Paměť vody a nás, lidí
Bylo, nebylo (dál volně podle spisovatele Ludvíka Vaculíka), šel kdysi táta se synem obhlížet rodinné polnosti. I tázal se syn: a tatínku, proč je tady pod lesem ten dlouhý rigol? (Jinde by možná, dle krajové nářeční formy, řekli: strouha, rejha, kanálek, rýnek…) A táta odvětí: můj děda na tomhle místě říkával, jak ho jeho děda tady nabádal: opovaž se to tady někdy zaorat! A také ty si, synku, pamatuj, ať tě nikdy ani nenapadne tady něco měnit…
Tomu říkám moudrost usedlých českých sedláků. Dnešní farmáři, jak se jim „trendy“ říká, už ji nemají. Rýnek bývá dávno zaoraný, můžeme si jen hořce klepat na čelo, že rozorávání mezí a scelování polí byl ten největší hřích minulého režimu, téměř neodčinitelný, nakolik se bude nejobtížněji, nejpomaleji napravovat… Místo políček a mezí mezi nimi stohektarové lány, mamutími stroji udusané tak, že voda po nich stéká jako po splavu…
Hydrologové a sociologové mluví o „paměti povodně“, a umějí ji prý na roky spočítat. Dnes je dlouhá, tedy zoufale krátká – dvacet let. Po dvaceti letech už mladá generace vůbec neví, že tudy šla někdy velká voda!
Podle té staré paměti lidé věděli, kde se může stavět, a kde se stavět nemá. A to, i když jim pojišťovna vzkazuje: tohle vám ale nepojistíme…
Navrhuji rozvěsit na chodbách obecních a městských úřadů fotografie a kopie starých obrazů místních povodní, na které si už nepamatujeme. Říkám tomu, léčba tající paměti.
Viděl jsem v televizi před dvaadvaceti lety, po té předposlední velké vodě, debatu dvou náměstků ministrů. Pravil jeden z nich s úlevou: tak to máme za sebou, tu tisíciletou vodu, budeme mít teď na tisíc let pokoj… Tomu říkám zase, idiotství státních úředníků.
Máme teď pokoj? Máme, možná na rok…
Teď je ale po vodě, i když ještě ne všude. Opatrně formulujeme první závěry, ale jedno je jisté: o lecčems jsme se poučili, tedy všechny struktury státu i občanské společnosti (kam patří prvořadě místní hasičské sbory). Od meteorologů až po hrázné – pochopili jsme kupříkladu, co je to „rozvolňování povodňových vln“. Přesto jsou škody obrovské a vyhádaný zákon o státním rozpočtu může pan Stanjura zmačkat a hodit do koše.
Obrázky ze záchranných prací, po kterých jsme s ulehčením vydechli, začnou teď kazit zprávy o tom, kde došlo k chybám, kde orgány i lidé selhali. Proč se nepostavil ten a ten polder, ta a ta hráz, vždyť peníze na ně byly přiklepnuté, proč se nestačilo to a to povolení… Troufnu si ale tvrdit, že dobré zprávy budou tentokrát převažovat.
Každopádně se bude mocně, nemilosrdně bourat, a taky stavět. V malém i velkém měřítku. Moudřejší jsme dnes, že to a to budeme potřebovat víc než ono a ono, povodeň svým drsným způsobem přeházela pořadí toho, co je skutečně nezbytné a co můžeme oželet.
A co víc: poněkud už letargická, zpovykaná, nespokojená společnost, kterou neprobudily ani blížící se krajské a senátní volby, ožila: on ten stát nejsou jen hádky politiků, v parlamentu nebo v televizní debatě. Je to docela důmyslně nastavený stroj institucí a lidí, nejen na dobré počasí, kdy o státu skoro nevíme.
A co krajští hejtmani a starostové? Byli a jsou to vesměs lidé na svých místech, povětšinou – podle toho se můžeme orientovat, koho v pátek a v sobotu volit, a koho ne. To je přece přinejmenším dobrá zpráva mezi tolika špatnými. On ten stát je asi přece jenom náš…
A kdo obstál ještě? Veřejnoprávní televize, ČT 24, její zpravodajská páteř, její krajské zpravodajské redakce. Reportérky a reportéři, moderátorky a moderátoři byli všude, kde být měli, a byli věcní, uměření, empatičtí.
Nedokázali jsme se dosud dohodnout, co je to ta „veřejnoprávnost“, přičemž dnes bez všeobecně přijatelné definice k tomu docházíme. Je to „to“, co v minulých dnech informovalo, radilo, varovalo, ale i těšilo. Je to status quo. Osvědčil se, nedopusťme, aby se politici pokoušeli veřejnoprávní statut televize změnit! Ovšem, potřebovala by naléhavě víc peněz, třeba o závratnou částku třiceti korun na každého z nás měsíčně víc!
My, lidé na stráních a na kopcích, „na hůrkách“, jsme byli vtaženi do dramatických příběhů podél řek i rozvodněných potoků, zakoušíme sounáležitost a solidaritu jediným věrohodným způsobem: poskytováním pomoci tam, kde jí je nejvíc potřeba… Každý dobře víme, jak to prakticky udělat.
A navrch jedna kuriozita: velká voda zase spojila dva kusy Slezska. Tenkrát, za Marie Terezie, po válkách o dědictví rakouské zbyla na nás menší část: Vévodství slezské: v plánech na zemské zřízení jsme s ní po převratu počítali jako se třetí – zemí… Naši Slezané za povodní utrpěli snad nejvíc, bojovali s vodou nejstatečněji. Už nejmíň podruhé.
Zpátky tam, kde jsem začal: nedopusťme, abychom zapomínali na to, co bylo. Aby „paměť vody“, která vždycky ví, kam se vylít a rozlít, nebyla o tolik delší než „paměť lidí“: nás, kteří zas už nevědí, kde, jak a z čeho stavět domy, hráze, poldery a přehrady u našich potoků i potůčků, říček a řek.