Milý Martine,
jsou mezi námi pouhé tři a půl roku. Co to je, vzhledem k tomu, že ani ty ani já jsme na našich cestách, na jejich směřování, nikdy nic neměnili. Neznamená to nic! Alespoň měřeno podle toho, co si nesem v hlavách: těla si mohou za ta desetiletí s námi pořádně pohrát… Nepřeju ti to!
Co jsi ty, milý Martine, dokázal za svůj život promyslet, napsat, udělat! Ještě, že to jiní vypíšou za mne…
Všeobecně se ví, že když po srpnu 1968 spadla klec, my v Čechách dostali po držce víc než vy. Nikdy bych se tím nehonosil, bylo to jako trest za poněkud zpozdilý záchvěv českého utopismu – konzervativní, katolické Slovensko se takhle vyhecovat nedalo. Mělo snad? Avšak ty jsi podle tohoto schématu šel za „nepodpis nesouhlasu“ s Chartou 77 pracovat na místo, o kterém já bych mohl jenom snít…
Nastoupil jsem v téže době jako „dělník-čerpač“, měřit hladiny vody v navrtaných studnách, zatímco pro tebe nejvyšším trestem bylo to, co ti tedy dodnes závidím: dělat terapeuta v léčebně závislých na alkoholu. Taková zkušenost mi docela chybí: služba bližnímu svému, vykonávaná jako profese.
Slyšel jsem o tom, jak vy – sobě podobní, blízcí – jste se vždycky v létě, v přírodě (kdesi na mé milované Muráňské planině) setkávali na společných „táborech“ – pacienti, kteří se zvedali z područí démona, spolu se svými rodinami, spolu s psychology, sociology, terapeuty. Večerní debaty u táboráku byly v této komunitě velmi otevřené, svobodné, vkládali se do nich i pacienti, kteří byli ještě donedávna nejposlednější, nejodepsanější, nejosamělejší; o to víc zasvitla nad nimi hvězda nového, střízlivého života.
U nás se takto pospolitě scházel jenom underground. Ve vykázaných zaměstnáních, pro ty „na černé listině“, šlo o to, abychom byli – jako my v maringotce měřičů spodních vod – nejen za co nejmíň peněz, ale hlavně daleko od lidí… Přitom jsme v naší dislokované maringotce měli sloužit po dvou a třetí měl mít volno, posádky po celé republice – pokud vím – si to ale obrátily: sloužil jeden a dva byli doma. Vedení podniku to celá léta vědělo, ale dělalo se, že o tom neví… Tedy zas onen šlendrián v postoji k formálním pravidlům: velmi české!
Početně menší slovensky disent byl na rozdíl od toho našeho, čistě literátského, intelektuálského daleko exaktnější: vy jste si jako sociologové Slovensko dál „proměřovali“, osahávali, včetně těch jeho spodních vod a proudů…
Ale nebudu ti přece vyprávět o tom, co ty jsi sám zažil! Nota bene, co já! Jen mě to nutí srovnávat.
Odvážím se místo toho říct něco ne-exaktního. Myslím si totiž, že se osud a charakter člověka mohou vepsat do jeho tělesného zjevu, především do jeho tváře. Říká se přece, že od čtyřicítky člověk může za svůj obličej… Že je to silně nevědecké?
Tedy proti vší vědě: byl jsi pro mne vždycky a na první i druhý pohled jsi celým svým vzhledem spolehlivým, starostlivým, odpovědným – panem doktorem. Myslím doktorem-lékařem, takovým tím podle Čechova: štíhlý, s bradkou v lehké verzi, s brejličkami, když už ne s cvikrem na hedvábné šňůrce, s důkladnou koženou brašnou, ve které má všechno, co potřebuje, aby naplňoval své lékařské poslání. Ví, že se toho většinou moc definitivně vyléčit nedá, ale vždycky sedne do saní, aby dojel co nejrychleji na místo, mohl co nejpřesněji diagnostikovat a začít s léčbou.
To jsi celý ty, milý Martine. Naprosto spolehlivý. Solidní. Přesný. Jsi na místě, i když sněhu napadlo až po střechy. Lékař nemůže nebýt (zase jen je to možná jen moje smyšlenka) konzervativní nátury. Ví, že úspěchem bývá často i to, že se stav pacienta nehorší (sice nakonec umře, ale on, který přísahal Aeskulapovi, bude svého pacienta léčit až do jeho konce… Na rozdíl, obrazně, od urbanisty-„socialisty“, který vzletně-utopicky projektuje světlá města, hlídá místní skeptický hygienik-„liberál“ až „konzervativec“, aby lidé dodržovali pravidla slušného soužití, to aniž je nějak programuje, někam usměrňuje… Myslím si obrazně, že zhruba tak je každá společnost předpoliticky, jaksi typově stratifikována: urbanisté – lékaři a hygienici, socialisté – konzervativci a liberálové…
(Pořád si mimochodem myslím, že ten čechovovský doktor tam někde na Rusi pořád ještě je, že jezdí po guberniích za pacienty, možná, snad je to ta nevyhladitelná sorta inteligentních, slušných lidí – musí tam přece i v Rusku být, i když o sobě nedávají slyšet… Je to moje snění o Rusku, Rusku čechovovském, zbytek romantika ve mně, ale snad i v tobě!)
Martin Bútora, sociolog a pak – sociolog terapeut. I dál to jde dobře k sobě. Terapeut praktik, poučený sociolog, a pak – politik. No, to už je sekvence z říše snů. Chybí do tohoto kurikula, pravda, ještě po politikovi státník, to máme spolu ostatně taky stejné. Sociolog, terapeut – sociolog, politik a – státník. Prezident!? No nic. Ale zato jsi Ty podporoval prvního skoro úplně povedeného prezidenta Slovenské republiky! (Mohu o něm takto soudit, nakolik jsem pana prezidenta Michala Kováče dobře znal, jako jsem všechny vaše prezidenty dost dobře znal…) Ještě předtím jsi byl poradcem prezidenta československého, Václava Havla. Na samém začátku našich nadějí. Jako poradce prezidentů „různých států“, jsi pak později pokračoval jako poradce proevropského prezidenta Andreje Kisku.V tom tě už, milý Martine, nikdo nemůže překonat: je to světový rekord!
My oba jsme pak kandidovali na funkci prezidenta, každý ve své republice. Dopadlo to… však víš… Ale to mně ty sám určitě potvrdíš: čestná porážka je pro politika tou vůbec nejcennější zkušeností. Vždyť, co je zkušenost? Inu, přece naše chyby, omyly! Když se nám samotným ozřejmí – což se děje právě jsme-li vystaveni také porážkám –, shledáme-li, kde a kdy jsme udělali chybu, chyby, a když si to pochopení vlastních selhání vpustíme do vlastní hlavy…
A to se ještě ten jakoby-doktůrek, lékař z N-ské gubernie, stal velvyslancem u nejsilnější mocnosti světa. V době, kdy Slovensko vstupovalo – nejdřív ale muselo být se zpožděním pozváno – do Severoatlantické aliance. Atlantik, dokonce ten severní, došplouchl až k nám, notorickým „vnitrozemšťanům“.
Musel to být, milý Martine, úžasný pocit – pomáhat léčit nejen opilce, ale tak trochu i Slovensko, a být přímo u toho! Když tvůj klient vstal, odhodil berle a šel… No jistě, nějakou dobu šel, a pak zase… To je ale úděl doktorů. Jejich posláním je léčit, znovu a opakovaně. Třeba znovu od začátku… Chce to vydržet – no, aspoň do osmdesátky.
Teď máš sice splněno, ale všichni jsme zvědavi: bude ještě něco dál?
Určitě bude. Máš totiž taky, milý Martině, velkou kliku. Vzala si tě za muže vzácná paní, která jen tak vypadá, že cupitá za tebou a jemným zvonivým hláskem tě trošinku opravuje, no, dejme tomu, že tě jako socioložka doplňuje, ale ono je to tak, vsadil bych se, že bez Zorky bys nebyl ty – stejně tak jako já bych nebyl tím, kým jsem, bez své ženy Drahomíry.
K tvým narozeninám proto blahopřeju také paní Zorce, která spolu s tebou slaví své půlkulaté narozeniny.
Tvůj/ Váš Petr Pithart