Donedávna téměř doma neznámému, křesťanskodemokraticky orientovanému historikovi Josefu Kalvodovi (1923–1999), rodákovi z Malče u Chotěboře, byla 12. a 13. května 2023 věnována konference – opět spíše intimní (první seminář uspořádal Ústav pro studium totalitních režimů v r. 2009 se čtyřmi přednášejícími, další Knihovna kardinála Berana v r. 2012 s pěti účastníky). Tentokrát se Kalvoda kromě početněji navštívené konference dočkal také pamětní desky – naproti svému rodnému domu v Malči čp. 16, na zdi zámecké zahrady.
(zleva V. Macháček-Rieger, P. Pithart)
Konference se konala v Chotěboři a v prostorách renovovaného zámku v Malči, jenž je v majetku dědiců Františka Ladislava Riegera: jeho pravnuk Václav Macháček-Rieger tu v horním patře zámku instaloval rozsáhlou expozici o životě a díle Františka Ladislava Riegra a Františka Palackého, kteří oba v malečském zámku po dlouhá desetiletí žili a pracovali. Palacký tu napsal velkou část svých Dějin národu českého v Čechách a v Moravě.
Z Kalvodova rozsáhlého díla, publikovaného česky v prostředí exilu a anglicky na americké akademické půdě vyšly česky tři svazky Z bojů o zítřek (publicistika v exilu a po roce 1989 doma), dále Geneze Československa 1914 –1920 (v rozšířeném vydání v r. 2018); adáletituly, které za sebe mluví svými názvy a podtituly: Mnichovská zrada, nebo pražský krach?Nečasova mise a rozpad Československa v září 1938; Studená válka 1946–1989;a zatím první díl dvoudílné edice odborných i popularizačních textů k stěžejnímu titulu a tématu Kalvodova díla, Sovětizace Československa, příčiny a následky.
Život a dílo Kalvody-historika popsal už v r. 2002 rozsáhle Jan Cholínský, pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů, v knize Poutník Josef Kalvoda, s podtitulem Život a dílo historika a ideologa protikomunistického odboje v exilu. Všechny Kalvodovy knihy vycházejí postupně v malém kladenském nakladatelství DÍLO, za kterým stojí právě editor Kalvodova úctyhodného díla, kladenský rodák Jan Cholínský. Dalo by se říci, že toto malé nakladatelství vzniklo proto, aby vydávalo především Kalvodovo dílo.
Ve Spojených státech byl profesor Kolumbijské univerzity Josef Kalvoda přijímám jako relevantní, seriózní historik. Přednášel na třech amerických univerzitách; kromě toho se ovšem projevoval i jako ohnivý polemik, hned v několika exilových periodikách.
Podrobil důkladné a podrobné kritické revizí především život a dílo Masaryka a Beneše, jejich zahraniční a domácí politiku. Mimo jiné to, jak oba myšlenkově i prakticky přispěli chtě-nechtě k sovětizaci Československa. Podobně jako všichni ti poúnoroví nekomunističtí politikové, kteří pro své strany přijali „národněfrontovní“ identitu.
Kalvoda si mohl svébytný náhled dovolit: měl dobrý přístup nejen k americkým, ale i anglickým, německým či rakouským archivům, v roce 1968 a po převratu 1989 také k archivům zdejším. Našel v nich zdá se i to, co většina exilových i tuzemských mainstreamových historiků nalézt neuměla nebo – v tiché shodě na tom, že císař je oděn do nejskvělejšího šatu – ani nechtěla hledat.
Historik, profesor politologie a historie Josef Kalvoda působil celý život jako novinář, publicista i jako etablovaný politický analytik – mimo všechny politické mainstreamy, jak v exilu, tak i doma v posledních třiceti letech. U nás se zatím až na výjimky přehlíží, jako by ani nebyl.
Odhadujeme, že tomu tak nějakou dobu bude i nadále. Bylo by třeba zamyslet se nad tím, jak vzniká a trvá fenomén mainstreamu. Zajisté tu působí institucionální aranžmá profesionálních historiků a jejich prestižní, mocenské, tedy kariérní a hmotné zájmy. Ale především tu vždycky panuje už jaksi předem tichá dohoda velké skupiny lidí, říkejme jim národ, o tom, které příběhy minulosti si budou jako národ vyprávět. A zároveň tichá shoda v tom, které příběhy si vyprávět prostě nebudou. Má to tak každý národ, nejen ten český, a je to svým způsobem pochopitelné. Žít je třeba pokud možno s dobrým, úlevným, totiž nenáročným svědomím. Podobnými sebezáchovnými dohodami jsou národy definovány výstižněji než čímkoli jiným.
Vždycky se ale dřív nebo později najdou tací, kteří se těmto dohodám vzepřou. Kazí hru na ubezpečující pravdu a na chlácholivé mýty. Co s tím? Nejlépe je stisknout zuby nebo zavinout pevněji mozkové závity a ty kazisvěty si důkladně přečíst. Národu to může pomoci překonávat se ctí i s prospěchem nadcházející krize. Takové, které obvykle přijdou, případně jsou už tady. Bez Kalvodů zůstávají nepoznány. A pak zpravidla nejsou překonávány – ani se ctí, ani s prospěchem. Masaryk řekl správně: demokracie je krize. Odvažuji se to dopovědět: je to překonávání krizí férovými prostředky.
Zůstává dojímavou shodou okolností, že se Josef Kalvoda na domácí scéně připomněl tentokrát konferencí uspořádanou právě v jeho rodišti. Sto padesát metrů od rodného domu.
Petr Pithart
12. – 13.5.2023