Připomínáme si na těchto stránkách virtuální Knihovny PP s Petrem Pithartem (dnes čtyřiaosmdesátníkem – narozen 2. ledna 1941) osoby a události, “léta a místa” jím dotknuté a dotknutá, osobně či ve vzpomínce přes horizont času; osoby a osobnosti příležitostně jubilující, příznačně odpovídající duchu souběžně žité doby, včetně těch stoletých, které jsme připomínali v uplynulém roce. Patří k nim, svým dílem i svým osudem, také básník a prozaik Jiří Šotola (28. 5. 1924 – 8. 5. 1989), Petrem Pithartem zde vzpomenutý společně s knihou (zbystřujeme my, v Knihovně PP), která osudově a ovšem rozporuplně vypovídá o “českém světě”, jeho dějinách a jeho českého i nečeského lidu…
Jiří Šotola, smutný muž. Dívám se do jeho tváře a čtu v ní, jako by prožil ten muž snad všechny smutky světa. Vzmachy, naděje, ale pak i všechny pády, prohry a zklamání. Odžil si je v českém světě, ke kterému se hlásil v jeho životabídě. Snad až umanutě.
Múzy při něm stály a nadělily mu mnohé dovednosti v mnohých uměnách. Soupis jeho básnického a také prozaického a dramatického díla je až opulentní, i když se zmetky a kousky poplatné dají stranou. U každého díla třeba sledovat vročení; ne, že by básník plul s dobou, spíše se hodí říct, že Šotola byl hlasem své doby třeba jako šéfredaktor – a přitom i zde básníkem a publicistou – literárního časopisu Květen (1955-1959), jehož autoři opatrně, něžně blili nad prázdným rétorským patosem většiny dosavadní, té doby režimní poezie. Ale dal se i sám Jiří Šotola do služeb režimu, byť byl služebníkem neužitečným. Tedy jej alespoň připomeňme coby funkcionáře ve spisovatelském cechu. V letech 1964-67 byl prvním tajemníkem spisovatelského svazu, v šedesátých letech též šéfredaktorem dvou kulturních týdeníků. V Literárních novinách, které coby zastupující šéfredaktor řídil v roce 1964, jsme se těsně míjeli: on končil, já začínal jako nastupující elév.
Šotola začínal za války v katolicky iniciovaném, na mladé básníky zaměřeném literárním sdružení Jitro; jeho juvenilní básně a hlavně divadelní referáty (studoval přece v dramatickém oddělení pražské konzervatoře) se objevovaly ve 40. letech v katolicky orientované revui Řád, mezi texty autorských koryfejů Josefa Kostohryze, Václava Renče, Františka Lazeckého či Timothea Vodičky. Ještě sbírka Čas dovršený,s podtitulem Verše 1945, zahrnuje básnickou skladbu Velikonoce 1945, sklenutou na liturgickém půdorysu Velikého pátku, Vzkříšení a Neděle velikonoční…
Sám byl asi vědomě špatným katolíkem (kdo je ale dobrý katolík?), přičemž dobře věděl, že přiznání špatnosti je větší půlkou odpuštění. I když to se děje na jiném jevišti. Na jiném bojišti, v jiném čase. Proto budou hrdinové Šotolových prozaických textů tak málo hrdinští. Jsou nicméně jako ti mýlící se oddělitelní od darebáků, byť jde někdy o nuance.
Přidal se k moci, možná, že byl zprvu i věřícím komunistou. Byl-li, pak také i špatným, neboť pochybujícím; měl tak vzácnou možnost pochopit, v čem se může církev podobat straně… Může, nebo musí? To je jeden z leitmotivů jeho prozaického díla.
Jednu dobu, bylo mně tak šestnáct, sedmnáct, jsem propadl Šotolovu způsobu psaní, jeho básnické dikci, ale ať jsem dělal, co jsem dělal, mé nejlepší básničky se podobaly těm nepovedenějším Šotolovým. Za nejlepší jsem v té době pokládal jeho básně ze sbírky Venuše z Mélu a Svět náš vezdejší, příznačné oné „poezii všedního dne“, jakou se vyjadřovali básníci Května, po 2. sjezdu spisovatelského svazu v roce 1956. Uhranuje mne na nich dodnes také básníkova solidarita s lúzry, s bídou tohoto světa a ano, smysl pro tragično. I to ale Šotola v těch básních shazuje, bojí se patosu. Ví, že cokoli příliš dobré dopadne nejspíš blbě, ale tím spíš – žít a doufat a také tvořit se musí dál. V malých sice, ale věrohodných dějinách. Když jsem byl sám, četl jsem si ty básně nahlas a dojímaly mne, až jsem se za to sám před sebou styděl. Nicméně první schůzku se svou budoucí ženou jsem si v dubnu 1960 dal na pásmu Šotolovy poezie nazvaném Divadlo zázraků v rozjíždějícím se tehdy divadle Semafor.
Na „občanskou lyriku“ sbírky Za život, nakl. Československý spisovatel 1955 (s podtitulem Verše 1954-1955, v obálce – netypické pro ona přísná léta – přítele Jiřího Balcara, se kterým se Šotola brzy také spojí ve skupině Května), navazovala jeho „poezie všedního dne“ sbírek Svět náš vezdejší, Verše 1955-1957, Mladá fronta 1957 a Venuše z Mélu, Čs. spisovatel, 1959.
Když se v půli sedmdesátých let Jiří Šotola, aby mohl publikovat, veřejně odřekl akcí solidarity s pronásledovanými přáteli a kolegy literáty, označené tehdejší mocí za škůdce, patřilo to k žánru jeho života jako sledu nadějí a zklamání. A selhání. Chtěli to po něm a on věděl, že tak tomu v Čechách bývá. A že tomu tak je pořád. Žádná sláva, žádná hrdinská gesta, stejně šel pak život vždycky dál. Naštěstí psal Šotola i po tomto výkupném gestu tak, zdá se mi, že se v jeho psaní neprojevilo sebepokoření. To bylo spíše výjimečné: u jiných, co museli po kolenou ke křížku, tomu tak nebývalo. Myslím, že jemu jsme odpustili jako jednomu z prvních.
Dal bych ruku do ohně za to, že si ani on sám pro sebe neuštrikoval žádné omluvy, relativizace. Jeho údělem nebylo být smutným mužem jen tak, z hecu. Spíše měl vztek, že cosi nedomyslel. Jeho dílo mluvilo, i když ne deklaratorním hlasem. Stačil v roce 1975, v třetině té „jejich normalizace“, jeden dopis do týdeníku Tvorba, a druhým rokem vyšlo tiskem Kuře na rožni, existenciální historický román o kočovném loutkáři v čase napoleonských válek, šířený předtím jen ve strojopisném samizdatu Vaculíkovy Petlice.
Podstoupiv pokoření, udělal Jiří Šotola jen to, co jeho čeští krajané, „malí lidé“ před pěti sty, před sty či před dvaceti lety dělali před ním. Ve svém díle si to nazkoušel bez špetky omlouvání. Své antihrdiny do té jejich hanby pěkně namáčel. Ale chápal je; (u)měl slitování. Byly doby, a nebylo jich málo, které byly vskutku bezútěšné.
Důležitá nápověda, nejen pro maturanty: celá tragika českých pobělohorských dějin (do dneška!), vlastně i jejich nehrdinné pochopení, je vyslovena v úsporném dialogu dvou katolických hodnostářů v Šotolově románu Tovaryšstvo Ježíšovo (vyhledávám ve vydání z roku 2000, nakl. Eminent, na stránkách 103 a 104). Nesvedete připsat k tomu jedinou větu, všechno o nás tam je. I protektorát, i normalizace.
Nejsem sám, kdo tragédii dvou nešťastníků, hraběnky Marie Maximiliany Slavatovny a jejího jezuitského zpovědníka pátera Vojtěcha Hada, jež k sobě přivázala železná logika doby, pokládám za nejlepší český román. Síla moci v něm zničí sebe samu, triumf baroka je tu předzvěstí bezvěrečného devatenáctého století. Katolickou víru jsme pod dojmem barokních obrazů, hudby a náboženských poutí rychle znovunabyli, ale proto také rychle pozbyli. Od té doby nás budou ohrožovat nikoli jinověrci, ale Němci.
Rekatolizace slavatovského košumberského panství je triumfem instituce, příliš mocného řádu a zároveň tragédií dvou protagonistů, které „velké dějiny“ postavily proti sobě. Čistá krása ve prospěch bezohledné síly. Paradox baroka – alespoň u nás tomu tak bylo…
Alliprandiho vysoké, štíhlé, vlastně pyšné věže poutního chrámu v Luži u Košumberka se zabodávají do našeho svědomí dodnes. Nebýt Šotolova sugestivního, k dialogu otevřeného jazyka, jenom bychom zvedli hlavy.
Petr Pithart