Vlny emocí a jejich „kulisy“
Nejprve jsou od jedenadvacátého srpna po ulicích statisíce protiruských vzkazů, mnohdy vtipných, ale i vulgárních či zoufalých, v azbuce s žertovnými chybami… Nápisy a kresby načmárané na zdech domů, nalepené na sklech výkladních skříní, plakátované na plotech a ohradách… Pak, během několika dní, po návratu těch, kteří 26. srpna 1968 podepsali tzv. moskevský protokol, to všechno zmizí… Smazáno, strženo, odrhnuto, přemalováno…
Ne, že by to uvedli do pořádku od těch dnů už přítomní sovětští vojáci. Ani že by to udělali ve svém okolí pořádkumilovní občané. Ani zatím ještě opatrní kolaboranti si nepospíšili.
Stalo se tak přičiněním desetitisíců mladých lidí. Že by se do toho pustili z vlastního popudu? Ze strachu před okupanty?
Ne, to proto, že je o to požádali ti ještě včera obdivovaní, milovaní politikové, teď signatáři kapitulačního protokolu z Moskvy: dokažme – vyzvali ty nejmladší z nás –, že plníme upřímně naše závazky, jak jsme to včera v Moskvě slíbili, bude zase líp, uvidíte, ale musíme to všechno odstranit a smazat, vydrbat, vydrhnout, ořezat, strhnout, přemalovat, zazdít, vytrhat, přestavět, třeba i zbořit… Pomozte nám, pomozte své vlasti, milí mladí přátelé!
A mladí lidé, děti, skauti, pionýři, party sportovců, studenti…jdou. Desetitisíce jich jdou, s kýbly a hadry a rejžáky. Jdou, protože věří svým vůdcům.
A za pár dní je naše země zase – jako nová! Jako vykoupaná po jarním dešti. Vlastně už zase stará. Uklizená, jako by se tu nic nestalo!
Ta několikadenní očista byla jedním z nejsmutnějších okamžiků v dějinách země. První masový zážitek příští tzv. normalizace.
V oslavovaném filmu Vlny je to jinak. Ten generální úklid po několika dnech odporu se tam děje přinuceně, pod hlavněmi kalašnikovů v rukou okupantů.
Po šestapadesáti letech, dnes, v létě 2024, to vypadá, jako bychom pořád nic nepochopili. Že tenkrát, když jsme opouštěli krátké mezičasy odporu, když jsme jej odvolávali, byli jsme k tomu přinuceni těmi cizími, mocnějšími, že jsme se ohnuli pod přesilou zvenčí.
Netřeba to ale komplikovat. Režisér filmu Vlny říká: šlo mně především o emoce! Chápejte, o co největší emoce!… No a pak tam musí být k těm emocím ještě taky nějaké kulisy, ta společenská realita. O tu ale tolik nejde, hlavně, aby ty emoce… „Tak jsem se to naučil v Hollywoodu.“
Diváci v kinech nadšeně tleskají vestoje. Roníme onu kunderovskou „druhou slzu“: jsme dojati tím, jak byli někteří z nás stateční, navíc jsme dojati tím, jak jsme dojati vlastním dojetím….
Co by na to Věra Šťovíčková, Luboš Dobrovský a Jirka Dienstbier, moji po dlouhá desetiletí přátelé? Ručím za to, že by to odbyli nějakou ironickou poznámkou. Uchechtli by se a asi by řekli něco jako, vykašli se na to, to víš, to jsme přece my, Češi…
Naše poznání vlastní minulosti, naše dějinná paměť, dá-li se to tak říci, ubírá se po šestapadesáti letech od desíti k pěti. Přitom jde o naše sebevědomí, které je na tom tak špatně, že nejen zapomíná, ale filmem „modo Hollywoodo“ vytěsňuje.