Zaujaly nás stopy, které vedly o minulém pondělí do Bílého domu z Helsink. Postrádajíce mezi přišlými evropskými lídry zástupce středoevropského Polska, s tím větším zadostiučiněním vnímáme přijetí Alexandera Stubbse, prezidenta “malého” Finska..
V nástupu ke společnému jednání kráčí Stubbs mezi Zelenským a Trumpem; pak na společném “rodinném” fotografování (vypadá to, že laškovném, jak z té úctyhodné defilující řady mnozí/mnohé, Giorgia na Ursulu, na sebe jukají, pošilhávajíce, co na to Donald) má Alexander Stubbs po levici opět hlavního aktéra Zelenského, po pravici evropsko velmocenského Keira Starmera…
Významný mezi významnými, jedinečný při této příležitosti jako symbolický reprezentant Finska, čerstvého člena Severoatlantické aliance – s tomu příslušným pocitem ostražitosti vzhledem k 1.325 km dlouhé finské hranici s Ruskem (“Putinovi v principu nelze plně důvěřovat,” řekl Stubbs v Bílém domě), s historickými zkušenostmi své vlasti ze Zimní války se Stalinem v letech 1939-40 i se zkušeností omezené suverenity Finska pod dohledem Sovětského svazu v tzv. finlandizaci v časech studené války… Hlavní město Finska Helsinky stalo se navíc právě před padesáti lety (1. srpna 1975) místem podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (OBSE), vyhlašujícího principy svrchované rovnosti, neporušitelnosti hranic, dodržování mezinárodního práva ve vztazích mezi státy; na jedné straně stvrzujícího Sovětskému svazu a jeho vlivové středo-východoevropské zóně územní zisky z druhé světové války (hranice na Odře a Nise), na druhé straně se tak stalo výměnou za závazky v oblasti lidských práv, jakkoli je SSSR u sebe doma ani u svých tehdejších satelitů nehodlal dodržovat. Apel na jejich dodržování byl hybným momentem vzniku národních helsinských výborů, hned v Ruské SFSR a také v Ukrajinské svazové republice, a rovněž i v tehdejším Československu. Započat tak v 70. letech dvacátého století Helsinský proces…
K tomu cílí poznámka, kterou nás Martin Palouš, někdejší signatář a mluvčí Charty 77, v letech 1990-92 náměstek ministra zahraničí, 1994-98 předseda Českého helsinského výboru, od 2018 člen Rady ÚSTR – obeslal právě v souvislosti se summitem v Bílém domě 18. srpna tohoto roku:
Kdo byl v Bílém domě za Evropu?
Čtyři představitelé vlivných států – Německo, Francie, Itálie a Velká Británie. Proč chybělo Polsko, vůbec střední Evropa, Rumunsko? Vždyť to jsou právě tyto státy, které učinily tragickou zkušenost se sovětským komunismem, dnes převlečeným do hávu ruských imperiálních ambicí.
Tři zástupci regionálních organizací/ uskupení podílejících se na evropské politické architektuře – NATO (Mark Rutte), EU (Ursula von der Leyen) a OBSE (finský prezident Alexander Stubbs, jehož země má u příležitosti 50. výročí podepsání Závěrečného aktu helsinské konference v této instituci předsednictví). Přítomnost třetího z nich (kromě své oficiální role v Bílém domě má jeden báječný komunikační instrument na jednání s Trumpem: je golfista) považuji za obzvlášť důležitý fakt, potvrzující mou hypotézu, že je to právě Helsinský proces, nejen jako důležitá průvodní zkušenost z minula (vedoucí k pádu komunismu v roce 1989 a návaznému formování nového evropského politického řádu), ale i jako určitá perspektiva, která se nabízí nyní, vyhlížíme-li se v srpnu 2025 do znejistělé budoucnosti…
V této souvislosti rezonuje konference, konaná 31. července k výročí Helsinského protokolu, jíž jsem se v Helsinkách aktivně účastnil (k tomu též odkaz na dokumentární film o helsinském procesu: https://youtu.be/Yr4nGZNJVkU?si=mvIeAAXxUBwi-fi), a také moje reflexe, o nichž hovořme vzhledem k úmyslu si na počátku roku 2027 připomenout 50. výročí Prohlášení Charty 77 a související 50. výročí smrti Jana Patočky i 100. výročí filosofova narození… Helsinské hnutí je procesem, jehož bylo občanské hnutí Charty 77 organickým důsledkem a do jehož neskončeného pohybu se i dál včleňuje…