O jednom nedopovězeném příběhu: šlechta v politice meziválečné Československé republiky. Tedy o tom, jak v ní šlechta chyběla (se vzpomínkou na Karla Schwarzenberga – s povzdechem, jak nám chybí dnes)
Měl jsem to štěstí, že jsem se v posledních letech jeho života sblížil s Karlem Schwarzenbergem. Netroufl bych si mluvit o přátelství. Sblížili jsme se na základě osobní důvěry. Jiní ho poplácávali po ramenou, Karle sem a Karle tam… já mu zprvu s ostychem a neokázalou úctou říkal, pane Karle, posléze Karle, Vy. On asi poznal, že jestli snad něco umím, tedy naslouchat a ptát se. A tak jsme spolu trávili drahně času jeho vyprávěním, o tom, co bylo a proč to bylo.
On, Karel, nejen mnoho znal, byl totiž díky své výchově obdarován úžasným vědomím souvislostí, pokud jde o českou a evropskou politiku, o české a evropské dějiny. Jeho vyprávění se rozlévalo do kontinentální šíře, jindy zas do hlubin času, aby posléze spočinulo na pozoruhodném, často paradoxním detailu. Mnoho toho věděl, nikoli ale pouze věděl, měl to všechno zažito v souvislostech, jakým se jeden nemůže naučit, protože něco ví taktak o svém pradědečkovi. Jemu, Karlovi, to všechno předával celý život jeho otec, tomu to zas vyprávěl jeho otec a tomu otci zas otec jeho otce a tak dál, a tak dál, až snad do 12. století. Vyprávěl přitom v jiném… jak to nazvat? V širším kontextu odpovědnosti za celek lidstva, na tom kusu zeměkoule, který obsáhl nejen jeho rod.
Proto jsem pokládal za štěstí, že se Karel stal v roce 2007 ministrem zahraničí ve vládě Mirka Topolánka. Mimo jiné, abychom si připamatovali, nominovali jej tehdy Zelení, a stál za tím vším exulant Milan Horáček, europoslanec za německé Zelené, který dělal našim Zeleným poradce… Když jsme se pak stali předsednickou zemí, měl být Karel Schwarzenberg – a teď to bude trochu nadsazené – na půl roku vlastně ministrem zahraničí Evropské unie. Takový sen netrval dlouho. Pan Paroubek dal rutinně, snad už počtvrté, hlasovat o nedůvěře vládě, aniž počítal s tím, že to vyjde. Protože nevěděl o intrice Václava Klause. Dva nebo tři, už nevím, vládní poslanci, tedy za ODS, se přidali k opozici a česká vláda v půli svého půlročního evropského mandátu padla. Ostuda to byla až na půdu. Karel Schwarzenberg si tak svého evropského trůnu neužil. Ale i tak se jeho předkové v hrobech po celé Evropě mohli tetelit blahem.
Tu se hodí vyprávět historiku, kterou mám ze dvou „druhých rukou“… Na státní návštěvě Japonska doprovázel prezidenta Václava Klause čerstvě do funkce ustanovený ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Oba pánové mezi sebou moc nemluvili, tedy vůbec spolu nemluvili. Pan prezident pana Karla, jak se říká, „nemusel“. Až když se delegace sešla po císařské slavnostní večeři v hale hotelu, aby si dala dobrou noc, prezident už to zřejmě nemohl vydržet: to mně tedy vysvětlete, pane ministře, jak to, že císař se celý večer bavil jenom s vámi? A se mnou, jak by se podle protokolu slušelo, skoro vůbec ne? – No, nevím to určitě, pane prezidente, ale může to být tím, že Jeho Výsost vždycky, když bývala ve Vídni, bydlela u mne v hotelu…
Dnes zdá se být téma aristokracie v politice passé. Nobilita se všude v Evropě vytrácí z politické scény. U nás jeden šlechtic je ještě v Senátu, jeden byl ve Sněmovně… zdálo by se, že plebejský český národ je nobilitou v těchto časech přitahován. Přitom prosím rozumějte: slovo „plebejský“ nechápu zde jako příhanu, ale jako sociologický fakt. Svého druhu uznání, byť s otazníkem: český národ se obrozoval, snad jako žádný jiný, zezdola, obrozenci byli obětaví venkovští učitelé a kněží. Šlechtu, i když se o obrození mohutně zasloužila, jsme do tohoto podniku nevzali. Přitom její nemalá část myslela a jednala česky, v zemském smyslu. Čechy pro ně byla Bohemia, a patřili k ní i ti, kteří nemluvili česky. Usadili se tady a vzdělávali nejen kus půdy své, ale starali se často i o to, o co se vůbec nemuseli starat. V širším i užším okolí. Ano, měli na to prostředky. Za ty si ale mohli taky postavit vily a zámky někde na Riviéře.
Řeč, nebo tedy jazyky, kterými po staletí mluvili aristokraté, nemohly být pro jejich identitu striktně určující. Pohybovali se, ženili a vdávali se, bojovali po celé Evropě. Původně všichni urození mluvili španělsky, pak francouzsky, a nakonec německy. Mnozí, zde usedlí se naučili česky, ale z hlediska obrozenecké ideologie to bylo pozdě. České vlastenectví bylo programově jazykové, nikoli zemské. Snad nejpregnantněji to vyjádřil bard konzervativního selství, vlastně paradoxně právě on – spisovatel Josef Holeček, autor desetidílné kroniky Naši. Ve svém spisu Česká šlechta z roku 1918, psaném ještě v druhé polovině roku 1917, píše o germánské aristokracii, o její nečeskosti a zrádcovství, tvrdí, že šlechtický je národ sám o sobě, že nepotřebuje žádná hrabat, knížata a barony.
Jazykové vlastenectví má u nás, myslím si, mimo jiné původ v tom, že na podstatné části území Českého království, Moravského markrabství i Opavského knížectví žili z vůle našich panovníků po staletí Němci. A my jsme odjakživa chtěli, někdy víc, někdy míň, někdy tajně, jindy otevřeně, aby ta naše krásná země vprostřed věnce hor, horstvy vymezená a uzavřená, byla nedělitelně česká, aby byla česká celá. Aby v ní všichni mluvili česky. Aby se Němci, ti cizáci, česky naučili. Nebo aby odešli. Později, aby táhli, odkud přišli. Oni také posléze chtěli táhnout, ale i s kusy české země. Přemyslovci si je ve dvanáctém a třináctém století zvali ne proto, aby se tu naučili česky, ale aby nás, „naše lidi“, naučili klučit lesy, zakládat města, opatřená vyspělým magdeburským městským právem, které jsme neznali, hornictví a důlnímu právu, které jsme neuměli. Zkrátka, nemůžeme se, někteří z nás pořád, srovnat s faktem, že civilizace a křesťanství k nám přicházely dlouhou dobu hlavně ze západu, počítaje v to i Řím; že jsme byli nějakou dobu těmi, kteří se učili od cizích. Jako kdyby to byla hanba. Jindy jsme přece zase my učili jiné.
Větší část vlastenecky smýšlející šlechty v 19. století česky nemluvila a neviděla v tom rozpor. Iniciovala a podporovala vznik Národního muzea, Krasoumné jednoty, do značné míry pomohla i výstavbě Národní divadla. Bez diskrétních příspěvků od dvora a od zemsky uvědomělých aristokratů, by to divadlo, ta naše „kaplička nad Vltavou“, bylo postaveno mnohem později, pokud vůbec, anebo by bylo podstatně chudší.
Tento přínos šlechty se ale dlouho nepočítal. Dokonce i uvážlivý historik Josef Pekař veřejně až na začátku dvacátých let kajícně uznal, že pokud jde o význam a roli zemské šlechty, mýlil se dosti dlouho, dokud se neseznámil s veškerými dokumenty o jejím přínosu, konkrétně ke vzniku Národního musea.
Je to, zdá se, pořád zajímavé téma, poučné, ale řeknete: historie, co bylo, bylo. Tak úplně si to nemyslím. Vkročím teď do tématu krátkým příběhem, který všichni znáte, i když dlouho po válce se o něm nemluvilo, nepsalo, jako kdyby žádný nebyl. Měl ten příběh tři dějství, krátce po sobě. Odehrál se v době krátce před Mnichovem, pak po něm, do třetice po okupaci. Třikrát se tehdy česká šlechta okázale přihlásila k českému národu, dvěma audiencemi na Pražském hradě, ve dnech 13. září 1938 a 24. ledna 1939, a potom ještě přípisem ze 7. září 1939. Nabídla své služby i své bohatství prezidentům republiky, Benešovi a pak Háchovi. Ne nějakým glejtem, opatřeným pečeťmi, tím ovšem také, ale hlavně tím, že se její příslušníci osobně dostavili na pražský Hrad. Byla to manifestace věrnosti. Formálně to přitom byli jen občané známějších jmen, na veřejnosti už od počátku republiky nesměli užívat žádné tituly, ani přídomky. Tento manifestační projev nebyl jen projevem věrnosti, ale i čitelným výrazem odporu k nacismu: jako by se šli ti urození pánové na Hrad přímo udat Němcům: ano, to jsme my, půjdeme proti vám… Ohlas, nějaké poděkování z Hradu žádné; doufám, že jim tam aspoň nějaký úředník řekl, děkujeme, pánové, a teď, prosím, tudy je východ… Beneš jim neřekl nic.
Přitom to musela být scéna na pohled velkolepá a na Hradě nevídaná. Mnozí ti urození pánové v uniformách, někteří šavle po boku… Poláci by ten obraz chovali jako ikonu. U nás se o tom nevědělo dlouhá desetiletí. Beneš totiž neměl aristokraty rád. Nebo je snad měl přímo nerad. On, deváté dítě z chudé rodiny z Kožlan, pilný hoch, který se vypracoval jen a jen sám… Masaryk je neměl rád jinak. Sám aristokratického zjevu a noblesního chování. Ten, který před válkou na půdě Říšské rady spolupracoval s řadou příslušníků státoprávní šlechty, vrátil se jako už legenda z republikánské Ameriky, kterou už před tím znal a obdivoval. Musel být nakažen či přímo prodchnut wilsonovským idealismem. Však se také ve Washingtonské deklaraci, ohlašující vznik Československa, píše o konci tajné diplomacie a o odstranění všech výsad. Také o vojsku toliko miličním. To věru nezní moc aristokraticky.
Ti tenkrát, když odcházeli z Hradu, věděli, že okupanti jim to nezapomenou: však také brzy nato byla na jejich hrady, zámky, polnosti, lesy a rybníky uvalena nucená německá správa, někteří byli uvězněni. Rod Dohalských se zapojil do odboje, a Dohalští skončili v koncentrácích a na popravištích. Schwarzenbergové na orlickém panství vedli povstání se zbraní v ruce, stejně jako Kinští.
Někteří aristokrati se ovšem dali k Němcům. Za vším je onen nešťastný koncept jazykového národa. Který poslal českou šlechtu…kdyby „na vedlejší kolej“! … spíš někam, podržíme-li ten příměr, „daleko od nádraží“. Přijali to pokorně: co měli ostatně dělat? Vlast nás teď nechce, ale není všem dnům konec. Byl to však konec pro tu epochu definitivní. To jen teď rozpačitá, možná provinilá česká veřejnost pociťuje v poslední době cosi jako nostalgii po aristokracii. Jen takovou neurčitou, pocit z pocitu. Jen v ojedinělých případech zjišťující, co nám z aristokratických ctností chybí.
Zkouším se nad tím zamyslet… Masaryk, když se vrátil exilu, pronesl 22. prosince na Hradě první řeč, ve které řekl, že to my, Češi, jsme tu doma, že Němci sem přišli jako přistěhovalci. Něco jako dnes nelegální imigranti. Musel být v Masarykovi nějaký vnitřní spor, ke kterému dosud nemám klíč… Mohli bychom na okraj poznamenat, že první slavnostní divadelní představení, která po svém návratu – tehdy, o Vánocích 1918 – Masaryk navštívil, se konala symbolicky v Národním divadle a v Novém německém divadle. V Národním to byla Smetanova Libuše, druhý den v Německém divadle Beethovenův Fidelio – německým obecenstvem zde bouřlivě pozdravován, poděkoval pražským Němcům za důvěru a ujistil, „že Němci budou v našem státu rovnoprávní.“ A když za několik let čeští herci násilně obsadili Stavovské, kde působilo německé činoherní divadlo, Masaryk se zařekl, a nikdy pak už do Stavovského nevstoupil.
Česká šlechta v meziválečném Československu, zůstavše bez titulů a obrána o velkou část majetku skrze protiněmecky a protiaristokraticky koncipovanou pozemkovou reformu (pod heslem „Odčiňme potupnou Bílou horu!“), až na výjimky nevstupovala do československé státní služby. Protože tu o ni prostě nebyl zájem. Přitom právě ministerstvo zahraničí a diplomacie se tu nabízely jako ty nejpřípadnější posty. Aristokrati měli neformální známosti po celé Evropě, po staletí tříbené dovednosti, jak se pochybovat v nejvyšších nejen dvorských, ale i politických kruzích. Edvard Beneš, který řídil zahraniční politiku od chvíle, kdy zasedl za jednací stůl v lednu 1919 ve Versailles, nesnesl, aby se někomu, komukoli, podařilo projektovat jinou zahraniční politiku, než jakou prosazoval on, pan Neomylný. Výsledek? V době Mnichova, v době rozhodující zkoušky pro náš stát, jsme byli obklopeni samými nepřáteli; uvnitř země byly silné a velmi nespokojené národní nebo národnostní menšiny… Když tu situaci proberete položku po položce, bude se vám zdát, že to snad ani není možné. Že to snad musel někdo schválně zařídit, aby to tak vyšlo: všichni proti nám. Nic horšího si už nelze představit. To byl důsledek Benešova monopolu na zahraniční politiku a také dílo nezkušeného aparátu zamini a diplomatického sboru. Právě zamini a diplomatické služby měly být obsazovány evropsky zkušenými aristokraty, takovými Karly Schwarzenberky tehdejší doby. Nestalo se…
Plyne z tohoto příběhu, jednoho z mnoha příznačných příběhů naší minulosti, nějaké obecnější poslání, poučení? Vyprávění z minulosti – víc o dějích sporných, než ta utěšlivá, mytologická a mytologizující – mají vždycky smysl. Zvou k promýšlení, přinejmenším k pojmenovávání rozporů, které z nich nezakrytě trčí. Příběh o osudovém míjení české společnosti a české šlechty v meziválečném Československu, jeho hlubších příčinách i trapných důsledcích, dostatečně pojmenováván není, jako takový zůstává pro nás nedopovězen, neprošlý katarzí…
Nepojmenované, neočištěné příběhy z dějin národů straší nejen v bezčasí na půdách národních nevědomí, ale i v myslích celých generací soudných lidí. Začněme, vážené a vážení, s pojmenováváním těchto našich „kauz“, jakkoli překrytých lávou těch i oněch ideologií.