„Milí přátelé, signatáři Charty 77,“ napsal nám, někdejším signatářům, zas z Libri Prohibiti přítel Jiří Gruntorád, posel žel čím dál častějších nedobrých zpráv – o těch, kteří z lodice Charty postupně přestoupili už do člunu Cháronova… naposled o AH:
„… jak už mnozí víte, 2. dubna 2024 nás opustila Alena Hromádková, naše mluvčí. Podle sdělení příbuzných si nepřála veřejné rozloučení. Zde se dozvíte více:
Zemřela Ing. Alena Hromádková, první dáma české konzervativní politiky
Navíc o AH na vědomí – a v tomto případě nejen pro signatáře CH77 – ještě vzpomínka Petra Pitharta:
S kopím bez futrálu
„In politicis“ byla vášnivá. Neznal jsem nikoho takového. A už určitě nepoznám… Její i moje zaměstnání v „normalizačních“ 70. a 80. letech dovolovalo nám trávit i přes den celé hodiny v hospodě a povídat si. Byl jsem v těch letech mj. „obalovým referentem“, jak to nazýváno v oboru skladového hospodářství, pracovištěm v podniku Ústřední sklady na Starém Městě. Když jsem měl „obaleno“, mohl jsem se ztratit; hned naproti byla hospůdka jako dělaná pro diskrétní hovory – ano, o politice, o politické filosofii… U dvou deci a jedné kávy jsme s Alenou prokecali, zaujatě prodebatovali dvě, tři hodiny.
Mluvila hlavně ona – přesvědčeně a explicitně konzervativní. Krátce předtím, než „spadla klec“, stihla v druhé polovině roku 1969 jakýsi pozdní postgraduál na univerzitě v Edinburghu. Vrátila se (na její zpáteční cestě jsme se seznámili na univerzitě v Oxfordu, kde byl mně tehdy ještě dopřán zkrácený studijní pobyt) do již husákovského Československa jako obdivovatelka britského konzervatismu.
Musela se k tomu už narodit – ve spořádané středostavovské pražské rodině. Byl jsem kdysi u Aleny doma na návštěvě: filmoví architekti by mohli celý ten byt beze změny použít jako lokaci do filmu líčícího život solidní středostavovské rodiny na Vinohradech za první republiky…
Kromě vnitřních dispozic ke konzervativnímu vnímání světa, o kterých jsem v sobě ještě ani úplně nevěděl, byla AH moje svým způsobem – zasvětitelka. Takže to také byla ona, která mne seznámila s Rogerem Scrutonem, původně jedním z oněch „flying professors“, jaké k nám („ideologicky subverzívně,“ řečeno žargonem StB) posílala oxfordská Vzdělávací nadace Jana Husa coby lektory společenských disciplín do utajených bytových seminářů. Byl to pak Roger Scruton, který ke mně získal takovou důvěru, že mi postupně svěřil k překladu – za stálého Alenina patronátu – své dvě knihy: Meaning of Conservatism, v roce 1980 v Británii nakladatelský trhák (můj samizdatový překlad vyšel „oficiálně“ až redakční péčí Alana Plzáka v nakladatelství Torst jako „Smysl konzervatismu“), a poté A Dictionary of Political Thought („Slovník politického myšlení“), do něhož jsem se pustil krátce před (dějinným) přelomem let 1989-90. Byly to první Scrutonovy knihy přeložené do češtiny a ovšem také mé vůbec první překlady: musel jsem se to řemeslo teprve učit. Pro řadu Scrutonových slov, pojmů, termínů v oboru politické filosofie jsem vůbec nenacházel české ekvivalenty, ony snad ještě ani v pojmovém aparátu češtiny neexistovaly. Bylo k tomu třeba zvláštní jazykové tvořivosti, pomáhal mně při tom nejdříve Jan Sokol a pak, na Slovníku, přátelé Miloš Calda a Jan Vít; také Slovník vyšel „nadvakrát“, primárně v pražském samizdatu, pokročile zkopírovaná Ivanem Chvatíkem už z počítačové sazby, ještě v prvních dnech listopadu 89, a pak, po převratu, v brněnském nakladatelství Atlantis.
Alena, jedna z posledních před-převratových mluvčích Charty 77, to pak zkoušela v politice. Jak si vedla, to už napsali jiní, zejména o ní jako zakladatelce Demokratické unie (1994). Já jen tolik, že neměla šanci… Byla brutálně přímá, otevřená, a jak už řečeno, příliš vášnivá, až do hádavosti. Jako by postrádala smysl pro sebemenší taktizování, natož pro ústupky. Šla za svým cílem tak přímočaře, řeknu quijotovsky, že na to české publikum nebylo, a dlouho ještě ani nebude připravené. Bylo nasnadě, že dříve či později ji někdo nazve – „českou lady Thatcher“, „naší tečerkou“. Podobala se anglickému originálu nejen vzhledem, „jazykem těla“, body language, ale i stejně naléhavou dikcí, stejně posazeným hlasem. Ona snad byla přímo klonem „železné lady“! Řekl bych, že v britském životopisném filmu The Iron Lady vyjímala by se v titulní roli líp než Meryl Streep. Čest Alenině památce. Poctivá to žena, právě že absolutně čestná, s otevřeným hledím a s kopím slov bez futrálu… Vidím ji, jak se řítí na mlýny uvelebeného českého zápecnictví, bohorovné nevzdělanosti…
Milá Aleno, bude tady po tobě prázdno. Konzervativců a konzervatismů u nás teď jak naseto, nejvíc hubou a upřílišněnou péčí o příslušný status, ale v živé politice, kde nic, tu nic. On ten konzervatismus musí být přirozeně rostlý, je totiž „implicitnost sama“, roste sám ze sebe, nikoli ze snadno vyřčených slov, leč z lidské přirozenosti, tedy pomalu a dlouho. Tys to, Aleno, ovšem dobře věděla, ale nedalo ti to…