Toman a Toman
Měl jsem tehdy možnost – s titulem „představitele Koordinačního centra Občanského fóra“ – říci si v Čs. televizi o prime time, a v něm o stopáž dvaceti minut. Tak jsem 19. ledna 1990 před dvěma milióny TV diváků řekl, že to, co se v listopadu a v prosinci 1989 u nás událo, nebyla revoluce. Že to bylo a je něco jako vyjednané předání moci (dnes se pro tehdejší historický moment ujímá slovo převrat)… Snad je mé tehdejší oslovení veřejnosti, uvozené slovy „slyším trávu růst“, ještě někomu povědomé.
Byl jsem tehdy jediný z Občanského fóra, který tzv. „sametovou revoluci“ takto pojmenoval. Přátelé disidenti a kolegové z OF mně za to zle vyčinili. Nejmírnější kritika byla: neměl jsi právo brát lidem iluzi, že…
Věděl jsem své. Že žít v iluzi je nebezpečnější než žít ve lži. Iluze je zpravidla můj vlastní klam-sebeklam, o lži vím, že je to lež.
Jedním ze zážitků, který mě utvrzoval v takovémto náhledu, bylo jednání vyjednávacího týmu KC OF vedené Václavem Havlem s vyjednávacím týmem vlády ČR dne 1. prosince 1989. Náš tým kromě Václava Havla tvořili režisér a od prosince 89 šéf činohry Národního divadla Ivan Rajmont, student VŠE Martin Klíma, osobní Havlův tajemník Vladimír Hanzal a já. Vládu České republiky (bylo to ještě v době čs. federace) reprezentovali předseda vlády ČR František Pitra, první místopředseda vlády Miroslav Toman, předseda ústavněprávního výboru ČNR Josef Mečl a Jan Kadoun, tiskový mluvčí vlády.
Bylo to první jednání Občanského fóra s exekutivní mocí, ze kterého vyplynuly personální změny – my do té Pitrovy vlády posléze prosadili Dagmar Burešovou jako ministryni spravedlnosti; Milana Lukeše, tehdy ředitele Národního divadla (Lukeš byl členem KSČ, ředitelem divadla, které ale vzápětí po masakru na Národní třídě vstoupilo do stávky); jako ministra kultury, Bedřicha Moldana jako ministra životního prostředí; Vlastu Štěpovou jako ministryni obchodu a cestovního ruchu a jako ministra zdravotnictví Pavla Klenera, uznávaného onkologa a hematoonkologa. To byli naši první polistopadoví ministři vůbec. První, kteří vstoupili na půdu legitimní moci.
Jednání se tehdy táhlo pět hodin, vládní vyjednavači jej neustále přerušovali a odcházeli k poradám. Existuje už druhé knižní vydání zápisu z tohoto jednání (slovo od slova, každé přeřeknutí tam je); vydal jej Havlův osobní tajemník Vladimír Hanzal pod titulem Zrychlený tep dějin (Galén, 2006). Koho to zajímá, může si to přečíst…
Píši tuto poznámku na okraj zprávy, že 21. července 2023 zemřel při automobilové nehodě ten, který u jednání 1. prosince 1989 byl aktivně přítomen – vlastně je usměrňoval, cílevědomě vyjednával.
V tom jednání zkoušely obě strany své síly. Nikdo nevěděl, co si může, co si nesmí, nemůže dovolit. My sice začali, ale pak jsme spíše jen reagovali, nebyli jsme připraveni na takou míru ústupků protistrany. Požadovali jsme demisi celé vlády, a potom jsme ustoupili s tím, že ale chceme pět rezortů, těch, na kterých nám v té době nejvíc záleželo. Přičemž jsme ale neměli předem připravena jména osobností, které by za OF do Pitrovy vlády vstoupili; bylo to místy až trapné. Nakonec jsme vypotili jedno jediné jméno: za ministra kultury jsme navrhli ředitele Národního divadla. Jména čtyř ostatních jsme Pitrovi zatelefonovali až druhý den.
Celé to tehdejší jednání za establišment de facto vedl místopředseda vlády Miroslav Toman – usměrňoval je, jak se říká, v konstruktivním duchu. Demisi vlády odmítl, demisi pěti ministrů a jejich nahrazení skoro ochotně přijal, snad aby naše jednání neskončilo úplným debaklem. Pitra byl naprosto v Tomanově vleku, spíš cosi mektal, než vyjednával: sám byl dosazen do české vlády za KSČ, zatímco jeho náměstek v ní byl za konkrétní odbornost – v jeho případě za rezort zemědělství. Neb býval Miroslav Toman za normalizace mj. ministrem zemědělství a výživy ve čtvrté, páté i šesté Štrougalově federální vládě. Také se tím mezi řečí jakoby obhajoval, že ho vedení KSČ přimělo, aby právě on, ve své „nepolitické“ funkci vicepremiéra-ministra-odborníka-zemědělce, obhajoval v televizi zásah 17. listopadu na Národní třídě… Odnesl jsem si tehdy nicméně z Tomana dojem, že je to obratný, zdálo se, že i věcně racionální člověk. Opravdu schopný vyjednavač.
6. února 1990 se v předsednictvu České národní rady vyjednalo složení „vlády národního usmíření“ na české i na federální úrovni. Miroslav Toman v té vládě nebyl. Proč by se tam hrnul, to by mu jenom bralo síly a čas na rozjezd jeho, jak se ukázalo – podnikání. Ministrem zemědělství a lesnictví byl za KSČ nějaký Jan Vodehnal. Slyšel jsem pak několikrát o „tom Tomanovi“, že podniká velmi úspěšně.
Po letech, z dosud „nenápadné“ pozice náměstka ministrů J. Palase, P. Zgarby a J. Mládka v letech 2002-2006, se objevil v Rusnokově vládě – té, kterou zcela proti duchu ústavnosti držel nad vodou tehdejší prezident Zeman – ministr zemědělství stejného příjmení i vlastního jména, pod jakými jsme znávali normalizačního ministra zemědělství i místopředsedu obou vlád. Tento „nový“ Miroslav Toman figuroval pak ještě za ČSSD jako ministr zemědělství i ve druhé Babišově vládě. Ukázalo se přitom, že jsou s ním spojeny nějaké, nemalé nesrovnalosti při nabývání pozemků. Přistihován býval na TV obrazovce, stále s ním bylo něco nejasného: vděčný objekt zájmu novinářů, utíkal před nimi ve foyer „svého“ ministerstva mimo kameru, neochotný cokoli říct… jeho věc není dodnes uzavřena. Sebejisté vystupování onoho Miroslava Tomana, jakého jsem si pamatoval z devětaosmdesátého, tento Toman zdaleka neměl – i když by je měl po svém otci podědit:
Otec dnešního Miroslava Tomana, před třiatřiceti lety náš racionálně jednající, vstřícný partner ve vyjednávání o předání moci. Ten, který letos v osmaosmdesáti letech zemřel při automobilové nehodě…
Byl z těch, co před třiatřiceti lety předali moc, něco si nechal přidělit, něco si koupil (za co? za plat místopředsedy vlády?), podnikal a také posléze uměl – díky celkovému „předvyjednávánímu“ v minulosti – posadit na své někdejší místo, ve funkci ministra zemědělství, svého syna.
Říkejte si tomu – vracím se k tomu, co na začátku – i nadále revoluce, třeba sametová. Chcete-li žít v iluzi. Revoluci nebylo u nás tehdy proti komu namířit, komunistická strana se dekovala, náměstci, vyšší úředníci začali provozovat legálně, co předtím dělali v menším a nelegálně. Pak, za Babiše, se už cítili do té míry jistí – ano, právě v rezortu zemědělství; ano, v rezortu zemědělství, kde i Babiš podniká –, že táta podnikatel Miroslav Toman mohl na vysoký post v tomto rezortu usadit svého syna stejného jména, na post v minulosti chytře, musím opakovat – předvyjednaný.
Proč jsme tehdy neudělali „tu revoluci“?… Nýbrž „antirevoluci“, „nedotažený únor 1948“!? (autorem obou těchto pojmenování je historik Jiří Suk). No, protože jsme jako obvykle čekali, až a jak to dopadne všude kolem. Nebyli jsme jako Poláci, byli jsme Češi. Ve svém Budování státu píše Ferdinand Peroutka o politickém alibismu předcházejícímu 28. říjen 1918: proč bychom měli jablko rvát se stromu, když za chvíli uzraje a spadne nám do klína samo?
Ono ale to jablko může být už dost nahnilé, dodávám k tomu jakoby z jiného soudku. Máte je v ruce, je vaše, ale uvnitř nahnilé. Podobně, když chcete, aby vám moc spadla sama do rukou. Když nechcete nic riskovat, a místo toho – vyjednáváte, vyjednáváte i s vyjednavači…
Kdy jsme, jako to jablko s tím opouštěným režimem i s jeho vyjednavači, sami nahnilí… Ne všichni? Pak tedy, vážená čtenářko, vážený čtenáři, promiňte.