S Mnichovem za zády. A také před námi…
I kdyby nebylo půlkulaté výročí událostí, kterým říkáme „Mnichov“, měli bychom si je letos připomínat. Protože je tu nová situace, ve které mnohé ze starých stereotypů tzv. mnichovanství, v širokém smyslu slova, ožívá. Týká se to i účasti ve válce jako takové.
Tedy, jsme ve válce s Putinem, nebo je to jen fráze politiků? Jsme-li v takové válce, jak si máme počínat? Jak moc, nebo méně, nebo málo, nebo vůbec ne máme Ukrajinu podporovat? A tedy také: co mají nebo nemají dělat v této situaci vláda, oba zákonodárné sbory?
Prý jsme, my lidé, nepoučitelní. Já tomu nevěřím, a také proto chci tu připomenout, jak to bylo tehdy, koncem září 1938.
Půl roku před tím, 12. března 1938, vyhlásil Hitler anšlus – připojení Rakouska k Německu. Tato nová situace ve střední Evropě zásadně ovlivnila i mezinárodní postavení Československa.
O týden později došlo k částečné rekonstrukci československé vlády, nadále s většinou agrární strany. Předsedou té vlády byl Milan Hodža, důstojný to muž, zcela loajální k prezidentu Benešovi – třebaže měl původně koncepci zahraniční politiky docela odlišnou. Ale tehdy už bylo i na ni pozdě. Do vládní koalice je 19. března přizvána strana Národní sjednocení, původně Kramářova Národní demokracie, kontaminovaná mezi tím pochybnými krátkodobými spojenectvími, vystupovala pod jménem Národní sjednocení, z čehož očištěna, ale ponechavši si poslední název. Členem Hodžovy vlády – nejprve jako ministr bez portfeje, od května ministr zdravotnictví a tělesné výchovy – se tehdy stává mimořádně schopný, vzdělaný a čestný národohospodář František Ježek.
Musím jej tu zmínit proto, že jedině on si píše těsnopisecké poznámky z každé schůze vlády, také z každého jeho kontaktu s kterýmkoliv z politiků, vládních či nevládních či protivládních. Ježkovy komentované zápisky vyšly jako kniha před sedmi lety, malým nákladem v nakladatelství Lidové noviny a v Masarykově ústavu AV, jsou dnes ale k nesehnání.
Musejí nás tyto zápisky zajímat už z hlediska ústavního. Ze schůzí vlády se tehdy nedělaly zápisy. Je to protiústavní? Pochybuji. Je to ovšem divné. Avšak ve vládě se také zásadně nehlasovalo! To také není protiústavní, ale našinec zpozorní. Co se ve vládě řeklo, den po dni, víme převážně jen ze vzpomínek ministra zdravotnictví Ježka.
Kdo v zemi vládne? Parlament není od března až do konce první republiky svoláván. Vláda všechna svá oprávnění přenesla na prezidenta republiky. Stalo se to ovšem jen de facto, tedy bez jakéhokoli usnesení. To by ostatně nemělo být vůbec ústavně myslitelné.
Vláda se nazývá Ministerská rada. Schází se každý týden. Jen potvrzuje vůli mimoústavního orgánu, spíše uskupení než orgánu. Daleko větší váhu než vláda má v politice země, zejména té zahraniční tzv. politický kabinet. Ten se skládá z představitelů koaličních stran. Její původ je v poválečné Pětce. Ta se z Pětice postupně rozrůstala, byla posléze Šestkou, Sedmičkou a v době Mnichova už Osmičkou. V osmatřicátém roce se scházela jako tzv. politický kabinet denně. Ministerská rada, „vláda“, všechno jen automaticky dodatečně stvrzovala.
A co byla tzv. Dvaadvacítka? To měl být v době vrcholící krize nejadekvátnější substitut nikoli svolávaného parlamentu. Ministři, šéfové koaličních stran a šéfové parlamentních klubů. Proč ale parlament nebyl svoláván? Pro tehdy nejvýznamnější politiky to bylo tehdy neveřejné tabu.
Mezinárodní i vnitropolitická situace se dramatizovala a 8. srpna 1938 premiér Hodža všechny ohromil návrhem parlament svolat. Nevíme proč. Ozvalo se v něm snad špatné svědomí právníka? Po kratší diskusi nezískal tento návrh podporu. Ani nemohl získat. Protože proti byl prezident Beneš. Všichni věděli nebo tušili nebo se obávali, že by to totiž nemuselo pro vládu a prezidenta dopadnout dobře. Politika neustálých ústupků Henleinovi by mohla být odmítnuta ve prospěch rozhodnutí bránit stát silou zbraní. Bylo se obávat, že za takový postoj by se dvoutřetinová většina v parlamentu nemusela postavit. Od začátku, od vyjednávání o míru v Saint-Germain v roce 1919, v důsledku zcela mylné zahraniční i domácí politiky prezidenta Beneše stála většina sudetských Němců o to, aby odešli ze země, a to i s územím, které pokládali za své. Totéž si přálo sedm set tisíc Maďarů. Také Poláci chtěli své kusy území. Slováci většinově požadovali autonomii, ale ta by se rychle posunula do federace anebo rovnou do osamostatnění. Podél hranic byli tedy samí nevraživí; s výjimkou jediného Rumunska, podél hranic s Podkarpatskou Rusí, zbytek zcela nesmyslného Benešova projektu tzv. Malé dohody.
Jak by pak asi vláda dopadla v parlamentu? Raději jej tedy nesvolat. Tedy bez parlamentu rozhodla 21. září Hodžova vláda, a druhá, střídající ji vláda generála Syrového, pro přijetí francouzsko-britského ultimáta na odstoupení čs. území s více než 50 procenty německého obyvatelstva Německu. Ultimáta, které – a to je tu třeba znovu připomenout – bylo prezidentem Benešem tajně objednáno. Bylo tak předem rozhodnuto už před Mnichovem. O tom už dnes nemůže být žádného sporu, nakolik je vše bohatě zdokumentováno. Zvláště díky kritické rekonstrukci Benešových pamětí z let 1938–1945 významným exilovým historikem Milanem Haunerem, mým dobrým sparring partnerem v rozhovorech, jehož úmrtí právě před rokem, 26. září, tu s pietou vzpomínáme.
V Haunerových komentářích k Benešovým pamětem se mj. dočítáme o přísně utajované misi Jaromíra Nečase, ministra sociální péče obou Hodžových vlád (a před tím vlády Malypetrovy), nasměrovaná přes vůdce francouzských socialistů Léona Bluma k francouzskému ministerskému předsedovi Daladierovi a dále k britskému premiérovi Chamberlainovi. Se vzkazem, že „jsme“, tedy iniciativou Edvarda Beneše, ochotni odevzdat Hitlerovi území o asi šesti tisících čtverečních kilometrech, a že by si s tím územím vzal Hitler do říše i jeden a půl miliónu Němců. Že to ale nemůžeme jaksi navrhnout sami, že k tomu musíme být jako – donuceni. Stalo se to formou hrané dramatické noční návštěvy velvyslanců Francie a Velké Británie u prezidenta na Hradě… Takové konání na základě předem domluvené utajené „výzvy“, resp. výzva sama, by mohla být označena za velezradu – o změnách hranic mohl podle ústavy rozhodnout jen parlament.
Příznačná epizoda: jistý úředník aparátu vlády, pár dní po rozhodnutí přijmout ono tzv. ultimátum, oslovil místopředsedu vlády, lidovce Jana Šrámka s odvážným, ale svědomitým dotazem: uvědomujete si, pane místopředsedo, že tím, že se nedělají zápisy, není nikde pro budoucnost zaznamenáno, že jste byl proti přijetí ultimáta? Nehlasovalo se sice, ale promluvil jste jasně, že jste proti! Šrámek pochopil, že by to jednou mohlo být důležité, a tak požádal onoho úředníka, aby našel způsob nějakého mimořádného, dodatečného zápisu, a tak se i stalo. Jinak by se dodnes nevědělo, že onoho 21. září 1938 byli proti přijetí ultimáta tři členové vlády! Dva lidovci, Jan Šrámek a Josef Dostálek, a autor oněch neoficiálních zápisů z vlády, František Ježek.
Takže 29. září 1939 dohodly velmoci v Mnichově už jen technické detaily zabírání území: v první větě preambule Mnichovské dohody jsou slova: „…se zřetelem k dohodě, jíž už bylo ve věci odstoupení sudetoněmeckého území v zásadě docíleno…“ Máme ta slova, v kopii ovšem, díky kolegovi Přemyslu Sobotkovi vystavena ve skřínce na chodbě před zeleným salónkem v Kolovratském paláci. Je s podivem, že si těch slov málokdo všímá – čímž ovšem nemyslím vás, vážené kolegyně a kolegové. Třeba doříci, že Hitler si vzal víc území, než mu Beneš tajně nabídl. Ale to už byl jen detail. Rozhodla ochota podrobit se bez boje.
Takže: „hanebná zrada Francie a Spojeného království“? Ty zradily především samy sebe, své ideály, vším tím, jak před tím ustupovaly Hitlerovi. V našich zkratkovitých myslích to ale budou napříště především „zrádcovské země“. Zatímco historická pravda o objednaném ultimátu jen pomalu a jakoby proti vůli mainstreamu našich historických ústavů prosakuje do veřejného mínění.
Nemůže být sporu o tom, že Hodžova vláda vědomě porušila ústavu – státní hranice bylo možné měnit jen se souhlasem parlamentu, což de facto uznala tím, že podala demisi. Vzápětí byla jmenována vláda generála Syrového, která podmínky „mnichovského diktátu“, mj. s alibi umožněné objednaným ultimátem, ještě jednou přijala.
Prezident Beneš se zřejmě podle platné ústavy dopustil velezrady, o čemž jsme se mohli dozvědět až v roce 1957, kdy okolnosti Nečasovy mise vešly ve známost i u nás, i když jen v úzkém okruhu režimních badatelů… Tento Beneš pak horlivě a obratně pracoval na „odčinění Mnichova“. Určitě tím nemyslel vyjevení pravdy. Za jeho života se nikdo na světě, kromě jeho nejbližších v československé politické emigraci, jako třeba Prokop Drtina, o supertajné misi ministra Nečase nedozvěděl. Ten měl Benešův rukopis instrukce zničit, ale neudělal to.
Všechny analogie jsou svůdné, ale často scestné. Analogie s dnešními postoji k válčící Ukrajině napovídají, že snad v každé evropské, a nejen evropské vládě jsou nějací „churchillové“ a „benešové“: na jedné straně stoupenci bojující Ukrajiny, na druhé straně ti, kteří se podvolují Putinovi. Vzájemné poměry těch prvních a druhých se proměňují. Mnichovanů spíše přibývá, přesto vojenská pomoc Ukrajině trvá, je stále účinnější, třebaže často přichází pozdě. Česká republika patří mezi nejspolehlivější a nejrychleji reagující spojence Ukrajiny. Jsem na to hrdý.
V této republice platí zákon, že „Edvard Beneš se zasloužil o stát“. Navrhli jej v roce 2004 ve Sněmovně poslanci za komunistickou stranu a sociální demokracii. Senát návrh zákona zamítl, ale byl Sněmovnou přehlasován. Prezident Klaus jej jaksi „pobenešovsku“ nepodepsal – nebyl ani proti, ani pro. Zákon je platný, a tedy i účinný, s podpisy pánů Zaorálka a Špidly.
Ten, který se beze vší pochyby dopustil v září 1938 velezrady, se zasloužil leda tak o náš komplex přikrčenosti, psychologického otroctví, dědičné infekce kapitulantství; o to, že si v mezních situacích nevěříme, že nám chybí zdravé sebevědomí. Vinu za to, obávám se, většina národa setrvačně dosud dává zrádnému Západu. A dokonce to máme – se jménem toho, kdo tu zradu Západu hlásal, až do hořkého konce vazalství se Stalinem – vyryto do kovové desky. Ve foyer dolní komory parlamentu má zřejmě oslovovat a historicky uvědomovat procházející poslankyně a poslance.