Kulatá výročí a jubilea v Knihovně PP zvlášť nepřipomínáme: snažíme se navazovat kulturní paměť souvisle, spojitě, nedatovaně. Letošní rok ale přinesl a ještě přináší několik “zvlášť kulatých”= stoletých narozenin ctihodných mužů (starosvětsky nezdůrazňujeme jubilea ctihodných dam, o kterých zase jindy), že nelitujeme připomenout výběrově několik 100. výročí narození osobností, které spoluurčovaly kulturní ovzduší zejména “legendárních” šedesátých let, popř. let, která bezprostředně předcházela. Osobností, které my starší v Knihovně PP prožívaně bereme jako své zasvěcovatele a dodnes jako své současníky… Kterýžto generační odkaz (mj. v paralelně připravovaném sborníku PP: léta, místa) štafetově posunujeme i ke generacím a půlgeneracím po nás – zdůrazněně, zůstává-li těm nejmladším tento odkaz zatím utajen…
Živým, velmi živým stoletým jubilantem se ukázal už zkraje letošního roku Jiří Šlitr (narozen 15. února 1924, Lhota Zálesní), tvůrce české populární (“písničkové”) hudby 60. let, protagonista živého hudebního divadla (v Semaforu, neodmyslitelně s Jiřím Suchým), nanejvýš zdatný ragtimový klavírista, vyměniv svůj akademický titul JUDr. za neoficiální Dr. Klavír… tím vším stal se i bezkonkurenčním spolutvůrcem hudebního ovzduší své doby, nakažlivě až do našich časů; Šlitrův odchod (zemřel tragicky 26. 12. 1962) jako by byl večerkou na konci šedesátých let, s postrčením do šediváku tzv. normalizace let sedmdesátých…
Nejen komponista, nejen pianista, nejen herec-zpěvák… také kreslíř, co spontánně črtá do vlastní partitury, se Suchým také ve filmu (už ve Formanově debutu Konkurs, 1963)
Ani ne týden po Jiřím Šlitrovi se před 100 lety narodil František Vláčil (19. února 1924, Český Těšín), filmový režisér, na rozdíl od režisérů paralelní nové vlny šedesátých let, vesměs absolventů pražské FAMU, se dostal k filmu po brněnských studiích estetiky a dějin umění,, odtud asi magická obrazová metaforika jeho filmů, v černobílém filmovém jazyce, odlišném od dosavadní kinematografie historických filmů, historiografií i státně-politickou propagandou “osvětově” ideologizovaných, přinejmenším v duchu národního obrození, “vypjatě ve filmové husitské trilogii Otakara Vávry. Aniž by podléhaly historické determinaci, v soustředění na základní (existenciální) dramata živých lidí, meditují Vláčilovy filmy o středověku (Markéta Lazarová, 1967, Údolí včel, 1968), drásavě se vracejí do poválečného sudetského pohraničí, na pokraji odsunu německých, donedávna ještě sousedů (Adelheid, 1969) – pohledy a vhledy do divokých časů, divoké lásce v nich i divoké smrti.
Letos “stoletý” Vladimír Boudník (narozený 17. března 1924), zakladatelská osobnost naší poválečné grafiky: výtvarný podklad nacházel na oprýskaných fasádách pražských domů, jejichž skvrny obkresloval a dokresloval – dotvářel. Užitým výtvarným médiem mu byla kovová matérie, se kterou denně zacházel ve fabrice (ČKD Vysočany), jeho grafiky vznikaly v barevných otiscích radikálně zpracovávaných plechových matric, jejich probíjením, propalováním, leptáním či vtloukáním kovového odpadu, v barevných mezitiscích proháněných satinýrkou. Vzniklé strukturální grafiky označoval za spontánní výbuchy-exploze niterných psychických stavů, v pokračování autonomně založeného směru, Boudníkem samotným nazývaném explosionalismus: obrazy syrové matérie jako grafický záznam nesentimentální doby, řadí se do informelní linie české výtvarné scény 50. a 60. let (níže prezentované strukturální grafiky datovány rokem 1960)… Vstoupiv jako “něžný barbar” do literárních textů Bohumila Hrabala, tvoří s ním “Vladimírek” Boudník vzájemně se doplňující dvojici. (V. B. zemřel tragicky 5. XII. 1968, na závěr toho osudného roku.)
Den po Vladimíru Boudníkovi se před 100 lety narodil Lubomír Dorůžka (narozen 18. března 1924), muzikolog, organizátor hudebního života (spoluzakladatel Mezinárodního jazzového festivalu, iniciátor bezpočtu domácích jazzových přehlídek, jakož i popularizačních akcí v 50. letech, kdy jazz neměl na růžích ustláno); hudební publicista, v 60. letech šéfredaktorem vícegeneračně rezonujícího hudebního časopisu Melodie. Apologet jazzové hudby, prostřednictvím autorských rozhlasových pořadů, též redakční spoluprací se sborníkem Taneční hudba a jazz (1960-69), již od prvního, ještě “provokatérského” ročníku. Také překladatel z angloamerické literatury (např. náladou spřízněného F. S. Fitzgeralda); Dorůžkova (a J. Škvoreckého) překladová antologieTvář jazzu (1964), několik let odkládaná, definitivně jazz rehabilitovala z ideologického odmítání za časů, ve kterých se o této hudbě v novinách psalo výsměšně jako o “džezu”.
Stoletým jubilantem se stal nedávno Ivan Diviš (narozen 18. září 1924), básník sugestivního, o silný výraz usilujícího, přetékajícího, nejednou drsného jazyka; básník-rétor, vášnivě apelativní, až do exaltace… V šedesátých letech, jejichž kulturní klima podobně jako předchozí zde přivolaní vrstevníci svým hlasem i osudem spoluutvářel, stačil vydat deset básnických sbírek – ne všechny, alespoň některé či jednotlivé básně z nich četl v naší generaci tehdy každý z nás: Uzlové písmo, 1960, Rozpleť si vlasy, 1961, Deník molekuly, 1962, Morality, 1962, Eliášův oheň, 1963, Chrlení krve, 1964, Umbriana, 1965, V jazyku Dolor, 1966, Sursum, 1966, Thanathea, 1968; vydání poslední z nich, Noé vypouští krkavce, 1969, bylo zakázáno, kniha vyšla až “u Škvoreckých” v Torontu, 1975. Diviš mezitím vrchovatě naplnil uděl exulanta, z Radia Svobodná Evropa hlasem křesťanského konzervativce tepaje reformní komunisty, vůbec celou utopii socialismu, jakož i liberální demokracii; ohlížeje se – Odchod z Čech, 1981 – za Čechami milovanými i nenáviděnými, také za Prahou, “městem nenahraditelným”: viz Poslední průvodce Prahou, 2023. (I. D. zemřel 7. IV. 1999 – dva roky poté, co se do Čech “natrvalo” vrátil, pohřben na břevnovském hřbitově.)
/Red., jv/