlerovi, takže naše skvělé malé tanky brázdily zhroucenou Francii… Byla to naše druhá republika, která se svými totalitarizujícími praktikami předjímala norimberské zákony; hanběme se rozhodně za antisemitismus propuknuvší tehdy rozpoutaně i u nás.
Světová válka dnes ještě nezačala, ale může začít. Z Ukrajinců vytvořila politický národ, který se Rusům nikdy nevzdá. Vskutku: to, kdo a jak bude bojovat, se často ukáže, až když boje začnou. Třeba by se i u nás všechny výpočty politiků a generálů na podzim 1938 ukázaly mylné, a my bychom bojovali stejně statečně jako Ukrajinci. A nezůstali bychom sami, jako dosud ani Ukrajinci nezůstávají…
Osamoceného Putina dnes podporují ty nejdarebáčtější státy světa, zatímco my ve svazku s NATO konečně děláme to, co jsme měli dělat vždycky. Zbrojíme a cvičíme. Konečně si vedeme dobře, jakkoli i to bude stát oběti.
Trapme se Edvardem Benešem i za to, že postupně zradil všechny ty, kteří mu byli loajální – nejen Jaromíra Nečase, ale také třeba úspěšného zpravodajce generála Moravce, kterému Beneš celou válku visel na rtech a kterého po válce hodil přes palubu. Trapme se tím, že do konce života nesebral odvahu, aby se přihlásil k myšlence zabít Heydricha. Ostatně byl to František Moravec, který to naplánoval za něj.
Netrapme se mnichovskou zradou jako tzv. zradou Západu. O té bylo přece možné mluvit jednoznačně, dokud se nevědělo o trapné „Nečasově misi“… Dvě naše vlády kapitulovaly ne před diktátem, ale před faktem už ztraceného území, které skrze Francii a Spojené království nabídl Beneš, aby pro tu chvíli ulevil jejich špatnému svědomí.
Západ byl slepý vůči Hitlerovým plánům už dávno, ačkoli ten o nich všechno napsal už v roce 1924 v Mein Kampf, ve vězení v Landsbergu. Západ tehdy zradil především sám sebe – své lepší já. Kdo nezradil, byli ženy a muži na všech frontách války, která možná nemusela být. Těm přísluší čest a sláva.
Dodám ještě, co vlastně jako trápení, jako náš bolehlav trvá: naše Sněmovna na návrh komunistických a sociálně demokratických poslanců odhlasovala v roce 2004 zákon o tom, že „Edvard Beneš se zasloužil o stát“. Senát to zamítnul. Nicméně zákon 292/2004 Sb. pořád platí a je účinný.
Je mi líto, že pro vás dnes nemám lepší závěr této malé rekapitulace – o hrdinství jedněch, a o hanbě druhých.