O Josefu Lesákovi
Stojíme na místě, kde hrubá síla nastupujícího totalitního režimu 25. února 1948, tedy před šestasedmdesáti lety, zastavila pochod mladých lidí, vesměs studentů technických směrů; pochod, ke kterému se po jeho cestě přidávali další studenti a také stovky Pražanů. Napětí v celé zemi tehdy kulminovalo, a studenti, jedině studenti pocítili naléhavou potřebu podpořit prezidenta Beneše, na němž vyřešení vládní krize záviselo. Neúspěšně, jak víme.
Chci tu promluvit o jednom ze studentů, který byl jedním z hlavních organizátorů tehdejších pochodů na Hrad, jedním z těch pěti, kteří se dva dny předtím, 23. února, k Benešovi ještě dostali, aby si od něho vyslechli nenaplněný slib, že se jako prezident zachová podle platné ústavy, že Gottwaldovu nátlaku nepodlehne… O panu Josefu Lesákovi, který vedl třiadvacátého tu pětičlennou delegaci na Hrad.
Měl jsem později zcela výjimečnou příležitost Josefa Lesáka poznat zblízka. Pět měsíců – od února roku 1990 do červnových voleb v témže roce – jsme byli oba poslanci České národní rady. On za Československou stranu socialistickou, já za Občanské fórum. Oba jsme byli jen kooptováni, tedy nezvoleni. V onom roce 1990 byl tak Josef Lesák nejstarším poslancem popřevratového zákonodárného tělesa.
Před tehdy více než čtyřiceti lety, po volbách v roce 1946, byl naproti tomu nejmladším poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, v němž reprezentoval jako předseda národně socialistické mládeže Pražského kraje Čs. stranu národně socialistickou. Byl pak také prvním poslancem, který byl v roce 1948 zatčen Státní bezpečností.
Jako jediný poslanec překlenoval Josef Lesák více než čtyřicet let mezi předúnorovým a polistopadovým režimem. Neuvěřitelné, ale bylo to tak. A nebyla to náhoda.
Josef Lesák měl úžasné charisma. Byl skvělým řečníkem, v nejlepším smyslu toho slova rétorem, byl ostatně původním povoláním učitelem. Jeho více než hodinová řeč hned na první schůzi ČNR v roce 1990 byla nezapomenutelná. Tehdy bývaly v české sněmovně ještě plné lavice a během Lesákova vystoupení by bylo slyšet, jak se říká, upadnutý špendlík. Bez papíru, bez poznámek nejdrsnějším, přitom neobyčejně výstižným, historicky poučeným, barvitým způsobem vylíčil, co se dělo za těch jednačtyřicet let jeho, řekněme tomu přestávky, coby zákonodárce. Všichni jsme seděli jako přibiti k lavicím a poté se málem nezmohli ani na potlesk. Jako bychom v té chvíli zpytovali vlastní svědomí. Jako by nikdo z nás neměl za sebou tak úctyhodný život…
V pětačtyřicátém zastihneme Josefa Lesáka na pražských barikádách, pak při odklízení válečných trosek, po únoru 48 zatčen při pokusu o překročení hranic, vězněn, pétépákem, pak horníkem v kladenských dolech… už v roce 1988, v napojení na exilové národní socialisty, obnovovatelem pověsti zdiskreditovaných socialistů tuzemských, spoluzakladatelem Klubu Milady Horákové… Statečný, čestný, naplněný život. Patřila k němu jasná, laskavá, k důvěře a ke smíru otevřená tvář. Neobracel se k nám jako vyčítavý moralista, ani jako kazatel exorcista.
Dokázal tehdy za půldruhé hodiny říci, co by nedokázal napsat, natož slovy vypovědět nikdo z těch, které jsem za celý svůj život potkal. Josef Lesák byl vskutku výjimečný politický talent, který měl ještě mnoho sil připravených věnovat znovu se rodící demokracii.
Měl jsem velké štěstí, že mně pak věnoval ještě dvě, tři osobní setkání. Přitom se naše životní příběhy v mladých letech tak ostře lišily! Vycítil tehdy, že ho upřímně obdivuji – zvídavý posluchač, který se nepřestává ptát…
Neušetřím vás ale hořkého konce příběhu Josefa Lesáka. Kandidoval za socialistickou stranu i v červnu 1990, ale na kandidátce strany se ocitnul až na druhém místě. Na první místo se bezohledně protlačil mladý kariérista, jehož tu nechci ani jmenovat. Ten ničema byl zvolen a dosáhl pak řady kariérních úspěchů. Byl soudcem nejvyššího správního soudu, senátorem, náměstkem ministra spravedlnosti. Přiznávám se, že jsem ho v Senátu tiše nenáviděl, tak strašně, že jsem se až sám před sebou styděl a volal se k pořádku. Obával jsem se, že jednou neovládnu. Po letech se ještě jednou učinil všeobecně známým, to když na vojenskou kolonu amerických vojáků, která se přesouvala přes naše území, vystrkoval holou a nechal se přitom vyfotografovat. Dnes je samozřejmě aktivním putinovcem, jen jej už není tak slyšet.
Žel, druhá politická dráha Josefa Lesáka v roce 1990 předčasně skončila. V roce 2008 jsem ho jako senátor navrhnul na státní vyznamenání, protože jsem ke svému překvapení, vlastně zděšení, zjistil, že se na něho do té doby s vyznamenáním – prostě zapomnělo! Je to neuvěřitelné, jak jsme my i naše instituce nedokonalé, děravé. Jak rychle zapomínáme! Ani já, který ho znal, si – ke své hanbě – dřív nevzpomenul. Od Václava Klause pak Josef Lesák obdržel na poslední chvíli, rok před smrtí, nejvyšší státní vyznamenání, řád TGM, jiný by ani dostat nemohl. Dožil se úctyhodných devětaosmdesáti let.
Politická moudrost Josefa Lesáka nám v prvních letech po převratu chyběla. Vzpomínka na něho byla mou nejsilnější pobídkou ke zřízení pamětní desky, u které dnes stojíme.
Čest jeho památce a památce všech těch, kteří se tenkrát vydali zachraňovat demokracii, která byla, myslím si já, tehdy už dávno – přinejmenším od Mnichova, kdy Beneš rozhodl nepostavit se wehrmachtu a spoléhat se na Stalina – nezachranitelná. Také v důsledku slepoty a neprozřetelnosti nekomunistických stran, které po válce souhlasily s vyloučením tří pravicových stran z politického života. Chystaly se hrát jemný parlamentní kriket, zatímco Gottwaldova strana byla už dávno rozhodnuta nehrát nic jiného než ragby.
Že se z dějin nikdy nepoučíme? Poučíme, ale málo, a hlavně pozdě. Jsme dnes na tomto místě proto, abychom si dokázali, že se přece jen poučit chceme.
Dovoluji si i za Josefa Lesáka, po krátkou dobu mého ctěného parlamentního kolegy, poděkovat všem, kteří jste sem dnes přišli. Myslím, že by si toho Josef Lesák považoval snad ještě víc než nejvyššího státního vyznamenání.
Na shledanou za rok, zase tady.