Takový název, jakoby s ironickou narážkou na “kolumbovský” objev nového světadílu, více než čtyři sta padesát let po Kolumbovi, nese útlá knížka v elegantní typografické úpravě Zdeňka Seydla, která před šedesáti lety (vydána v r. 1964, v edici Otázky a názory nakl. Čs. spisovatel) spoluurčila intelektuální debaty “našich šedesátých”… V podtitulu je knížka označena jako “příspěvek k otázkám tzv. moderního člověka”, neboť neskrývaně jsou tu Amerika, resp. Spojené státy americké historicky představeny jako inkubátor původem evropské modernity a novověké racionality, stejně jako “americká demokracie” jako vývojový model toho, co v zárodku “vytvořil evropský státotvorný génius a co je pro jeho vlastní osud rozhodující” (Golo Mann, O duchu Ameriky). – “Duch Ameriky”, její veřejný život, její životní styl, její vyznávané hodnoty jsou tu – s minimem ideologické zátěže, jaká mohla být dána tehdy původně levicovým zázemím autorky, jakož i epochálním rámcem stále trvající studené války – zkoumány pohledem sociologickým, politickofilosofickým i sociálně psychologickým, s pozorností k takovým nuancovaným projevům, jakými mj. jsou osamělost individuálních Američanů ve zdejším “hlučícím davu”, stejná jako osamělost této skupinové masy. Ba pojmenovává se tu samotná “ztráta transcendence”, bez ohledu na to, že formálně nebyl z tohoto nového světa Bůh zapuzen… Na autorku, socioložku a politickou filosofku Irenu Dubskou (narozenou 17. 11. 1924) vzpomíná tu v řadě našich připomínek dovršených stoletých jubileí Petr Pithart:
Dáma, zdá se mi, že indiánského vzezření, sedí u pánského stolu (píše se druhá půlka šedesátých let), a zapaluje si jednu od druhé. A mluví hlubším hlasem – tak to bude Irena Dubská! A taky že je!
Do té doby: 1936-39 studentkou reálného gymnázia ve Strakonicích; za protektorátu nasazena v tamní zbrojovce jako pomocná dělnice; po válce studia filosofie a sociologie na filosofické fakultě UK, absolvovala 1949; poté 1950-52 v aparátu Čs. svazu mládeže, údajně působila i na mládežnických budovatelských stavbách…, to, aby její curriculum vitae bylo pro tu dobu „typické“, vysloveně generační. Vzdálené ještě oněm zjevením, jakými se staly její dvě knihy o Americe, Objevování Ameriky,1964 a Americký rok,1965, jimiž se stala „českým Tocquevillem“, jakoby aktualizovanou inkarnací autora, který v dvoudílné knize De la Démokratie en Amérique (1835, 1840) o víc než sto let dřív Evropanům jasnozřivě objevil nejen, co Amerika je a čím bude, ale uhodl i to, co bude potom: že se z demokracie může paradoxně vyvinout tyranie. Tyranie většiny, většinové průměrnosti. A máme to tady… Irena Dubská, tehdy bez iluzí objevovala pro nás Ameriku už pokročilou, tzv. postindustriálního věku, Ameriku konzumerismu a jejího „osamělého davu“ – přičemž cestou (na opravdové cestě po Spojených státech, absolvujíc předtím, v letech 1963-64, stáže na Massachussets Institute of Technology a na Harvardu) poztrácela rezidua komunismu, jemuž zprvu mládežnicky věřila.
Socioložka, politická filosofka, politoložka, sociální psycholožka, sociální antropoložka? Ukrutně zvědavá osoba? To všechno dohromady plus uhrančivý zjev: husté černé vlasy, hluboký hlas, energická až překotná dikce, výrazné body language. Nepřehlédnutelná, nepřeslechnutelná.
V mém životě hrála důležitou roli, nejen jako obdivovaná, o dost starší kamarádka: chtěl jsem totiž psát jako ona. Nevěděl jsem ale zprvu, jak se to jmenuje. Aha, tak sociální antropologie… Byl jsem tehdy sekretářem a pak i členem tzv. Mlynářova týmu, jednoho z těch tří, v půli šedesátých let ustavených výzkumných akademických týmů: ekonomického Oty Šika; sociálně antropologického, zkoumajícího „společenské a lidské souvislosti vědeckotechnické revoluce“, vedeného Radovanem Richtou (Irena byla jeho pravou rukou – onou dámou u jeho pánského stolu, ale „interdisciplinárně“ i u obou dalších stolů, spolupracujících týmů); do třetice tým Zdeňka Mlynáře, nominálně se zasazující o „reformu politického systému“, v předznamenání tzv. pražského jara.
V tomto mužském světě se Irena pohybovala s takovou samozřejmostí a suverenitou, že to, co bylo nasnadě, nenapadlo vůbec zvedat. Příkladně otázky genderové, které k nám Irena rovněž sofistikovaně uváděla (viz například článek „Kdo je žena?“, Sociologický časopis 1967; to Irena ztaké do domácího diskursu přivedla a interpretovala tehdy bestsellerové Druhé pohlaví Simone de Beauvoir etc.).
Duchu pražského jara, resp. předjaří však Irena prospěla především na poli sociologie; byla u založení Sociologické společnosti a první šéfredaktorkou Sociologického časopisu (1965): pamatuju, jak jsem držel jeho první číslo v oranžové obálce, uvnitř se statí Miroslava Jodla na téma teorie elit, s bušícím srdcem: konečně začínáme poznávat sami sebe, skrze pojmy a statistiky, nejen podle dojmů! To opravdu spíše už tehdy začíná pražské jaro, ne až strkanicemi genseků a tajemníků na zlomu let 1967-68.
V osmašedesátém připomněla nám Irena ve svém fundovaném doslovu klíčovou inspirativní knihu jejích americian – Davida Riesmana Osamělý dav. Od počátku 70. let (do r. 1974 nadále, po dvacet let vědeckou pracovnicí všech institucionálních podob Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV) věnuje se pak jen Frankfurtské škole, poslední fázi třikrát sublimovaného západního marxismu, bez Lenina a Stalina. Tyto její studie, včetně té o Maxi Horkheimerovi, jednom z Frankfurtské školy, zůstanou jen v rukopise.
To se Irena pořád (a bude tomu tak až do smrti) jmenovala Dubská; od roku 1977, od jejího podpisu pod prohlášením Charty 77, patřila už cele ke Zdeňku Mlynářovi. (Její předchozí manžel Ivan Dubský – jehož rukopisná studie Domov a bezdomoví byla jedním z patrných citovaných zdrojů knihy Objevování Ameriky –, filosof tvůrčím způsobem rozvíjející dílo Jana Patočky a Ladislava Klímy, ale i osobitě komentující dílo Kafkovo, Nietzchovo či Heideggerovo, intelektuálně vlivný člen disentu v letech tzv. normalizačních, signatář Charty 77 – připomeňme -, zemřel předloni, v květnu 2023.)
Po boku Zdeňka Mlynáře – nejinteligentnějšího reformisty, autora Akčního programu KSČ, po Františku Krieglovi hned druhého, který po třech měsících od invaze opustil tu partu dubčekovských zrádců – zvolila Irena svůj příští osud: disent, estébácká akce „Asanace“, exil (už jako Mlynářova manželka), spolupůsobení na univerzitě v Innsbrucku, pak jen střídavé návraty domů po roce 1989.
U indiánů by se Irena jmenovala „Ta, která sedávala u mužských stolů“. Na to by asi sama řekla, vida, toho jsem si ani nevšimla… Byla nad tím. Mně zdá se být “Ženou pražského jara“.
Nevím, jak to přišlo, že tato dáma, královna sarkasmů a ironie, zemřela v bídě, střídajíc samotu v Praze i ve zpustlém vídeňském bytě. Její manžel, „architekt“ pražského jara, inspirátor Gorbačevovy perestrojky Zdeněk Mlynář žil o čtyři roky méně. Pokoušel se v devadesátých letech vrátit do politiky, založil Levý bok, ale nic z té jeho reformisticky levicové politiky nebylo.
Irena a Zdeněk, v obou případech k stáru žel smutné životy, o kterých se dnes pomalu nic neví. Irena Dubská byla možná lidsky větší formát. Ta jakoby indiánská krev v ní. Zatímco Zdeněk stále víc a víc rozpatlával louže, do kterých v mládí šlápnul, s Hitlerem v zádech a Stalinem po boku, Irena hleděla za obzory prérií, které nemají konce.
Petr Pithart